Zdeněk Šavrda

Zdeněk Šavrda, narozen 22. září 1907 ve Voticích u Benešova, zemřel 7. dubna 1982 v Praze, byl český divadelní a filmový herec. První divadelní zkušenosti získal v nuselském souboru Svazu dělnických divadelních ochotníků československých (1927–1928). V roce 1934 absolvoval dramatické oddělení pražské Státní konzervatoře a zahájil svou profesionální dráhu. Divadelní kariéra Jako profesionální herec prošel několika významnými divadelními scénami. Začínal v pražském Novém divadle (1934–1935), následně působil v legendárním Osvobozeném divadle Voskovce a Wericha (1935–1936). Poté spojil svůj osobní i herecký život na pět let s Ostravou, kde byl členem Národního divadla moravskoslezského (1936–1941). Po návratu do Prahy působil v Uranii v Holešovicích (1941–1944), Divadle 5. května (1945–1948), které pomáhal v roce 1946 spoluzakládat, a v Divadle státního filmu (1948–1951). Svou kariéru završil v činohře pražského Národního divadla (1951–1978), kde působil až do svého odchodu do penze. V roce 1965 získal titul Zasloužilého člena Národního divadla. Filmová kariéra Zdeněk Šavrda byl charakterním hercem, který se ve filmu objevoval především v menších a epizodních rolích. Jeho filmový debut přišel v roce 1935 ve Slavínského komedii Vdavky Nanynky Kulichovy, kde ztvárnil sochaře. K filmovému plátnu se vrátil až během protektorátu, kdy se objevil v několika kvalitních snímcích jako Zlaté dno (1942) v roli obchodvedoucího pana Cibulky, dále v Okouzlené (1942), Šťastnou cestu (1943) jako hráč v herně a v Jarní písni (1944) jako průvodčí ve vlaku. Nejplodnější období jeho filmové kariéry nastalo na přelomu 40. a 50. let, kdy byl angažován v Československém divadle státního filmu. V letech 1948–1950 hrál celkem ve třinácti filmech, byť vždy v epizodních rolích. Objevil se například v satirické komedii Pytlákova schovanka (1949), kde patřil k početné sestavě herců v menších úlohách. V roce 1950 ztvárnil role dělníka, hostinského Mrkvičky, soudního zřízence v uniformě a dělníka u Knoppa v různých filmech. V roce 1953 si zahrál četníka a v roce 1956 pracovníka nákupu. V 60. letech se na filmovém plátně Zdeněk Šavrda zcela odmlčel a vrátil se na něj až začátkem 70. let. Z tohoto období stojí za zmínku jeho účast ve filmech Svatby pana Voka (1970), Můj brácha má prima bráchu (1975), kde ztvárnil jednu z epizodních rolí po boku Libuše Šafránkové a Jana Hrušínského, dále Čas lásky a naděje (1976) a Vítězný lid (1977). Osobní život Zdeněk Šavrda byl dvakrát ženatý. Jeho první manželkou byla loutkoherečka Jana Mikulová (1924–1997), s níž měl dceru, pozdější herečku Národního divadla Zuzanu Šavrdovou (narozena 1945), která se provdala za herce Josefa Somra. Po rozvodu s Janou Mikulovou se Šavrda oženil s herečkou a kolegyní z Národního divadla Lídou Plachou (1921–1993). Zdeněk Šavrda byl jako herec zpočátku ovlivněn surealismem a s pomocí režisérů Jindřicha Honzla a Jana Škody se během svého angažmá v Uranii a Ostravě vypracoval ve výrazného charakterního herce. V Národním divadle, kde strávil nejdelší část své kariéry, musel přijmout sestup z pozice herecké hvězdy mezi představitele vedlejších až epizodních rolí. Přesto zde vytvořil desítky postav, střídal klasický repertoár s modernou a jeho herecký projev se vyvinul v osobité kreace vyznačující se schopností rozhodné a pádné zkratky.