Adéla Babanová

Adéla Babanová, narozená 30. července 1980 v Praze, je česká režisérka, experimentální filmařka a videoumělkyně, která patří mezi přední představitele českých umělců zabývajících se politikou pohyblivého obrazu. Vzdělání a umělecké začátky Adéla Babanová se na svou uměleckou dráhu vydala oklikou přes oděvní průmyslovku. Již během střední školy chodila kreslit na žižkovskou „Štítnovku", kde tehdy učil například Ján Mančuška. Po neúspěšných prvních přijímacích zkouškách na AVU do ateliéru kresby byla napodruhé přijata do ateliéru konceptuální tvorby Miloše Šejna. Ten ji nasměroval od fotografií k práci s videokamerou. Po intermezzu u Vladimíra Kokolii, kde experimentovala s malbou, se nakonec definitivně propracovala k videu prostřednictvím ateliéru nových médií Michaela Bielického. Vystudovala Akademii múzických umění v Praze (2006) v ateliérech Nová média I, Grafika II a Konceptuální tvorba. Tvorba a umělecký styl Adéla Babanová je experimentální filmová a video umělkyně, která se ve svých dílech snaží překračovat hranice výtvarného umění a filmu kombinováním různých filmových a televizních žánrů s přesahem do prostorových videoinstalací. Ve své tvorbě od počátku spojovala imaginaci s osobní zkušeností, výsledkem byl zvláštní, někdy trochu uštěpačný druh magického realismu. Začaly ji zajímat rozpory mezi soukromým životem umělců a jejich tvorbou, vztahy uvnitř uměleckého světa, touha po moci i nesmrtelnosti. Její audiovizuální práce, videa, rozhlasové hry, inscenované rozhovory či televizní debaty často zobrazují skutečné nebo fiktivní umělce. Pro své příběhy využívá manipulované historické fotografie i 3D animace. Pro její filmový jazyk je charakteristická historizující složka – mnoho jejích filmů je situováno do období normalizace. Autorka akcentuje dobovou estetiku, která se stává jedním z charakteristických prvků její tvorby. Inscenovaná realita se v jejích dílech přirozeně prolíná s dobovými reáliemi a dále tak ztenčuje již tenkou hranici mezi realitou a fikcí, pamětí a příběhovostí, rozpomínáním a zapomněním. Významné filmy a projekty Mezi její nejvýznamnější díla patří tzv. historická trilogie, která zahrnuje filmy Neptun (2018), Odkud spadla letuška? (2014) a Návrat do Adriaportu (2013). Film Neptun je fantaskní interpretací skutečné události, tzv. Operace Neptun, která se odehrála na Černém jezeře na Šumavě v roce 1964. StB tehdy potopila na dno jezera bedny s údajnými nacistickými materiály, aby je pak před zraky televizních kamer „náhodou" objevila. Masivní dezinformační kampaň namířená proti Západnímu Německu je ve filmu Neptun posouvána a dále manipulována ve prospěch nového fiktivního příběhu. Film prostřednictvím hraných scén i původních archivních záběrů rozklíčovává mechanismus a magii lži. Hrdinkou snímku je někdejší redaktorka Československé tiskové kanceláře v podání Gabriely Míčové, jejím protihráčem v roli důstojníka StB je Jiří Vyorálek. Čtyřicetiminutový snímek vznikl za podpory Státního fondu kinematografie, České televize a Česko-německého fondu budoucnosti. Film Odkud spadla letuška? (2014) je fiktivní rozhovor s letuškou Vesnou Vulović, která v roce 1972 přežila jako jediná z posádky pád letadla u České kamenice. Rozhovor se odehrává v nemocničním pokoji za přítomnosti lékaře (poslední filmová role Vladimíra Brabce) a vyšetřovatele. Dialog Vesny s oběma muži se stává jakýmsi procvičováním její ztracené paměti. Výsledkem je však nenápadná manipulace člověka bez paměti, který se jednou provždy musí spolehnout na informace od cizích lidí. Návrat do Adriaportu (2013) je film dokumentující reálný projekt profesora Karla Žlábka a inženýrů z Pragoprojektu z roku 1975, kteří navrhli a vypočítali nejkratší trasu pro spojení Československa s Jaderským mořem pomocí tunelu. Plán počítal s tím, že odpad z tunelu – který by vedl pod územím Československa, Rakouska a Slovinska – by byl použit k vybudování umělého ostrova v Jaderském moři. Ostrov, který se měl jmenovat Adriaport, by patřil Československu. Projekt Návrat do Adriaportu je fiktivní dokument využívající principů koláže uvedené do pohybu a spojující autentické záznamy a mystifikace. Ocenění a výstavy Adéla Babanová se stala laureátkou ceny LVMH Award (2008), byla finalistkou Ceny 333 (2011), kterou vyhlašuje Národní galerie, a finalistkou Ceny Jindřicha Chalupeckého (2012). V roce 2014 se zúčastnila nejužšího výběru Dorothea Von Stetten Kunstpreis v Německu. Své projekty vystavovala v českých i zahraničních galeriích a muzeích, například v Zachęta – National Gallery of Art (Varšava), Kumu Art Museum (Tallinn), Národní galerii Praha, Galerii hlavního města Prahy, Zahorian & Van Espen Gallery, Spagnuolo Gallery (Washington) a dalších. Účastnila se také mnoha místních i mezinárodních filmových festivalů a uměleckých veletrhů, například LOOP Barcelona (2018, 2013), FilmFestival Cottbus (2018), Warsaw Film Festival (2018), MFF Karlovy Vary (2014, 2013), IFF Febiofest (2018), MFDF Ji.hlava (2013) a dalších. Živit se začala ve filmové produkci, kde se naučila mnoho technických a provozních věcí, ale brzy zjistila, že denní stereotyp v kanceláři pro ni není ideální. Současná externí spolupráce s televizí jí umožňuje točit vlastní projekty, a to časově i finančně. Spouštěcími impulzy pro její tvorbu nejednou byly termíny výstav. Vytváří audiovizuální instalace, rozhlasové hry, hraná videa i filmy, přičemž zaujala fiktivními příběhy skutečných i vyfabulovaných osobností z oblasti umění. V posledních letech pokračuje v aktivní tvorbě a vystavování, o čemž svědčí její nedávné výstavy jako Let's talk about Eva (2024, GMU Hradec Králové), The Law of Time (2023, Nová synagóga, Žilina) nebo Adéla Babanová: Projected Trilogy (2022, Maria & Alberto de la Cruz Art Gallery, Washington, DC).