Inka Zemánková

Inka Zemánková se narodila 4. srpna 1915 v Praze jako Anna Inez Koníčková. Stala se naší první jazzovou zpěvačkou a měla přezdívku „Dívka v rytmu zrozená". Když jí byly dva roky, tatínek zemřel na souchotiny a maminka se později provdala za řezníka. Krátce poté, co ukončila základní školu, maminka zemřela. Do své břevnovské vily ji k sobě vzala paní Zemánková a Inka z vděčnosti přijala její jméno. Začátky kariéry a první filmové role Paní Zemánková představila Inku Bobku Bryenovi, legendárnímu kapelníkovi z baru Espalande. Pak odjela Inka s kapelou do Zlína, který měl tehdy pověst swingového města. U Bati tu pracovali Američané a ti na swing chodili. Na začátku války se Inka vrátila do Prahy. Zpívala s orchestrem Karla Vlacha a Melody Boys R. A. Dvorského. Mnohokrát jako zpěvačka suplovala hlas slavné herečky - třeba Věry Ferbasové ve filmu Panna (1940) nebo Nataši Gollové v Rukavička (1941). Její hlas bylo slyšet i v Okénko do nebe (1940), režiséra Zdeňka Gina Hašlera, kde nazpívala šlágr Káčata. Film měl anglický název Window to Heaven. Nejvýznamnější filmovou roli získala Inka Zemánková ve filmu Hotel Modrá hvězda (1941), který měl anglický název The Blue Star Hotel. Text k písni „Slunečnice", která proslavila Inku Zemánkovou, napsal herec Josef Gruss a hudbu zkomponoval Sláva Eman Nováček. Období zákazu a práce traktoristky Její kariéru narušili nejprve nacisté, posléze komunisté. Mračna nad Inkou Zemánkovou se definitivně zatáhla v polovině padesátých let po vystoupení v pražské Lucerně. Dušan Havlíček jí sdělil: „Soudružko Zemánková, vezměte na vědomí, že dívka k rytmu zrozená už nikdy nebude, luskání prsty a pohupování v bocích jsou zápaďácká manýra". Na tři roky odjela do Cvikova, kde byl její manžel jmenován ředitelem traktorové stanice. Z Inky se stala traktoristka. V roce 1944 se Inka vdala za Václava Holuba a odstěhovala se s ním do Liberce. Ještě stále vystupovala s velkými swingovými orchestry a měla úspěch. Návrat k hudbě a pozdější léta K mikrofonu se mohla vrátit až v roce 1960, kdy zaskočila za nemocnou zpěvačku v Lucerně. Od té doby zpívala především v Polsku, ale také v Německu, Francii a Švýcarsku. Před domácí publikum se vrátila až v sedmdesátých letech, kdy se objevila ve střihovém filmu Zpívající film. Když se v 80. letech politická situace poněkud uvolnila, směla Inka Zemánková se opět více ponořit do své pěvecké práce a natočila LP desku „Dívka k rytmu zrozená", která vyšla v roce 1988. V roce 1992 vydala LP s názvem „Slunečnice". Poslední album Inky Zemánkové bylo vydáno r. 1997 a neslo název „Zlaté hity 1939 – 1997". Inka Zemánková zemřela krátce po smrti svého manžela 23. května 2000.