Ivan Palec

Ivan Palec (uváděn též jako Ivo Palec), 11. 4. 1933, Hradec Králové – 16. 12. 2010, Saint-Rémy-de-Provence, Francie, český herec. Počátky kariéry a divadelní působení Ivan Palec pocházel z rodiny známého jičínského lékaře MUDr. Rudolfa Palce. Dětství často trávil v Jičíně u prarodičů. V roce 1955 absolvoval herectví na DAMU a své první angažmá získal ve Východočeském divadle v Pardubicích (1955-1957). Poté přešel do Prahy, kde působil v Divadle Jiřího Wolkera (1957-1958) a v Divadle S. K. Neumanna (1959-1962). Ačkoliv se již na konci 50. let stal známým filmovým hercem, těžiště své práce viděl především v divadle. Životní uplatnění našel na scéně Divadla Na zábradlí (1962-1968) pod režijním vedením Jana Grossmana, kde vynikl zejména v inscenacích Čekání na Godota a Proces. Filmová kariéra v Československu Na přelomu 50. a 60. let se Ivan Palec stal oblíbeným filmovým představitelem mladých mužů, potýkajících se s různými problémy. Jeho filmová kariéra začala v roce 1957, kdy byl obsazen hned do tří filmů: Snadný život (režie Miloš Makovec), Štěňata (režie Ivo Novák) a krátkometrážní film Konec jasnovidce (režie Vladimír Svitáček, Ján Roháč). V následujícím roce ztvárnil hlavní roli prodavače Franty Havelky v komedii Hlavní výhra (1958, režie Ivo Novák), která byla ve své době velmi populární. Mezi jeho další významné role patří herec František Lukavec v psychologickém dramatu Zkouška pokračuje (1959, režie Jaroslav Balík) a začínající venkovský lékař Mirek Vodák v psychologickém dramatu Všude žijí lidé (1960, režie Jiří Hanibal, Štěpán Skalský). Dále účinkoval ve filmech jako Kasaři (1958), Dům na Ořechovce (1959), Smyk (1960), Vánice (1962), Život bez kytary (1962), Praha nultá hodina (1962) a dalších. Naposledy se v československé kinematografii objevil ve filmu Bylo čtvrt a bude půl (1968, režie Vladimír Čech). Ojediněle se objevoval také v televizních inscenacích. Emigrace a život ve Francii V roce 1969, po sovětské okupaci Československa, emigroval Ivan Palec do Francie. Jeho odchod do zahraničí souvisel s jeho divadelní prací - v Divadle Na zábradlí začal Jan Grossman číst na jevišti německé divadelní texty, Václav Havel četl anglické, a chyběl interpret pro reprodukci francouzských kusů. Palec se svým zájmem o literaturu proto odjel do Paříže, kde se chtěl zdokonalit ve francouzštině. Po srpnové okupaci se již do vlasti nevrátil a zůstal ve Francii natrvalo. V zahraničí rezignoval na hereckou kariéru a vystudoval na Sorbonně filozofii, estetiku a historii. Umělecká činnost v emigraci Ve Francii se Ivan Palec věnoval především překladatelské činnosti. K divadelní práci se vrátil oklikou - na popud přítele, taktéž českého emigranta, začal vyrábět loutky a později hrál loutkové divadlo. S Rosťou Wolfem založili loutkové divadlo La Pouce (francouzsky "palec"). Pravidelně vystupoval na divadelním festivalu v Avignonu, pro který přeložil do francouzštiny Havlovu Žebráckou operu. V 80. letech spolupracoval s bratry Formanovými na projektu Nachové plachty, inspirovaném novelou Alexandra Grina. K filmování se dostal již jen jednou, díky Miloši Formanovi, v jehož historickém filmu Valmont (1989) si zahrál menší roli komorníka. Návrat do povědomí českých diváků Po pádu komunistického režimu byl Ivan Palec vyzván ke spolupráci s bratry Formanovými a hrál v jejich představeních. Čeští diváci ho mohli znovu vidět jako průvodce dokumentárního televizního seriálu Československo ve zvláštních službách (2002). Posledních 25 let svého života strávil na Korsice, kde také zemřel 16. prosince 2010 ve věku 77 let.