Ludvík Veverka

Ludvík Veverka, narozen 7. března 1892 v Kostelci nad Orlicí, zemřel 2. února 1947 v Praze, byl český divadelní a filmový herec. Pocházel z rodiny majitele podniku a po studiu na reálce a brněnské obchodní akademii měl původně vést otcovu živnost. Divadlo ho však uchvátilo natolik, že se rozhodl pro hereckou dráhu. Divadelní kariéra V letech 1912-1914 sbíral první herecké zkušenosti u ochotnické společnosti Václava Choděry a u několika dalších menších společností, kde vystupoval pod pseudonymem Egon Dubín. V roce 1914 získal angažmá v pražském divadle Uranie, ale krátce nato musel narukovat do první světové války. Záhy byl však osvobozen od vojenské povinnosti a nastoupil do Národního divadla v Brně (1914-1919). Poté díky K. H. Hilarovi, který měl svými režiemi na jeho umělecký vývoj zásadní vliv, přešel do pražského Divadla na Vinohradech (listopad 1919 - leden 1929). Svoji divadelní dráhu zakončil v Národním divadle v Praze (leden 1929 - 2. únor 1947), kde působil až do své smrti. Už od 20. let se také herecky uplatňoval v českém rozhlase, například v inscenaci "Harmonikář" (1927) či jako Žavakin v Gogolově "Ženitbě" (1933) v režii K. H. Hilara. Filmová kariéra Filmové umění využilo Ludvíka Veverku celkem často, i když někdy s většími časovými rozestupy, ale vždy pouze v menších charakterově vytříbených úlohách. Debutoval ještě v němé éře jako mladý muž v Urbanově dramatu O Adrienu (1919). Během 20. let si zahrál inženýra Emila Horynu ve Zlaté ženě (1920) Vladimíra Slavínského, lichváře Saula Kranze v Kolárově snímku Mrtví žijí (1922), Erazima Voříška v Josefu Kajetánu Tylovi (1925) Svatopluka Innemanna, Pepču Pisklouna v komedii Švejk v ruském zajetí (1926), přítele v Antonově Pohádce máje (1926), loupežníka Matouše Parádníka v Loupežnících na Chlumu (1926) Miloše Hajského, asistenta v Lamačově dramatu Hříchy lásky (1929) a zákazníka u manikúry v dramatu Takový je život (1929) Carla Junghanse. Ve zvukové éře 30. let a v protektorátním období se uplatnil ve filmech Loupežník (zahradník Šefl), Pobočník jeho výsosti (dvorní dodavatel), Na sluneční straně (Seidl), Dům na předměstí (otec), Její lékař (automobilový závodník velkostatkář Kudláček), Jsem děvče s čertem v těle (přítel Felix), Polská krev (světák Bronio Popiel), Hudba srdcí (impresário Benoni), Bezdětná (host na svatbě), Vzhůru nohama (malíř Augusta), Pozor, straší! (titulní hudební klaun Rik), Hvězda z poslední štace (divadelní ředitel Richard Šnajdr), Cesta do hlubin študákovy duše (nervózní profesor chemie Kahuda), Muzikantská Liduška (pozounista Honza Lahoza), Směry života (knihkupec Hejda), Modrý závoj (rozhlasový režisér Karel Madran), Okouzlená (lékárník Alois) a Příjdu hned (dědic Oldřich). Naposledy si čtyři roky před svou smrtí ztvárnil starostu a velkostatkáře Jana Bartoše ve Čtrnáctém u stolu (1943) Oldřicha Nového a Antonína Zelenky. Herecký styl a osobní život Jeho naturelu odpovídaly nejlépe role komediální a z charakterních postav nehrdinské a každodenně všední. Měl smysl pro tragikomedii, výborně interpretoval postavy lidové, ušlápnuté a odstrkované chudáky, chytráky i slabochy, podivíny a zbabělce. Herectví Ludvíka Veverky bylo silně ovlivněno praktickou školou kočovných společností a expresionismem. Nejčastěji používal výrazové gesto, pružnou řeč těla a znělý jazyk. Díky různě formovaným maskám mohl zakrýt svůj nenápadný zjev a postavy vytvářel zejména svým pohybem. Nejlépe zvýrazňoval komické úlohy bez psychologické základny, v pozdějších letech hlavně lidové malé roztodivné roličky z českého repertoáru. Bez velké drobnokresby dokázal i v epizodkách upoutat na sebe pozornost pochopením podstaty své role (hrál například v dílech Shakespeara nebo Shawa). Jeho manželkou byla herečka a kolegyně z Vinohrad Libuše Freslová (1898-1982). Od 12. dubna 1946 už na prknech své domovské scény nestanul a bez herectví setrval téměř jeden rok. Ludvík Veverka zemřel 2. února 1947 v Praze, pouhý měsíc a pět dní před svými pětapadesátými narozeninami.