Mariam Kaba

Mariam Kaba (narozena 9. srpna 1961 v Kankan, Guinea) je francouzsko-guinejská herečka, která se během své kariéry prosadila v evropské i africké kinematografii. Jako dcera Mohameda Ba Kaby, diplomata a autora několika knih o islámu, se v raných 80. letech přestěhovala do Francie, kde začala budovat svou hereckou kariéru. Po získání maturity se na přání otce zapsala na École des nouveaux métiers de la communication, kterou však navštěvovala pouze rok. Peníze, které jí otec posílal na studium, investovala do hereckých lekcí pod vedením Isabelle Sadoyan. Její první divadelní role byla manželka Toussainta Louvertura po boku Benjamina Jules-Rosetta, ředitele Théâtre noir v Paříži. Brzy poté získala roli v televizním seriálu Marc and Sophie, což odstartovalo její televizní kariéru. Filmový debut zaznamenala v roce 1989 ve snímku Périgord noir režiséra Nicolase Ribowského, kde ztvárnila Mainu, mladou ženu, která přichází pracovat do regionu Périgord. Téhož roku se objevila také v komedii Vanille fraise režiséra Gérarda Ouryho, kde hrála první manželku postavy Hippolyta. V roce 1992 debutovala v africkém filmu Blanc d'ébène, válečném eposu z druhé světové války režiséra Cheika Doukouré, kde ztvárnila zdravotní sestru zasnoubenou s učitelem Lancéi Kanté. Později téhož roku se objevila v Samba Traoré režiséra Idrissy Ouedraoga a v roce 1994 opět spolupracovala s Doukourém na filmu Le Ballon d'or. Významným milníkem v její kariéře byla role Pauline Lumumby, manželky politika Patrice Lumumby, v historickém dramatu Lumumba (2000) režiséra Raoula Pecka. Kaba, která znala Lumbumbova syna Rolanda z mládí, se o tuto roli aktivně ucházela, protože ji zajímala historie. Film měl premiéru na filmovém festivalu v Cannes a získal uznání kritiky i několik ocenění. V roce 2006 ztvárnila roli předsedkyně národního shromáždění ve sci-fi dramatu Africa paradis režiséra Sylvestra Amoussou. Tento satirický film, odehrávající se v roce 2033, představuje alternativní realitu, kde Afrika prosperuje, zatímco Evropa se potýká s ekonomickou a politickou krizí. Snímek byl natočen jako komentář k situaci afrických uprchlíků v Evropě. Její zatím poslední významnou filmovou rolí byla postava ženy na lodi v oceňovaném dramatu Io Capitano (2023) režiséra Mattea Garroneho. Film, který sleduje cestu dvou senegalských teenagerů z Afriky do Evropy, získal Stříbrného lva na filmovém festivalu v Benátkách a byl nominován na Oscara v kategorii nejlepší mezinárodní film. Kromě filmové tvorby se Mariam Kaba objevila ve více než 15 francouzských televizních pořadech a filmech, včetně seriálů Navarro, Villa mon rêve, l'Avocate, Quatre cent suspects a Justice de femmes. Její nejkontroverznější výkon byl v televizních filmech Fatou la Malienne (2001) a Fatou l'Espoir (2003) režiséra Daniela Vigneho, kde ztvárnila matku Fatou, která nutí svou dceru do nechtěného manželství. Tento výkon vyvolal pobouření v Mali a vedl k tomu, že byla na ulici slovně napadána. Kaba později vysvětlila, že četla scénář před setkáním se skutečnou Fatou a že by nikdy nedovolila svému manželovi udělat něco podobného její dceři.