85%
Malý filmový klenot. Trochu drama, trochu komedie, možná předsmrtný přelud, možná portrét jedné země a jedné ženy, o níž si všichni myslí, že už má to nejlepší za sebou.
Jistěže návštěvníci a návštěvnice filmových klubů, festivalů a letních škol znají klasiky, jako jsou Tengiz Abuladze nebo Otar Iosseliani. Ve Varech před pár lety vyhrál gruzínský film Kukuřičný ostrov a z paměti lze vytáhnout pár osamocených titulů jako Tisíc a jeden recept zamilovaného kuchaře, Když Otar odešel či Léto ztracených polibků.
Ale pro většinu lidí je těžké rozeznat Gruzii od Arménie, Abcházie, Ázerbajdžánu či jiných středoasijských republik, jež většinou bývaly součástí Sovětského svazu. Gruzie přitom mnohem víc než Rusko připomíná Turecko, s nímž sousedí na druhé straně země. Podobné jsou i osudy zdejších lidí. Velká chudoba, častá emigrace za prací, vylidňující se venkov a vzkvétající hlavní město Tbilisi.
Kos v ostružiní vznikl podle stejnojmenného románu a je dílem 38leté scenáristky a režisérky Elene Naveriani, pro niž se jedná už o třetí film za posledních šest let. A podle ohlasů je také jejím nejlepším. Jeho kvality však lze docenit i bez porovnávání s jinými díly a vlastně ani není nutné chápat kulturní kontext. Vše se totiž dá odečíst ze samotného příběhu a obrazů.
Kos v ostružiní může většinu svých 110 minut působit jako depresivní psychologické realistické drama o stárnoucí ženě v zapadlé vesnici. Při podrobnějším sledování je však znatelná nadsázka vtělená už do kompozic mizanscény a veškerých dialogů. Všechno je tu záměrně co nejošklivější a nejzoufalejší, a přitom podané ve velice výrazných barvách. Trochu jako kdyby Wes Anderson nebo Pedro Almodóvar strávili čtrnáct dní v Gruzii. Promluvy postav působí neprožitě, nevzrušivě a rezignovaně, jenomže o to absurdněji vyznívají.
Hlavní hrdinka Etero (Eka Chavleishvili ), o níž víme, že jí bude 49 let, prodává ve vlastním krámku kosmetiku. Jednou za týden přijíždí zásobovač Murman (Temiko Chichinadze) s náloží pracích prášků, šamponů a gelů. Kondomy nevozí, nikdo si je nekupuje. A tak náhlý první pohlavní styk mezi Etero a Murmanem proběhne bez ochrany. „48 let jsem si zachovala panenství a teď tohle,“ povzdychne si tato bytelná žena se sveřepým výrazem Fridy Kahlo, jež by mohla jít do wrestlerského ringu. Nicméně Murman to bere vážněji. Byť je ženatý a ví, že nebude zásobovačem drogistického zboží navždy.
Bída, zmar, chudoba, stáří, zničené ideály – to vše se tu ukazuje v jakémsi humorném světle, přičemž tato groteska je pomalá, mlčenlivá a chvílemi poetická, když si odskočí do přírody. Etero je pro ostatní ženy z okolí outsiderkou, chovají se k ní se směsicí lítosti a blahosklonnosti, jenomže ona je na tom vlastně lépe než ostatní. Bratr s otcem, kteří ji terorizovali, zakazovali jí nápadníky a jimž musela posluhovat, jsou už mrtví. Takže je tou nejsvobodnější bytostí široko daleko. Na obchodu jí nezáleží a pracuje v něm jen dva dny v týdnu, jinak se toulá po horách a lesích a sbírá ostružiní.
Právě ostružiní a černý kos sehrají v úvodu filmu zvláštní symbolickou úlohu. Etero se málem zabije při pádu ze srázu a od té chvíle chápe svůj život jako znovuzrození. Ruce červené od lesního ovoce se podobají její dlani poté, co si po první souloži sáhne do rozkroku. A kos Murman uletí stejně jako ptáček z ostnatého keříku. Téměř každou scénu lze vykládat jako smutnou i komickou, Etero však jimi prochází se zvláštní hrdostí. I když se jí smějí lidé na plátně či v sále, ona ví, co chce. Žije sice ve strašlivé vnější mizérii, ale vnitřně je na tom jinak. Tento kontrast si uvědomujeme znovu a znovu.
Film chvílemi lehce šokuje nahotou nedokonalých stárnoucích těl a detaily souloží, ale jde o překročení hranic, které jsou vystoupením z komfortní zóny pro samotnou Etero. Jako by se i ona učila znát svoje tělo a přijímat se jako celistvá bytost. Byla služkou, nyní má věci pod kontrolou.
Nesluší se prozrazovat pointu, kterou v tomto případě odhadne asi jen málokdo. Film nás totiž dovedně mate a poskytuje různé falešné indicie. Nutí nás smát se detailům, jako je konzumace absurdně velkých moučníků, nebo dojemné snaze Etero naučit se anglicky, až si ani neuvědomíme, co se děje s jejím tělem těsně před fází přechodu.
Kos v ostružiní by mohl být i melodramatem, kdybychom nechápali, že Etero o vztahy už nestojí. Mohl by být záznamem halucinační fantazie ženy umírající v šoku po pádu ze skály, o co všechno v životě přišla a už nestihne. A snímek nás k tomu chvíli i ponouká. Ze všeho nejvíc je to však ukázněná, půvabná a poetická vize země, v níž se nedá moc žít, ale nedá se s tím nic dělat.
