Martin Nezval

Martin Nezval, narozen 12. ledna 1960 v Brně, je český herec, spisovatel, scenárista a publicista. Jeho profesní dráha začala již v patnácti letech, kdy si zahrál ve filmu režiséra Hynka Bočana Tak láska začíná… v roli Hynka Skořepy. Touha hrát a tvořit na divadle či ve filmu ho přivedla ke studiu na DAMU v Praze, které úspěšně ukončil v roce 1984. Své vzdělání si následně prohloubil stáží na Londýnské univerzitě. V průběhu své kariéry pracoval jako divadelní a televizní režisér, přičemž šíře jeho aktivit zahrnovala i novinářskou činnost v prestižních médiích jako Mladá fronta Dnes, Právo lidu a Reflex. Herecká kariéra Nezvalův filmový debut přišel v roce 1975, kdy se jako teprve patnáctiletý objevil ve filmu Tak láska začíná… režiséra Hynka Bočana. V příběhu nazvaném Trápení ďáblova učedníka ztvárnil nesmělého soustružnického učně Čeňka, který se sbližuje s dcerou svého mistra, kterou ztvárnila Lenka Kořínková. Zajímavostí je, že v době natáčení byl Martin Nezval ve skutečnosti teprve třináctiletý, což znamená, že by prakticky ještě nemohl chodit na učňovské středisko, jak je ve filmu zobrazeno. Přestože jeho filmografie jako herce není rozsáhlá, objevil se ještě v jednom významném snímku - v roce 2009 účinkoval ve filmu Ulovit miliardáře. Literární tvorba Od roku 1996 se Martin Nezval věnuje svobodnému tvůrčímu povolání. Je autorem řady próz a nejrůznějších textů. K jeho významným dílům patří Obsluhoval jsem prezidentova poradce (1993), Premiér a jeho parta (1994) a Štěstí je tady a teď aneb Racionální analýza nevěry (1996). V roce 1985 napsal také hru Ztracené iluze, která byla rozhlasově zpracována a vysílána v roce 1991. Jeho literární debut Líbánky v Bimbambumu s podtitulem Sociálně bulvární kýč z doby „za pět minut dvanáct" pojednává o mimomanželském milostném vztahu mezi novinářkou a filmařem na sklonku 80. let. Významnou část jeho tvorby tvoří volná trilogie (Anna sekretářka, Obsluhoval jsem prezidentova poradce, Premiér a jeho parta), která je propojena nejen literárními aluzemi v titulech, ale především snahou o kritické, až skandální vykreslení nového „postsametového" establishmentu a jeho politických a novinářských praktik. Nezvalovy práce jsou charakteristické úsilím o získání masového ohlasu, přičemž tematicky oscilují mezi politickou a intimní sférou, příběhy jsou zasazeny do atraktivních prostředí (zejména novinářského a uměleckého zákulisí) a důraz je kladen na jejich senzační či skandalizující rozměr. Tento přístup je patrný i v próze Štěstí je tady a teď aneb Racionální analýza nevěry, kde se autor pokouší o intimnější sondu do soukromého života a nitra svých postav. Tyto rysy se přenášejí i do další Nezvalovy „dobové kroniky", románové trilogie (Zlatí hoši; Sex, prachy a frikulín; Jak ulovit miliardáře), jejímž tematickým základem je popis mechanismů moci, prorůstání politiky, policie, ekonomické mafie a médií. Lidský jedinec je v jeho dílech často vyobrazen jako nesvobodná loutka v rukou neviditelné „vyšší moci", která tahá za nitky skrytá v pozadí. Scenáristická práce a film Martin Nezval se podílel i na filmové tvorbě jako scenárista. Pro připravované filmové zpracování přepsal do podoby scénáře svůj román Jak ulovit miliardáře, který režíroval Tomáš Vorel. Film Ulovit miliardáře z roku 2009 byl natočen podle Nezvalovy knihy, která vyšla v roce 2006 pod názvem Jak ulovit miliardáře. Hlavním tématem této politické satiry je všeobecná zkorumpovanost současné české společnosti. Na scénáři k filmu Ulovit miliardáře spolupracoval s režisérem Tomášem Vorlem, přičemž v tomto snímku se Martin Nezval objevil i v herecké roli. Po maturitě na brněnské konzervatoři v roce 1978 a následném studiu dramaturgie na DAMU absolvoval v roce 1987 půlroční stáž na Londýnské univerzitě, kde se věnoval tématu anglického dramatu. Již za studií působil jako asistent Jana Grossmana v Západočeském divadle v Chebu a později pracoval jako divadelní, televizní a rozhlasový režisér. Jeho recenzní spolupráce s deníkem Mladá fronta, která začala v roce 1989, vyústila v orientaci na žurnalistiku. V roce 1990 se podílel na obnovení deníku Právo lidu a v témže roce i na transformaci Mladé fronty Dnes, kde působil do roku 1992 v kulturní rubrice. Poté krátce pracoval jako redaktor v Blesku, Reflexu a dalších médiích. V roce 1994 se stal šéfredaktorem a spolumajitelem české mutace časopisu Penthouse a stál také při zrodu rádia Impuls. Od roku 1996 působí jako poradce ve věcech mediálních.