Alexej Batalov

Alexej Vladimirovič Batalov, narozen 20. 11. 1928 ve Vladimiru (Vladimirská oblast, Rusko), zemřel 15. 6. 2017 v Moskvě, byl významný sovětský a ruský herec, režisér a scenárista. Rodinné zázemí a počátky kariéry Alexej Batalov pocházel z herecké rodiny - jeho otcem byl Vladimir Batalov a matkou Nina Olševská. Po rozvodu rodičů se jeho matka provdala za spisovatele a scenáristu Viktora Ardova, s nímž Alexej vyrůstal v Moskvě. Mezi rodinné přátele patřili významné osobnosti ruské kultury jako básnířka Anna Achmatovová, spisovatelé Michail Bulgakov a Michail Zoščenko či Boris Pasternak. Během válečné evakuace do Bugulmy v Tatarské republice začal Alexej hrát v místním divadle. Po návratu do Moskvy absolvoval Studio MCHAT (1950) a po třech letech vojenské služby v armádním divadle působil i v samotném MCHAT (1953-1956). Poté se rozhodl pro filmovou dráhu. Herecká kariéra Poprvé se na filmovém plátně objevil již v roce 1944 ve snímku Zoja. Významné příležitosti mu poskytl režisér Josif Chejfic, v jehož filmech ztělesňoval hlavní role. Za snímek Velká rodina (Bolšaja semja, 1955) získal s dalšími kolegy Cenu za herecké obsazení na Mezinárodním filmovém festivalu v Cannes. Mezinárodní věhlas mu přinesla role Borise v legendárním válečném dramatu Jeřábi táhnou (Leťat žuravli, 1957) režiséra Michaila Kalatozova, který získal Zlatou palmu na festivalu v Cannes v roce 1958. Film vypráví příběh mladého páru, který rozdělí druhá světová válka. Další významnou příležitostí byla postava fyzika Ježova v dramatu Devět dní jednoho roku (Děvjať dněj odnogo goda, 1961) režiséra Michaila Romma. Batalov exceloval také v adaptacích literárních děl, například ve filmu Dáma s psíčkem (Dama s sobačkoj, 1960) podle Čechova nebo v dramatu Matka (Mať, 1956) podle Gorkého. Po letech se k vrcholům jeho tvorby zařadil i sympatický, charakterní Goša v oscarovém melodramatu Moskva slzám nevěří (Moskva slezam ně verit, 1979) režiséra Vladimira Meňšova. Film získal v roce 1981 Oscara za nejlepší cizojazyčný film a patřil k nejpopulárnějším sovětským filmům své doby. Batalov zde ztvárnil roli zámečníka Goši, který se zamiluje do úspěšné ředitelky továrny Kateřiny (Věra Alentova). Režisérská dráha V 60. letech začal Batalov natáčet méně a věnoval se režisérské práci. Debutoval filmem Plášť (Šiněl, 1959) podle předlohy Nikolaje Gogola, kde si také zahrál. Následovala pohádka O princi se železným srdcem (Tri tolsťaka, 1966), kterou režíroval společně s Josifem Šapirem a na níž se podílel i jako spoluautor scénáře. V roce 1972 režíroval koprodukční sovětsko-československý film Hráč (Igrok) podle románu F. M. Dostojevského, který se natáčel v Mariánských Lázních a účinkovala v něm i řada československých herců. Přestože byly jeho režisérské počiny úspěšné, jako režisér skončil, protože se mu rozpadl tvůrčí kolektiv. Pozdější kariéra a odkaz Batalov hrál celkem ve čtyřech desítkách sovětských a ruských filmů. Kromě herectví se věnoval také práci v rozhlase, kde jeho hlas vynikal při četbě děl ruských klasiků jako Tolstého Kozáků, Lermontova Hrdiny naší doby či Dostojevského Bílých nocí. Byl také pedagogem na filmové škole VGIK. Jeho dcera z druhého manželství s cirkusovou artistkou romského původu Gitanou Leontěnkovou, Marija Batalovová (nar. 1968), je od narození postižená, nicméně vystudovala VGIK a píše knihy a scénáře. Alexej Batalov zemřel 15. června 2017 v Moskvě ve věku 88 let na následky komplikací po operaci zlomeniny krčku stehenní kosti. Zanechal po sobě výraznou stopu v sovětské a ruské kinematografii jako všestranný umělec, který dokázal přesvědčivě ztvárnit širokou škálu charakterů a přispěl k mezinárodnímu uznání sovětského filmu.