Barbara Krafftówna

Barbara Krafftówna, vlastním jménem Barbara Krafft-Seidner, se narodila 5. prosince 1928 ve Varšavě a zemřela 23. ledna 2022 ve Skolimově. Byla významnou polskou divadelní a filmovou herečkou, kabaretní umělkyní a zpěvačkou, která se nesmazatelně zapsala do dějin polské kinematografie. Počátky kariéry Během druhé světové války navštěvovala konspirativní Dramatické studio Iwo Galla v Krakově, kde se učila herectví, pantomimu a tanec. Po válce, v roce 1946, debutovala v gdyňském Divadle Wybrzeże ve hře "Homer i Orchidea" Tadeusze Gajcego. Následně působila v divadlech v Lodži, Vratislavi a Varšavě, kde vytvořila řadu pozoruhodných rolí. Byla první herečkou, která ztvárnila titulní roli ve hře "Iwona, księżniczka Burgunda" v režii Haliny Mikołajské. Filmová kariéra Ve filmu debutovala v roce 1953 epizodní rolí ve snímku "Sprawa do załatwienia". Skutečný průlom v její kariéře však přišel s filmem Wojciecha Jerzego Hase "Jak byc kochana" (How to Be Loved) z roku 1963, kde ztvárnila hlavní roli Felicje, herečky, která během okupace ukrývá svého kolegu obviněného z vraždy kolaboranta. Za tento výkon získala ocenění za vynikající herecký výkon na filmovém festivalu v San Franciscu. Kritici považují tuto roli za její nejvýznamnější filmovou kreaci. Příběh filmu se odehrává na palubě letadla do Paříže, kde Felicja (Barbara Krafftówna) vzpomíná na noc v roce 1939, kdy měla debutovat jako Ofélie po boku muže, kterého milovala, Wiktora (Zbigniew Cybulski) v roli Hamleta. Druhá světová válka však zasáhla do jejich životů a Felicja se stala servírkou, aby se vyhnula hraní na německé scéně, a poskytla úkryt svému milenci, když byl obviněn z vraždy kolaboranta. Po válce se Wiktor rychle vzdálil, toužící po slávě a potlesku, zatímco žena, která ho zachránila, byla sama neprávem obviněna z kolaborace. Mezi její další významné filmové role patří Stefka v Wajdově filmu "Popioł i diament" (Ashes and Diamonds) z roku 1958, kde hrála po boku Zbigniewa Cybulského. Tento film, založený na románu Jerzyho Andrzejewského, je závěrečným dílem Wajdovy válečné trilogie a odehrává se v roce 1945, krátce po druhé světové válce. Hlavním protagonistou je bývalý voják Zemské armády Maciek Chełmicki, který působí v protikomunistickém podzemí a dostává rozkaz zabít Szczuku, místního tajemníka Polské dělnické strany. U režiséra Kazimierza Kutze ztvárnila role Niury ve filmu "Nikt nie woła" (1960) a Barbarky v hudební komedii "Upal" (Heat) z roku 1964. V tomto filmu, když městské ulice během letní vlny veder zejí prázdnotou, se dva starší pánové snaží je znovu oživit. Film "Upal" byl vlastně filmovou realizací v poetice Kabaretu Starszych Panów, surrealistickou komedií, která navazovala na její kabaretní tvorbu. Televizní a kabaretní tvorba V letech 1958-1966 byla Barbara Krafftówna jednou z hlavních hvězd populárního televizního kabaretu "Kabaret Starszych Panów" (Kabaret starších pánů), který získal celostátní popularitu. Tento satirický kabaret pro televizi vedli a produkovali Jerzy Wasowski a Jeremi Przybora. V letech 1959-1966 vystupovala v tomto originálním poetickém televizním programu. Do historie polské populární hudby se zapsala svými interpretacemi písní jako "W czasie deszczu dzieci się nudzą", "Zakochałam się w czwartek niechcący", "Przeklnij mnie" (nebo "Przeklnę cię", v duetu s Bohdanem Łazukou) či "Bądź dobry i dla męża" (s Bronisławem Pawlikem). Několik písní dua Wasowski-Przybora vzniklo speciálně pro Barbaru Krafftównu. Účast v programech Kabaretu Starszych Panów jí přinesla popularitu a uznání diváků, podpořené mnoha oceněními. Široké veřejnosti je známá především jako Honorata z kultovního seriálu "Czterej pancerni i pies" (1969-1970). Barbara Krafftówna proslula rolí Gustlikovy dívky v již legendárním seriálu "Czterej pancerni i pies". Ačkoli hrála v desítkách filmů, z nichž nejcenější jsou "Jak być kochaną" a "Popiół i diament", byla to právě role odvážné dívky s copy - Honoraty, která se zapsala do srdcí polských diváků. V paměti mnoha Poláků zůstane navždy jako Honoratka. Zajímavostí je, že v seriálu měl malou roli i její manžel Michał Gazda, který se objevil v epizodě "Tiergarten" jako poručík provádějící výpočty související s překonáváním zatopeného tunelu metra. Ve skutečnosti měl hrát v několika dalších scénách této epizody, ale po jeho smrti byly na nějakou dobu pozastaveny záběry s účastí Krafftówny. Pozdější kariéra a ocenění V roce 1983 odjela do Los Angeles na pozvání Leonidase Ossetyńského, herce a režiséra trvale žijícího v USA. Tam hrála v Witkacyho "Matce" a za tuto roli - hranou v angličtině - získala cenu prestižního měsíčníku "The Drama Logue". Ve Spojených státech žila až do roku 1998, kdy se vrátila do Polska. I v pokročilém věku pokračovala v herecké kariéře - v roce 2006 se představila v inscenaci "Błękitny diabeł" v režii Józefa Opalského jako Marlene Dietrich a v roce 2012 ztvárnila hlavní roli ve hře "Trzeba zabić starszą panią" v varšavském Och-Teatru. Za svou práci získala řadu ocenění. V roce 1964 obsadila první místo v anketě "Kuriera Polskiego" o nejpopulárnější herečku polského plátna. V roce 2006 obdržela Zlatou medaili Gloria Artis za zásluhy o polskou kulturu a v roce 2007 získala titul Mistr polské řeči. V roce 2019 jí prezident Andrzej Duda udělil Komandérský kříž s hvězdou Řádu znovuzrození Polska. Barbara Krafftówna byla výjimečnou umělkyní s charakteristickým hlasem a mimořádným talentem pro dramatické i komediální role. Její všestrannost jí umožnila vyniknout jak v divadle a filmu, tak v kabaretu a televizi. Svým jedinečným hereckým projevem a nezaměnitelnou osobností se nesmazatelně zapsala do dějin polské kultury.