Jindřich Khain, narozen 2. dubna 1931 ve Zlíně, zemřel 1. října 2014 v Liberci, byl český divadelní a filmový herec. Po maturitě vystudoval herectví na DAMU v Praze. Po absolutoriu hrál v Divadle Vítězslava Nezvala v Karlových Varech, Západočeském divadle v Chebu, v Trutnově, v Beskydském divadle v Novém Jičíně, v Činoherním studiu v Ústí nad Labem a od roku 1975 byl členem souboru Divadla F. X. Šaldy v Liberci, kde spolupracoval také s loutkovou scénou v Naivním divadle.
Divadelní kariéra
Jako absolvent herectví z DAMU vystřídal řadu oblastních scén (Karlovy Vary, Trutnov, Nový Jičín, Cheb), a od poloviny 60. let byla jeho jevištní činnost spojená s Liberecem (Krajská loutková scéna, Činoherní studio a Divadlo F.X.Šaldy). Rodák z Valašska v Liberci zakotvil v roce 1975, strávil tu tak bezmála čtyřicet let a hrál až do úplného konce. Po absolvování DAMU prošel několik divadel, prakticky celou kariéru ale strávil v libereckém divadle F.X. Šaldy. Ztvárnil tu přes sto rolí, například Sorina v Čechovově Rackovi nebo Petra Dubského v Našich furiantech. V jedné ze svých posledních rolí ztvárnil úlohu doktora Hubera v Gogolově Revizorovi.
Filmová kariéra
Před kamerami debutoval v roce 1964 ve filmu Strakatí andělé. S filmem přišel pracovně poprvé do styku prostřednictvím epizodní role závozníka v Blumenfeldově povídkovém snímku Strakatí andělé. Výsledkem jeho sporadických návratů před kameru byly menší úlohy pravěkého muže (Na Velké řece), starého rybáře (Žaby a iné ryby) a chasidských Židů (Golet v údolí, Hanele). Mezi jeho nejznámější filmové role patří Blešivec v druhém dílu prehistorické trilogie Na Veliké řece (1977), rybář Benko ve slovenském filmu Žaby a iné ryby (1986), Šlojme ve filmu Golet v údolí (1995) nebo Herše Fux ve snímku Hanele (1999).
Film Na Veliké řece byl součástí volné trilogie režiséra Jana Schmidta podle knih Eduarda Štorcha, odehrávající se v pravěku. První část se nazývá Osada Havranů, prostřední Na veliké řece, závěrečná Volání rodu. Protagonisty jsou nerozluční přátelé Sokol a Havranpírko, kteří se střetnou s tajemným vládcem údolí, který je na každém kroku ohrožuje.
Snímek Golet v údolí vznikl podle stejnojmenné povídkové knihy Ivana Olbrachta, která poprvé vyšla v roce 1937 a která je posledním původním dílem známého českého prozaika a publicisty. Scénáristka Jana Dudková vybrala ze tří povídek dvě první, jež jsou na rozdíl od balady O smutných očích Hany Karadžičové laděny do laskavého humoru. Obě prózy jsou ve filmu propojeny do plynulého toku vyprávění. Jednoduchý děj zachycuje příběh chuďase Bajnyše, který málem přijde o svou sedřenou kobylku Julču, a události, spojené s neblahou okolností, kdy ve venkovské posvátné lázni mikve je málo vody, a proto se v ní nemohou konat talmudem nařízené očistné obřady.
Psychologické drama Hanele natočil režisér Karel Kachyňa podle povídky Ivana Olbrachta O smutných očích Hany Karadžičové, která vyšla spolu s dalšími dvěma povídkami (Zázrak s Julčou, Událost v mikve) v knize Golet v údolí (1937). Zmíněné dvě povídky zfilmoval před časem režisér Zeno Dostál – film Golet v údolí (1995). Scenáristkou obou filmů je Jana Dudková.
Televizní tvorba
Jindřich Khain se objevil i v televizi a ve filmu. Vidět jsme ho mohli v seriálech Prima sezóna, Zdivočelá země nebo Dobrodružství kriminalistiky. Hrál také ve filmech Kráva či Golet v údolí. V televizním seriálu podle Škvoreckého předlohy Prima sezona ztvárnil postavu profesora Bivoje. V televizi se uplatnil především v seriálech, kde na sebe upozornil třeba jako Visage v Největší z pierotů, Cohen v Dobrodružství kriminalistiky nebo František Bláha v nekonečném seriálu Ulice.
O Jindřichu Khainovi platí, že byl svérázný rodák z Valašska, který neopakovatelně vyprávěl v rodném dialektu barvité historky. Pro své mladší kolegy byl zosobněním toho, čemu se říká bard. Herecký kolega ze starých dobrých časů, které určitě nebyly tak dobré, jak to zpětně vypadá, ale staly se krásnými díky s gustem pronášenému vypravování a díky humorným vzpomínkám. Svědkem něčeho, co už se nikdy nevrátí, byl pro mladší kolegy Jindřich Khain.