Godfrey Quigley

Godfrey Quigley (4. května 1923 – 7. září 1994) byl irský herec, divadelní manažer a režisér. Narodil se v Jeruzalémě v tehdejším britském mandátu Palestina jako syn Eugena Patricka Quigleyho, vojenského důstojníka původem z hrabství Sligo, a jeho americko-irské manželky Lillian (rozené Broderick). Quigleyho otec byl během první světové války vyznamenán Vojenským křížem a dosáhl hodnosti kapitána, než nastoupil úspěšnou kariéru v palestinské správě, kde postupně působil jako vedoucí kriminálního vyšetřovacího oddělení, superintendent okresu Jaffa a zástupce velitele palestinské policie. Když bylo Godfreymu 13 let, rodina se přestěhovala do Irska, kde pokračoval ve vzdělání na Belvedere College v Dublinu. Jeho plány studovat právo na Trinity College byly zmařeny, když arcibiskup John Charles McQuaid odmítl udělit katolíkovi Quigleymu výjimku z církevního zákazu navštěvovat tuto školu. Během druhé světové války sloužil čtyři roky v britském Královském letectvu (RAF). Po návratu do Dublinu se na doporučení herečky Marie Kean začal věnovat herectví a studoval na Abbey School of Acting pod vedením Rii Mooney. Navzdory pozdnímu vstupu do herecké profese (ve věku 24 let) se během své čtyřicetileté kariéry etabloval jako jeden z nejvýznamnějších irských herců poválečné generace. Po turné s kočovnou společností Anewa McMastera vystupoval střídavě v divadlech Abbey, Gate a Longford. V roce 1954 se stal hlavním zakladatelem a manažerem Dublin Globe Theatre v Dún Laoghaire. Přestože divadlo fungovalo s minimálním rozpočtem, mohlo se pochlubit takovými hereckými a produkčními talenty jako Jack MacGowran, Norman Rodway, Denis Brennan, Michael O'Herlihy, Maureen Toal a Milo O'Shea. Globe Theatre vyzývalo uměleckou stagnaci, která tehdy svírala Abbey Theatre pod konzervativním vedením Ernesta Blytha, a uvádělo inovativní nové irské hry i díla z mezinárodního repertoáru, zejména soudobé americké drama. Quigley byl režírován Tyronem Guthriem v kontroverzní první produkci hry "The Bishop's Bonfire" (1955), první nové hře Seana O'Caseyho, která měla premiéru v Dublinu po mnoha letech. Společně s Brendanem Smithem se podílel na zahájení Dublinského mezinárodního divadelního festivalu (1957) a v roce 1959 slavil velký úspěch v Abbey Theatre v roli Jamese Tyronea v O'Neillově hře "Long Day's Journey into Night". Jeho pozdější divadelní kariéra byla spojena především s díly Hugha Leonarda a Toma Murphyho. Účinkoval v prvních inscenacích Leonardových her "The Patrick Pearse Motel" (1971) a "Time Was" (1976) a v dublinské premiéře hry "Irishmen" (1975). Zvláště oceňován byl v Murphyho hře "The Gigli Concert" (Abbey, 1983) v náročné roli alkoholického, depresivního a trýzněného irského stavitele, který touží zpívat jako slavný italský tenor, za což získal v roce 1984 cenu Harvey's pro nejlepšího herce roku. Jeho poslední památné výkony byly v roli Dady, tyranského patriarchy irské rodiny z Coventry, v obnovených inscenacích Murphyho rané hry "A Whistle in the Dark" v Dublinu (1986) a Londýně (1989). Ve filmové kariéře se Godfrey Quigley objevil ve více než dvaceti filmech. Jeho filmový debut přišel v roce 1949 ve snímku Saints and Sinners v malé roli Colina. Mezi jeho nejvýznamnější filmové role patří vězeňský kaplan ve filmu A Clockwork Orange (1971) režiséra Stanleyho Kubricka. Quigley zde ztvárnil morální hlas filmu, který se staví proti experimentální léčbě Ludovico, protože zbavuje své subjekty svobodné vůle. Jeho postava pronáší klíčovou repliku: "Dobrota je něco, co si člověk musí zvolit. Když člověk nemůže volit, přestává být člověkem." Ve druhém Kubrickově filmu Barry Lyndon (1975) ztvárnil kapitána Grogana, rodinného přítele hlavního hrdiny, který mu prozradí, že souboj, v němž Barry údajně zabil svého soka, byl ve skutečnosti zinscenován. Grogan později umírá v bitvě během sedmileté války, což je emotivní moment, kdy Barry pláče nad jeho tělem. V britském kriminálním dramatu Get Carter (1971) režiséra Mikea Hodgese hrál Quigley postavu Eddieho Appleyarda, kolegu Franka Cartera. Film s Michaelem Cainem v hlavní roli se stal kultovním dílem britské kinematografie. V roce 1983 se objevil ve filmu Educating Rita v roli otce hlavní hrdinky Rity. Přestože jeho role nebyla velká, přispěla k autenticitě příběhu o dělnické dívce, která se snaží získat vzdělání. Jeho poslední filmovou rolí bylo namluvení postavy Terriera v animovaném filmu All Dogs Go to Heaven (1989). Kromě filmů se Quigley pravidelně objevoval v britské televizi, často v rolích impozantních postav v hostujících rolích ve více než 50 různých pořadech, jako byly The Avengers (1961–9) a The Saint (1962–9), policejní drama Z Cars (1962–78), Disraeli (1978), kde hrál Daniela O'Connella, The Year of the French (1982), odehrávající se během povstání v roce 1798, a The Irish R.M. (1983–5). Ačkoli jeho herectví postrádalo jemnost, Quigley dokázal ovládnout jeviště svou velkou, často shrbenou postavou, ruměnou pletí a zvučným hlasem. Nejlépe se mu dařilo v nesympatických rolích, kde dokázal přesvědčivě vyjádřit nadutost, chlípnost nebo doutnající hněv. V soukromí byl Quigley, přezdívaný kolegy "the Quig", bystrý muž s divadelním vystupováním, který oslovoval blízké přátele i náhodné známé "drahý srdce". Jeho koníčky byly bridž, hazardní hry a vymýšlení důmyslně složitých deskových her. Oženil se s herečkou a spisovatelkou Genevieve Lyons, s níž měl jednu dceru Michelle, ale pár byl mnoho let odloučen. Jeho dlouholetou partnerkou byla herečka Liz Davis, s níž žil v Dublinu a která se o něj obětavě starala během jeho boje s Alzheimerovou chorobou, kterou snášel s odvahou a důstojností. Godfrey Quigley zemřel 7. září 1994 ve svém domě v Dublinu ve věku 71 let.