Martin Šulík

Přední režijní tvář slovenské kinematografie se narodil 20. října 1962 v Žilině. V letech 1981 - 1986 vystudoval filmovou a televizní režii na bratislavské Vysoké škole múzických umění. Po zdařilých studentských filmech debutoval celovečerním dramatem Neha (1991), kde poprvé utvořil tandem s kameramanem Martinem Štrbou, s kterým následně pracoval na drtivé většině svých režijním projektů. Již svým debutem předznamenal poetický styl z prostředí životů obyčejných lidí, kterým se jeho filmografie bude ubírat. Následující psychologickou sondou Všechno, co mám rád (1992) se zaměřil na životní eskapády otce ve středním věku, který bojuje s bývalým manželstvím, dospívajícím synem a vlastními rodiči, načež se pro něj jako jediné východisko jeví únik s mladou dívkou. Filmovou básní Zahrada (1995) se plně etabloval jako autorský režisér a odnesl dva České lvy za scénář a režii, přičemž snímek samotný posbíral cen pět, včetně té nejcennější pro nejlepší film. Pikaresní příběh inspirovaný Don Quijotským putováním Orbis Pictus (1997) se soustředí na cestu mladé hrdinky opouštějící dětský ústav, ve snaze najít svou matku. Pro televizi pak natočil komorní rodinné drama Zabíjačka (1999). Společně s dalšími tuzemskými tvůrci se podílel na povídkovém filmu Praha očima (1999) a přelom milénia přivítal historickou freskou pohraniční vesnice Krajinka (2000), která epizodickým vyprávění mapuje životy tamních obyvatel napříč historií. Realizoval emocionálně strhující dílo bořící hranice mezi dokumentárním a fikčním filmem Klíč k určování trpaslíků podle deníku Pavla Juráčka (2002), kde se skrze deníky proslulé osobností filmařské nové vlny snaží proniknout do jeho nitra. Snímkem Sluneční stát (2005) se pak skrze čtveřici lidských osudů pustil do tématu ztráty pracovního místa. Na MFF v Karlových Varech uvedl tragické drama Cigán (2011), kde mladému romskému chlapci zabijí otce a on se tak rozhodne vypátrat viníka. Za syrový zážitek tematicky přesahující hranice tuzemské krajiny na festivale získal zvláštní uznání poroty. Pustil se do natáčení dokumentárních snímků vzpomínajících na československou filmařskou éru 60. let. Vznikl tak televizní cyklus Zlatá šedesátá (2009 a 2015) a dvoudílný film 25 ze šedesátých aneb Československá nová vlna (2010). O cílevědomé zmapování dějiny tuzemské kinematografie nadále usiloval s dokumentárními sériemi Celuloid country (2011) a Československý filmový zázrak (2014). Na zmíněných dokumentech spolupracoval s filmovým historikem Janem Lukešem. V hrané tvorbě pokračoval koprodukční road movie o starých křivdách Tlumočník (2018), kde do ústřední dvojice obsadil Jiřího Menzela a Petera Simonischeka. S Miroslavem Krobotem v titulní roli stárnoucího spisovatele se skrze různorodé stylistické postupy střídající roviny reality a autorovi mysli ponořil do tematiky autorské krize s názvem Muž se zaječíma ušima (2020), za který na varšavském festivale obdržel cenu za nejlepší režii. V prosinci roku 2022 uvedl do kin komediální drama Kůň. Jeho filmy jsou mezinárodně ceněné a i díky množství obdržených cen platí za nejvýraznější osobnost slovenské porevoluční kinematografie.