Kos v ostružiní

Malý filmový klenot. Trochu drama, trochu komedie, možná předsmrtný přelud, možná portrét jedné země a jedné ženy, o níž si všichni myslí, že už má to nejlepší za sebou.

Kos v ostružiní nezaujme široké publikum, ale spíše diváky, kteří se nebojí podívat na něco trochu odlišné. Musím se přiznat, že po prvních minutách jsem si nebyl jistý, jestli snímek vůbec dokoukám. Nejsem na věci podobného typu příliš zvyklý. Nakonec ovšem musím ocenit jeho kvality a především snahu podat běžnou životní situaci v hodně realistické a syrové podobě.

Příběh samotářské stárnoucí ženy, která navzdory předpokladům chytí druhou mízu, není nijak šokující, přestože některé jeho zákruty se předvídají jen těžko. Stejně tak i hloubavý filmařský styl nejde popsat jako extravagantní či vyloženě poutající pozornost. Výsledkem je však romance, v níž do sebe všechno zapadá a která dovede nenásilně dojmout i pobavit.

Drama Kos v ostružiní diváka nejspíš hned na začátku dost zaskočí. Jestliže ovšem dáte šanci pomalejšímu tempu vypravování a nečekaně otevřené zpovědi ženy ve středních letech, dá vám velký filmový zážitek. Pokud vás nějaký snímek donutí vidět věci z jiného úhlu pohledu, než je ten váš, pak dělá něco hodně dobře. Byť to nemusí být vždy úplně příjemná podívaná. Některé příliš intimní okamžiky v tomto filmu by divák klidně oželel. Zároveň je velmi zajímavé sledovat, jak se hlavní postava vymaňuje nejen ze svého stereotypního života, ale také ze společenských konvencí. Film určitě neocení všichni, ale ti, kteří mu dají šanci, z něj budou pravděpodobně nadšení.

Objevování vlastní sexuality v pokročilejším věku, takzvaná „podzimní“ láska a nezávislý single život ženy uprostřed tradiční společnosti. Gruzínský Kos v ostružiní je jedno z příjemných festivalových překvapení loňského roku – a týká se všech těchto témat.

Vypadá to, že ženy (nejen) v gruzínském filmu potřebují hlavně pokoj od automaticky předpokládané péče o všechny kolem sebe. Kos v ostružiní tuhle potřebu tematizuje neobyčejně umně, vtipně a dojemně.