Frank Rose-Růžička

Frank Rose-Růžička, vlastním jménem František Růžička, se narodil 12. ledna 1896 v Praze. Byl českým boxerem, hercem a později rekvizitářem, který se významně zapsal do historie české kinematografie i sportu. Boxerská kariéra a cesta k filmu Po skončení první světové války se Frank Rose-Růžička vypracoval na jednoho z nejlepších českých boxerů těžké váhy. Svou pílí a vytrvalostí se stal jedním z nejlepších českých šampiónských boxerů a rohovníků těžké váhy. Účastnil se desítek boxerských klání, zápasů a exhibicí a několikrát byl mistrem republiky v boxu. Ve 20. letech 20. století, kdy box v Československu teprve začínal, byl Frank Rose již velkou hvězdou a stal se prvním českým mistrem všech vah. Mezinárodní uznání si vydobyl 2. srpna 1924 na Letné, když se střetl s americkým černochem a reprezentantem Rocky Knightem. Tímto zápasem vstoupil nejen v povědomí lidí, ale zejména do historie evropského rozhlasu, protože český Radiojournal vysílal přenos tohoto záznamu – první sportovní rozhlasový přenos v Evropě! Jeho legendární jméno mu záhy otevřelo cestu do vinohradských filmových ateliérů, později také do košířských, barrandovských, hostivařských a radlických. Filmová kariéra Před druhou světovou válkou a během ní hrál Frank Rose-Růžička v několika filmech, většinou v epizodních a drobných rolích. K účinkování před kamerou mu původně dopomohla jeho boxerská sláva a vizáž. Nejslavnějším jeho titulem, ve kterém vytvořil hlavní roli, byl Binovcův snímek Román boxera z roku 1921. Režisér Václav Binovec jej obsadil do titulní úlohy boxera Franka Rose v dnes již nedochovaném melodramatu Román boxera (1921), který popisuje cestu osiřelého Františka ke slavné boxerské dráze. Za zmínku stojí, že scénář napsala představitelka hlavní dívčí úlohy Suzanne Marwille. Po jedenáctileté přestávce, kdy jeho boxerská kariéra skončila, se upsal plně službám českého filmu v různých malých epizodkách (v roce 1937 hrál dokonce ve dvanácti snímcích). Ve filmech představoval muže stojící na pokraji zákona (Jánošík, Ze všech jediná), vojáka (...A život jde dál..., Jízdní hlídka, Poručík Alexander Rjepkin, Zborov) nebo strážce zákona (Trhani, Páter Vojtěch, Srdce na kolejích, Rozvod paní Evy, Advokátka Věra, Panenka, Paklíč, Z českých mlýnů). Ztvárnil také role automechanika (Švadlenka, Slečna Matinka), dělníka (Naše XI., Žena pod křížem, Harmonika, Jarka a Věra, Velká přehrada), katova tělesného strážce (Tři vejce do skla, Švanda dudák), drába (Ján Výrava), zdravotního ošetřovatele (Bílá nemoc), návštěvníka rozličných hospodských zařízení (Batalión), rychlého zápasníka (U svatého Matěje, Vy neznáte Alberta?, Těžký život dobrodruha) a Indiána ve snu (Dobře situovaný pán). Válečné období a poválečná tvorba Při květnovém povstání roku 1945 celé veřejnosti demonstroval své upřímné češství tím, že se odhodlaně a neohroženě účastnil boje o pražský rozhlas. Tato statečnost byla oceněna 20. dubna 1946, kdy Frank Rose-Růžička byl před celým národem slavnostně vyznamenán čestnou Zlatou medailí „Za chrabrost před nepřítelem". Do dějin rozhlasu vstoupil František Růžička ještě jednou: za Květnového povstání 1945. Během bitvy o rozhlas, když se snažil zneškodnit Němce, který kulometem pálil do ulice Na Smetance, byl zasažen do kotníku a při pádu si pohmoždil páteř. Byl vyznamenán medailí za statečnost. Po těchto událostech se v české kinematografii uplatnil ještě čtyřikrát jako havíř v Siréně (1947), muž v hospodě v dramatu Portáši (1947), Pražan v secesní komedii Parohy (1947) a husitský bojovník v prvním českém barevném snímku Jan Roháč z Dubé (1947). Výpravný snímek Jan Roháč z Dubé sledující poslední fázi boje zbytků husitských vojsk proti králi Zikmundovi měl premiéru ve třech největších pražských kinech koncem března 1947 a předznamenal, jaká historická tematika bude filmovým plátnům dominovat v následujících letech. Pozdější léta V padesátých letech se stal zaměstnancem Československé televize Praha, která kdysi ještě sídlila v legendární Měšťanské Besedě. Nebyl však zaměstnán jako herec, ale jako pomocný rekvizitář. Podle vzpomínek pamětníků byl již starý Rose-Růžička (který se po válce vrátil k původnímu jménu František Růžička) „trochu sehnutý, trpělivý a ochotný, s obrovskýma upracovanýma rukama". Frank Rose-Růžička zemřel 8. ledna 1979 v Praze, čtyři dny před svými 83. narozeninami.