Jedna ze zahraničních recenzí nabízí pragmatické shrnutí filmu slovy „conventional, but moving“, s nímž nelze nesouhlasit. Garrone důsledně a soustředěně popisuje strasti jedné migrační cesty, neuhýbá pohledem před rozličnými zvěrstvy, zároveň ale snímek skýtá i dostatek naděje a odvahy, plynoucí především z pevného přátelství mezi hlavními postavami. Emočně i vypravěčsky jde o funkční a vtahující dílo, jež se ale příliš neodchyluje od současné festivalové produkce.
Chcete-li vidět, jak funguje uprchlický byznys, proč a pro koho je tak výnosný, je Já Kapitán filmem pro vás. I díky vypravěčům, jejichž mládí posouvá vše do jemnější, „stravitelnější“ verze příběhů, které se nedaleko Evropy denně dějí. Nezřídka nekončívají pro dotyčné dobře. Všichni navíc víme, že jejich pouť ani příchodem/příjezdem do vysněného cíle rozhodně nekončí.
Málokteré téma italskou společnost v posledních letech sžírá a štěpí tolik jako migrace. Já Kapitán k ní přistupuje z opačného konce než třeba současná italská premiérka Giorgia Meloni, volající po radikálních opatřeních typu vyvážení uprchlíků do Albánie. Postavy odhodlaně mířící za představou blahobytu Garrone nezbavuje lidskosti, nedělá z nich čísla ve statistice. Dává jim tváře a jména. A hlavně: nechává vyniknout jejich touhy a sny, které se nijak neliší od těch našich.
Já Kapitán, nazvaný podle Seydouovy vydřené schopnosti kormidlovat svůj život bez ztráty vlastní tváře a lidskosti, nezobrazuje migraci Afričanů zásadně novým způsobem. Trasa ze Senegalu má v lecčem i předvídatelné peripetie. Je ale výborně nasnímanou odyseou současnosti, která vybízí k následné reflexi.
