Karel Pech

Karel Pech, narozen 18. května 1917 v Praze, zemřel 14. února 2006 v Praze, byl český herec, režisér, televizní scenárista, jazykový poradce, pedagog, televizní i rozhlasový moderátor a spisovatel. Vlastním jménem Antonín Pech, přišel na svět v hostinském sálu Národního domu v Karlíně, kde jeho matka pracovala v hostinci a bydlela v podkrovním pokojíku. Po maturitě na reálném gymnáziu v Praze v roce 1936 začal studovat na Anglickém ústavu v Praze (The English Institute), ale protože jej lákalo divadlo, studia přerušil a v roce 1937 začal vystupovat v Okružním divadle v Praze. Další tři sezóny pak účinkoval v Divadle Jiřího Wolkera (1937-1940). Na počátku okupace z Prahy odešel a v letech 1940-1941 hrál v Městském divadle v Kladně. Svůj návrat do Prahy pak spojil s prací pro rozhlas, kde působil v letech 1941-1943, souběžně ale pohostinsky hrál na několika scénách, například v Uranii, v Nezávislém divadle nebo v Divadle na Vinohradech. Pak z Prahy znovu odešel a sezónu 1943-1944 strávil v Beskydském divadle v Hranicích. Po válce byl krátce členem divadelního Studia Jindřicha Honzla (1945-1946). Kariéra v Národním divadle a filmové začátky V letech 1946–1948 byl členem Studia Národního divadla, od roku 1948 hostoval v pražském Národním divadle, kam byl v roce 1949 angažován a působil zde pak 20 let jako herec a příležitostně i režisér. V roce 1964 se stal zasloužilým členem ND. Aktivním na naší první scéně byl především na přelomu 40. a 50. let, kdy byl nejen hercem, ale v řadě případů také asistentem režie. Jako herec nacházel uplatnění v menších rolích desítek inscenací klasického světového i domácího repertoáru (Hadrián z Římsů, Lucerna, Sluha dvou pánů, Zkrocení zlé ženy, Ženitba), v padesátých letech se ale objevoval i v hrách značně poplatných době svého vzniku a uvedení. Později se na prknech Národního divadla objevoval méně častěji vzhledem ke svým obnoveným aktivitám v rozhlase, později i v televizi, a v šedesátých letech byl obsazován již minimálně. Jeho poslední rolí na jevišti byl ministr propagandy v Bílé nemoci z roku 1968. V roce 1969 opustil Karel Pech svůj pracovní úvazek v Národním divadle a stal se redaktorem Československé televize, s níž ostatně spolupracoval od jejích počátků. Filmová a televizní tvorba Pechova práce pro film byla spíše sporadická. Po svém nástupu do Národního divadla se poprvé objevil jako bezejmenný hrdina ve válečném dramatu Němá barikáda (1949), později hrál inspektora manéže ve filmu Cirkus jede (1960), naposledy participoval opět bezejmennou úlohou v povídkovém filmu černých komediálních historek Zločin v šantánu (1965). Mezitím si zahrál také v několika televizních inscenacích. Kromě divadla a práce pro rozhlas byla důležitá činnost Karla Pecha v oboru filmových dokumentů a televizní publicistiky. Počátkem padesátých let začínal jako protagonista, případně mluvčí krátkých filmů z výrobního procesu, později se soustředil na cestopisné filmy, k nimž často namluvil komentář. Ještě během padesátých let takto spolupracoval na několika filmech natočených cestovateli Hanzelkou a Zikmundem, v Československé televizi později jako režisér realizoval pořady o Japonsku (osmnáctidílný seriál Tajemství země Nippon). S Československou televizí Pech spolupracoval už od začátku jejího vysílání v roce 1953. V polovině 70. let natáčel společně s japonskou bohemistkou Šimako Muraiovou pořady o Japonsku; byl také autorem řady zejména publicistických televizních seriálů. Pro Československou televizi natočil několik populárně-naučných seriálů, které měly v názvu slovo „tajemství" (například Tajemství řeči nebo Tajemství výchovy). Tyto pořady byly u diváků velmi populární nejen díky zajímavým tématům, ale i specifické zábavné formě. Dokumentární cykly a pořady Karla Pecha získávaly v 60. letech výrazné ohlasy publika díky své originální a zábavné vzdělávací formě kombinující hravě inscenované scénky s animacemi a živou komunikací s divákem. V Tajemství řeči se zaměřil na český jazyk a jeho přitažlivou komplikovanost a barvitost. Přitom volil neotřelá témata a úhly pohledu, která se zdají být na první pohled poněkud marginální, ale o nejrůznějších zákrutech našeho jazyka vypovídají názorněji než mnohé příručky – a rozhodně také poutavěji a překvapivěji! Rozhlasová tvorba a pedagogická činnost S rozhlasem začal spolupracovat od roku 1946 jako externí autor, později dramaturg a režisér zábavných a vzdělávacích pořadů, pásem i seriálů, mj. i rozhlasový interpret (spolu s K. Högrem) a režisér cestopisných reportáží Hanzelky a Zikmunda. Byl průkopníkem tradice rozhlasového magazínu - na 100 hodin vysílání jeho nejznámějšího rozhlasového pořadu Nedělní beseda (1946-48) vysílaného živě, došel celý milión dopisů posluchačů. Roku 1946 si poprvé vyzkoušel roli autora a režiséra v jedné osobě, když vytvářel rozhlasový seriál Nedělní beseda rozhlasových novin, který byl po únoru v roce 1948 zastaven dosazením komisaře. Věnoval se především vzdělávacím seriálům a pásmům, a to jak rozhlasovým, tak filmovým – byl například režisérem cestopisných reportáží z cest Jiřího Hanzelky a Miroslava Zikmunda, ke kterým pak vytvářel průvodní slovo. V roce 1979 odešel Karel Pech z televize do penze, nadále se ale ještě uplatňoval jako pedagog – vyučoval na FAMU a také na fakultě žurnalistiky Univerzity Karlovy. V roce 1997 byl za své zásluhy v televizní publicistice přes některé diskutabilní počiny uveden do Dvorany slávy v anketě Týtý. Karel Pech zemřel v Praze 14. února 2006 ve věku 88 let. Jeho tvorba po roce 1968 byla poznamenána normalizací a již nedosahovala předchozích kvalit. Protože byl politicky bezkonfliktní a uměl velmi dobře německy, anglicky a francouzsky, byl rozhlasem i televizí často vysílán i do zahraničí. Z cesty do Japonska (1970) vznikl pořad Tajemství země Nippon, z cest do Ameriky (1975) seriál Cesty za krajany, který byl silně zcenzurován včetně většiny z 250 dvouminutových hraných scének.