Jan Špáta

Jan Špáta, narozen 25. října 1932 v Náchodě, zemřel 18. srpna 2006 v Praze, byl významný český režisér, kameraman a vysokoškolský pedagog, považovaný za jednoho z nejvýznamnějších českých dokumentaristů. Dětství a vzdělání Jan Špáta strávil dětství v Hronově, kde měla jeho rodina papírnický obchod, který měl v budoucnu převzít. Po znárodnění rodinného podniku v roce 1948 odešel do Prahy. V roce 1952 absolvoval Průmyslovou školu grafickou, obor fotografie, a následně v letech 1952-1957 studoval kameru na Filmové a televizní fakultě Akademie múzických umění (FAMU). Počátky kariéry Po studiích začal pracovat jako kameraman ve Zpravodajském filmu, kde se podílel na desítkách filmů většiny režisérů dokumentárních filmů 60. let. Zásadní vliv na jeho tvorbu měla spolupráce s režisérem Evaldem Schormem, se kterým natočil snímky jako Země zemi, Stromy a lidé, Železničáři, Proč? nebo Zrcadlení. Právě během této spolupráce objevil Špáta pro sebe téma existenciálních rovin života, které se později stalo jedním z hlavních motivů jeho vlastní tvorby. Režijní tvorba Od roku 1964, kdy natočil svůj první autorský film Největší přání, se datuje jeho samostatná režijní tvorba, přestože nadále pracoval i jako kameraman. Hned tento jeho první film spolu s následujícím Respice finem získaly nejvyšší pocty na domácích i zahraničních festivalech. V roce 1968 získal ocenění ministra kultury Za vynikající tvůrčí přínos do dokumentární kinematografie. Za jedenačtyřicet let filmařské dráhy se jako kameraman podílel na stovkách dokumentárních filmů mnoha režisérů. Za třicet čtyři let režijní práce natočil 107 autorských snímků, za něž obdržel přes šedesát cen na domácích a zahraničních filmových festivalech. Významné filmy Špáta se prosadil zejména svými citlivými a odvážnými eseji, mezi které patří Největší přání (1964), Respice finem (1967), Mezi světlem a tmou (1990) a Největší přání II (1990). Mezi hlavní témata jeho filmů patřila konečnost života (Respice finem, Poslední dějství, Srdce na dlani), víra (Konec světa, Evangelíci ze Železných hor), vztahy a pozitivní přístup ke světu (Hlavně hodně zdraví, Parta, Kreutzerova sonáta). Výjimečné jsou i jeho cestovatelské snímky (Země svatého Patricka, Lidé z hor, Japonsko, má láska, Atletické variace, 777 vteřin v Československu), filmy o hudbě (Variace na téma Gustava Mahlera, Zmatený poutník) a portréty pro cyklus GEN a GENUS (Miroslav Horníček, Vlastimil Brodský, Jiřina Bohdalová, Jiří Bělohlávek, Karel Kachyňa, Ljuba Hermanová). Filmový styl a přínos Špáta byl mistrem zkratky a hutnosti filmové řeči postavené na dynamickém hudebním kontrastu. Jeho hlavním přínosem českému dokumentu byla citovost a pozitivismus, za něž byl vždy chválen i kritizován. Zdánlivá prostota a jednoduchost formy jeho filmů je výsledkem zralého životního a uměleckého přístupu ke skutečnosti, schopnosti jasně a zřetelně vyslovit myšlenku. Jako u mnoha výrazných umělců, je i u Jana Špáty patrná existence jednoho životního tématu, které obměňováno prochází celým dílem. Zajímal se o úděl bezmocných, trpících, obyčejných, malých svým společenským významem, velkých svým lidským rozměrem. Jeho dílo a osobnost ovlivnily českou dokumentární kinematografii natolik, že se mluví o Špátově dokumentaristické škole. Jeho režijní a kameramanský rukopis byl inspirací několika generacím českých filmových dokumentaristů. Pedagogická činnost V roce 1967 vyučoval na Hochschule fűr Gestaltung v Ulmu (NSR), v letech 1992-2006 byl pedagogem pražské FAMU, v roce 1996 byl jmenován docentem, v roce 2002 profesorem. Dokumentaristka Helena Třeštíková vzpomíná: "Naše generace dokumentaristů začínala pracovat v temnu sedmdesátých let - všichni slavní režiséři z let šedesátých točit nemohli nebo nechtěli a on jako jeden z mála udržoval kvalitu dokumentů vysoko. Nám, studentům FAMU, jako pedagog ukazoval, že naše práce má smysl a dá se pracovat se zápalem navzdory režimu." O generace mladší Vít Klusák, jeden z autorů mystifikačního dokumentu Český sen, Špátu označuje za velký vzor a hlavní postavu sociálního dokumentu u nás. Závěr kariéry a odkaz Profesionální kariéru ukončil Špáta v roce 1998 dvojdílným autobiografickým filmem Láska, kterou opouštím. Vysvětlil to tak, že je lepší, když se lidé ptají, proč odešel, než proč ještě neodešel. Po ukončení filmařské dráhy psal novinové fejetony, jejichž výběr Mezi světlem a tmou posléze vyšel v nakladatelství Malá skála. V témže nakladatelství vyšel knižní rozhovor Okamžiky radosti, který vedl jeho student a nakladatel Martin Štoll. V roce 2002 získal státní vyznamenání od prezidenta Václava Havla. Je považován za klasika českého dokumentárního filmu.