Paul Wegener

Paul Wegener (11. prosince 1874 – 13. září 1948) byl německý herec, scenárista a režisér, narozený v Arnoldsdorfu v západním Prusku. Ve věku 20 let ukončil studium práv a rozhodl se věnovat herectví. V roce 1906 se připojil k herecké společnosti Maxe Reinhardta, kde se stal jedním z nejznámějších německých herců své doby. Průkopník německého expresionistického filmu V roce 1912 se Paul Wegener začal zajímat o nové médium kinematografie a v roce 1913 se objevil ve filmu The Student of Prague. Právě během natáčení tohoto filmu poprvé uslyšel starou židovskou legendu o Golemovi a rozhodl se příběh adaptovat pro film, kde spolupracoval jako spoluautor scénáře s Henrikem Galenem. Jeho první verze příběhu The Golem (1915, nyní ztracená) byla úspěšná a pevně etablovala Wegenerovu pověst. Trilogie o Golemovi V roce 1917 natočil parodii příběhu nazvanou Der Golem und die Tänzerin, ale jeho přepracování příběhu The Golem: How He Came into the World (1920) se stalo jedním z klasických děl německé kinematografie. The Golem: How He Came into the World je německý němý hororový film z roku 1920 a přední příklad raného německého expresionismu, který Paul Wegener spolurežíroval s Carlem Boesem a spolupracoval na scénáři s Henrikem Galenem. Film je třetím ze tří filmů, které Wegener natočil s postavou golema, přičemž jako jediný ze tří filmů nebyl ztracen a je nejznámější. Mezinárodní kariéra ve 20. letech V roce 1926 se Paul Wegener objevil ve svém jediném hollywoodském filmu The Magician režiséra Rexe Ingrama, kde hrál postavu Olivera Hadda inspirovanou Aleisterem Crowleym v adaptaci povídky Somerseta Maughama. V roce 1928 hrál po boku Brigitte Helm v adaptaci románu Alraune od Hannse Heinze Ewersa, kde ztvárnil postavu profesora ten Brinkena připomínající Frankensteina. V amerických kopiích filmu byla postava Alraune přejmenována na Mandrake, což je anglické slovo pro Alraune. Přechod na zvukový film V roce 1932 Paul Wegener debutoval ve zvukovém filmu v černé komedii/hororu Unheimliche Geschichten režiséra Richarda Oswalda, kde si dělal legraci ze sebe i z celého expresionistického filmového žánru. Pokračoval ve své filmové kariéře do 30. let a zvládl přechod z němých filmů na zvukové. Období nacistického režimu Když v roce 1933 nacisté převzali moc, divadelní společnosti byly rozpuštěny a mnoho herců a režisérů bylo zatčeno, pronásledováno nebo vyhnáno. Wegener se však stal státním hercem a objevil se v nacistických propagandistických filmech jako Mein Leben für Irland v roce 1941 a Kolberg, propagandistickém eposu z let 1944-45 o napoleonských válkách. Pozdní roky a smrt Když válka skončila, Paul Wegener byl jedním z prvních, kdo obnovil kulturní život v Berlíně. V září 1945 se objevil v titulní roli v produkci Lessingova Nathan der Weise v Deutsches Theater v Berlíně. Wegenerův poslední film byl Der Grosse Mandarin (1948). V červenci 1948 znovu ztvárnil svou starou roli Nathana Moudrého v Deutschen Theatre, ale hned v první scéně se zhroutil a opona byla spuštěna. O dva měsíce později, 13. září 1948, zemřel ve spánku.