Jarmila Kronbauerová

Jarmila Kronbauerová, 11. srpna 1893, Praha-Královské Vinohrady – 6. listopadu 1968, Praha, česká herečka a zpěvačka Rodinné zázemí a vzdělání Jarmila Kronbauerová se narodila do rodiny významného spisovatele, novináře a divadelního kritika Rudolfa Jaroslava Kronbauera. Její umělecké sklony byly podpořeny i dalšími rodinnými příslušníky – tetami herečkou Karlou Wellsovou a zpěvačkou Annou Kettnerovou. Po maturitě na pražském gymnáziu v roce 1911 studovala na Filozofické fakultě, přičemž soukromě rozvíjela své herecké nadání pod vedením významných osobností českého divadla – Otýlie Sklenářové-Malé, Karly Slavíkové-Welsové, Marie Laudové, Marie Hübnerové a Leopoldy Dostalové. Zpěv studovala u barytonisty Václava Viktorina. Divadelní kariéra S divadlem začínala u pražských ochotníků v souborech Volné divadlo a Divadlo umění. Na pozvání Jaroslava Kvapila hostovala v roce 1912 v Plzni v titulní roli v jeho hře Princezna Pampeliška. Na konci roku 1912 byla pohostinsky pozvána do Národního divadla v Praze, kde pak působila až do roku 1960, s výjimkou válečných let 1942–1945. V letech 1942-1945 nesměla hrát, protože se odmítla dát rozvést se svým manželem židovského původu. Byla vyšší, štíhlé postavy, měla lahodný a tvárný hlas s překrásným citem pro čistotu českého jazyka. Díky svému dívčímu půvabu, šarmu a živelnosti výrazu byla zpočátku obsazována do moderních konverzačních her, významné byly její role Lízy Doolittlové ve hře G. B. Shawa Pygmalion (1920) nebo paní Cheveleyová v Ideálním manželovi O. Wilda (1928). Kromě salónních postav vytvářela i postavy intrikánek a erotických dámiček. Režisér K. H. Hilar v ní objevil talent k postavám tragickým. Kronbauerová vytvořila tři výrazné tragické postavy – Hippodamii v trilogii J. Vrchlického a Z. Fibicha (1923), Ofélii v Shakespearově Hamletovi a Iokasté v Sofoklově Králi Oidipovi (1932). Uplatnila se rovněž v žánru pantomimy a v roce 1922 vytvořila v pražském Národním divadle hlavní ženskou roli v Legendě o Josefovi od R. Strausse. Tutéž roli získala v roce 1923 ve Státní opeře v Berlíně. Po Hilarově smrti se vrátila ke společenským konverzačním hrám, za ztvárnění řady postav ve francouzských hrách se stala roku 1936 Důstojnicí francouzské akademie. Pěvecké nadání uplatnila v kabaretu Červená sedma, kde vystupovala pohostinsky jako šansoniérka od roku 1919 téměř dva roky. Její vyšší postava, ostře řezaný profil tváře a uhlazené vystupování, salónní komika a jemný vtip ji následně zavedl do elegantních úloh v salónních francouzských bulvárních konverzačních hrách (kde měla nejčastěji za partnera Ottu Rubíka), kde rovněž využila svoji ironii, grotesknost, dikci, přesně rozvrženou výstavbu role s promyšlenou gradací. Až od konce 20. let mohla dokázat své dramatické herectví. Po roce 1948 se nemohl její typ a herectví metody "prožívání" uplatnit. Využívána byla též její schopnost rychlého přebírání rolí za onemocnělé herečky. Spolupracovala s režiséry Jaroslavem Kvapilem, K. H. Hilarem a Jiřím Frejkou (Pygmalion, Ideální manžel, Revizor, Hamlet, Námluvy Pelopovy, Smír Tantalův, Smrt Hippodamie, Král Oidipus, Morálka paní Dulské či Šest postav hledá autora). Filmová kariéra Jarmila Kronbauerová byla ryze divadelní herečkou. Filmové umění ji využilo pouze v osmi snímcích v časovém rozpětí padesáti pěti let. Poprvé si zahrála v první filmové společnosti ASUM kolegyně Anny Sedláčkové milenku Lolottu v dramatu Konec milování (1913) Otakara Štáfla a Maxe Urbana. Po epizodce v historickém Innemannově dramatu Josef Kajetán Tyl (1925) se předvedla v titulní úloze Řiny Sezimové v Kolárově Říně (1926), která byla natočena podle stejnojmenného románu jejího otce. Spolupráci s němou érou ukončila až na samém konci v roce 1929 postavou paní Alice v melodramatu Znáš onen malý domek u jezera? režisérů Maxe W. Kimmicha a Viktora Brumlíka. Ve 30. letech na ni zbyla pouze úloha pěvkyně Irmy Lukavské v Innemannově melodramatu Sextánka (1936) s Hanou Vítovou v titulní úloze. Přesně o deset později ji už ve znárodněném filmu uvedl režisér Václav Krška jako madame de Valveur v životopisném dramatu Housle a sen (1946). Až v 60. letech měla možnost se s filmovými diváky rozloučit důstojně. S chutí si zahrála majitelku vzácného koberce Eleonoru Zanelliovou v povídkovém filmu Jiřího Krejčíka Čintamani & podvodník (1964) a hraběnku Despraunovou v Krškových Jarních vodách (1968). Zanedlouho po premiéře Jarmila Kronbauerová zemřela. Další umělecké aktivity a ocenění Její kultura řeči se skvěle uplatnila také v rozhlase (Pavilón humoru, Námluvy Pelopovy, Evžen Oněgin nebo Smrt Hippodamie). Skutečně výjimečně zavítala také do televizních studií (stará paní v televizní inscenaci Evy Sadkové Jejich den z roku 1962). Jako pedagožka působila v letech 1946 až 1949 na pražské Státní konzervatoři. Díky svým výkonům ve francouzských inscenacích se stala dopisující členkou Francouzského literárního a uměleckého institutu (1935), členkou španělské Akademie pro vědu a umění (1935) a Důstojníkem francouzské akademie (1936). Od československé vlády získala pouze titul Zasloužilé umělkyně (1953). Až po smrti byly vydány její memoáry Hodiny pod Harlekýnem (1973). Kronbauerová také zprvu soukromě, později na konzervatoři (1946–1949) vyučovala herectví, mezi její žáky patřili např. Raoul Schránil, Josef Langmiler a Miroslav Macháček.