Jindřich Honzl

Jindřich Honzl, 14. května 1894, Humpolec – 20. dubna 1953, Praha, režisér, divadelní teoretik, pedagog, překladatel a kritik Mládí a počátky kariéry Jindřich Honzl se narodil v Humpolci do rodiny krejčího a dělnice zaměstnané v soukenické továrně. Po absolvování humpolecké měšťanky pokračoval ve studiu na učitelském ústavu v Praze, který dokončil v roce 1914. V letech 1914–1927 vyučoval chemii a fyziku na různých pražských školách, ale jeho skutečnou vášní bylo divadlo. Zájem o divadelní umění v něm probudila ochotnická představení dělnického spolku v jeho rodném městě. Svou divadelní činnost začal rozvíjet v Dělnickém dramatickém sboru (tzv. Dědrasobr), který založil společně s hercem Josefem Zorou. Zde interpretovali především sociálně zaměřené verše Jiřího Wolkera a Stanislava Kostky Neumanna. Stal se členem umělecké skupiny Devětsil, sdružení revolučních umělců, kde publikoval své první teoretické články o divadle. Osvobozené divadlo a divadelní avantgarda Průlomovým momentem v Honzlově kariéře bylo založení experimentální scény Osvobozené divadlo, kterou otevřel 8. února 1926 společně s Jiřím Frejkou a Emilem Františkem Burianem. Zpočátku zde uváděli poetické inscenace především francouzských a českých moderních básníků. V roce 1927 přijal do divadla Jiřího Voskovce a Jana Wericha s jejich úspěšnou Vest pocket revue, čímž se zrodilo Osvobozené divadlo V+W v jeho klasické podobě. Jako režisér spolupracoval na revuálních představeních této populární dvojice až do násilného uzavření této protifašistické scény v roce 1938. Honzl režíroval všechny divadelní hry dvojice V+W, včetně titulů jako Cesar, Osel a stín, Slaměný klobouk, Kat a blázen, Balada z hadrů, Nebe na zemi, Rub a líc či Těžká Barbora. V letech 1929–1931 přerušil činnost v Osvobozeném divadle a působil jako dramaturg a režisér Zemského divadla v Brně, kde v roce 1931 získal státní cenu za režii Klicperovy hry Hadrián z Římsů. Během 30. let také pohostinsky režíroval v Městském divadle v Plzni a v pražském Národním divadle. Filmová tvorba Vedle divadelní režie se Jindřich Honzl věnoval i filmu. Na žádost Voskovce a Wericha režíroval jejich první dvě filmové komedie – Pudr a benzín (1931) a Peníze nebo život (1932), u nichž se podílel i na scénáři. Film Pudr a benzín nezapřel divadelní základ a nabídl cenné, autentické ukázky z představení Osvobozeného divadla. Voskovec s Werichem zde vytvořili svéráznou dvojici – nešikovného řidiče autokaru a stejně nešikovného dopravního strážníka, kteří se zamilují do půvabné herečky. Druhý film Peníze nebo život byl natočen o rok později a působil sevřeněji a promyšleněji než předchozí snímek. Honzl režíroval také krátkometrážní film Dobrý vedoucí (1939). Filmem a zvlášť filmovým herectvím se zabýval i teoreticky; společně s Otakarem Vávrou navrhl osnovy filmové školy (Navrhujeme školu pro výchovu filmového dorostu, Zlín 1939). Válečná léta a poválečná činnost V době okupace Československa nacistickým Německem založil Honzl Divadélko pro 99 u Topičů, které však nemělo dlouhého trvání. V letech 1939–1941 zde uváděl literární montáže ze života velkých českých umělců. Největší ohlas měl Román lásky a cti (1940), pásmo sestavené z dopisů Jana Nerudy a Karoliny Světlé. Pro své levicové a prosovětské názory byl nacisty pronásledován a musel se skrývat, většinou ve sklepním bytě na Klárově. Za protektorátu vyvíjel ilegální činnost a zorganizoval několik ilegálních představení. Po osvobození v roce 1945 byl Honzl jmenován do tříčlenného vedení činohry Národního divadla, společně s režisérem Karlem Dostálem a Jaroslavem Průchou. Souběžně založil a vedl experimentální Studio Národního divadla (1945–1948), kde inscenoval hry českých autorů 19. století v moderních divadelních formách, ale také díla mezinárodních spisovatelů jako Guillaume Apollinaire, Jean Cocteau a Alfred Jarry. Po Únoru 1948 byl jmenován jediným ředitelem činohry Národního divadla, kde prosazoval dogmatickou podobu socialistického realismu. Byl významným kulturně-politickým aktérem poúnorové reorganizace divadelní sféry. Koncem roku 1949 však musel kvůli zhoršujícímu se zdravotnímu stavu divadlo opustit. Na sklonku života působil jako profesor divadelní vědy na divadelní fakultě AMU (1950–1951). Teoretická práce a odkaz Jindřich Honzl patřil k nejvýznamnějším osobnostem české levicové divadelní avantgardy, kterou spoluformoval jako režisér, teoretik, dramaturg a organizátor. V předválečné publicistice zkoumal tradice moderního divadla, dramatu, režijní tvorby a zejména herectví. Zasvěceně informoval o francouzské a ruské divadelní avantgardě, což shrnul do knih Roztočené jeviště a Sláva a bída divadel (1937). Tyto stati mají zároveň programový charakter – dokumentují snahy české divadelní avantgardy a jsou fundovaným teoretickým komentářem k vlastní režijní tvorbě. Ovlivněn pražským strukturalismem věnoval se souběžně teoretické reflexi divadla. Redigoval časopisy Divadlo (1921–1922), Divadelní list (1930–1931), Otázky divadla a filmu (1945–1950), Divadlo (1951) a Sovětské divadlo (1951–1953). Jeho teoretické práce položily základy marxistické interpretace divadelní vědy. Zemřel 20. dubna 1953 v Praze a je pochován v areálu hřbitova pražského Krematoria Strašnice.