Jih proti Severu

Každý jistě zná filmové logo s řvoucím lvem, možná ne každý si ale stihne všimnout tří latinských slov vepsaných na stuhu, která šelmu obklopuje. „Ars Gratia Artis“, tedy „Umění pro umění“. Studio Metro-Goldwyn-Mayer si je jako svůj cíl vytyčilo přesně před 100 lety, během nichž je jak vrchovatě naplnilo, tak se proti nim zpronevěřilo tak moc, jak si jde představit. Vítejte v Hollywoodu. Značka dnes žije hlavně ze svého historického katalogu, kvůli němuž si ji větší konglomeráty přehazují jako vařící brambor první jakosti. Každý ví, že MGM je poklad, i když nikdo neví, co si s ním počít. Přesto tento projekt ani po 100 letech neskončil, což není samozřejmostí.

Zisk Oscara je skoro sto let nejvyšší poctou, jaké lze ve filmové branži dosáhnout. Jenže i výherci jsou jenom lidé a 35 centimetrů vysoká zlatá soška může zmizet z povrchu světa stejně jako televizní ovladač nebo flash disk. Zatímco někteří si tak ocenění nesmírně považují a Oscar jim zdobí obývací pokoje, ložnice nebo i samostatně vyčleněné místnosti, jiní se přiznali, že těžce vydřenou cenu z různých důvodů postrádají. A někdo o ni vlastně vůbec nestál.

Zřejmě není mnoho filmařů, kterým by se podařilo si během kariéry splnit tolik snů jako Alfredu Hitchcockovi. Anglický režisér napříč pěti dekádami režíroval více než 50 filmů a hned několik z nich se pravidelně umisťuje v žebříčcích nejvlivnějších děl všech dob. Jeden sen ale realizovat nedokázal, i když k němu měl v jednu chvíli docela blízko – totiž natočit film o Titanicu.

Zemřel před 58 lety, Brita Alfreda Hitchcocka pozval do amerických filmových studií a na kontě má jeden rekord, který nebyl dodnes minimálně dorovnán. Řeč je o Davidu O. Selznickovi, producentovi, scenáristovi a příležitostném režisérovi zlaté éry Hollywoodu.

V každoroční bitvě o Oscary se obvykle mluví o několika favoritech, kteří by mohli sesbírat spoustu cenných sošek. V praxi se však zas tak často nestává, aby nějaký titul danému ročníku zcela dominoval. Oscarová historie, datující se do roku 1929, totiž pamatuje jen čtyři ceremonie, během nichž jeden film získal minimálně deset sošek.

Příští rok mu bude sto let, přesto patří k filmům, které se na plátně nikdy nepřestanou vyjímat. Orientální dobrodružnou fantasy Zloděj z Bagdádu uvede tento týden do tuzemských kin Film Europe. Volná adaptace Pohádek tisíce a jedné noci o zakázané lásce mezi prostým zlodějem a urozenou princeznou představuje možná nejepičtější němý film Hollywoodu, který charakterizuje zejména osobnost hlavní hvězdy, producenta a pionýra akčního žánru Douglase Fairbankse.

Praotec výpravných velkofilmů prošlapal cestu nejen mnoha úspěšným hollywoodským projektům, ale i samotnému vývoji filmové řeči. Ohromující dílo dnes může působit naivně, jeho ideologická zrůdnost se však do amerického kulturního povědomí zaryla velmi hluboko.

Zrcadlo, zrcadlo, který animovaný film je nejkrásnější? Podle mnohých by to stále mohla být průkopnická Sněhurka, která navzdory svému pokročilému věku dodnes funguje jako testament nespoutané hravosti z dávno minulých dob kinematografie.

Už čtvrtstoletí pronásleduje lidstvo popkulturní dilema, které vzešlo z jednoho z nejúspěšnějších filmů všech dob. Jack v podání Leonarda DiCapria přenechá na konci Titaniku místo na improvizovaném raftu své lásce Rose (Kate Winslet) a sám zahyne v ledové vodě. Podle mnohých šlo o zbytečnou oběť a zachránit se mohli oba. Režisér James Cameron ale inicioval odbornou studii a konečně přišel s jasnou odpovědí.

Filmový průmysl dokáže být krutý. Tvůrci mohou mít uměleckou představu, hotový scénář a dokonce natočený materiál, ale jejich pracovní úsilí přesto uvízne na mělčině, odkud nikdy nenajde cestu až k tomu nejdůležitějšímu – k publiku. Historie nedokončených či zcela nerealizovaných projektů je dlouhá jako kinematografie sama a nyní se ve světle některých čerstvých událostí ohlédneme za několika filmy, které nikdy nespatřily světlo světa, ačkoli byla jejich produkce z podstatné části kompletní.