Vedle neskutečných výkonů chlapců si „zahrála“ kamera, která se zastaví vždy na milimetr od hranice líbivosti. Což lze říci o celém filmu Lukase Dhonta, jenž probouzení sexuální identity zkoumal již v debutu Dívka. Také Blízko je citově vyděračské, slzopudné, bolavé, ovšem před pádem do hlubin kýče pokaždé na poslední chvíli ucukne.
Poklidně plynoucí tempo doplňuje lyrická hudba klasického ražení a poetické záběry na květinovou farmu a přírodu, bytové interiéry či záběry z hokejových utkání. Estetika je místy na hranici kýče, ale nikdy ji nepřekročí a odráží emoce ústředních postav, které si idealizují svět a řadu okamžiků by si přáli navždycky zmrazit, uchovat ve vzpomínkách. Navíc je občerstvující sledovat artový snímek, který ve svém vizuálním pojetí hraje pozitivními barvami, ačkoli hrdinové řeší řadu životních těžkostí.
Blízko je bolestným připomenutím toho, že bychom neměli brát své nejbližší jako samozřejmost. Na příkladu dvou chlapců film vypráví skrznaskrz smutný příběh o akceptaci a odmítnutí. Ač je snímek vyplněn záběry na běhající děti v rozkvetlých polích, připomíná spíše pohřební procesí linoucí se lučním kvítím. Jedná se o vizuálně krásnou podívanou, která ale zanechává tíživou stopu.
Dhont jde až na dřeň, když ukazuje, že i v rodinách, v nichž jsou rodiče vstřícní a o své děti se bytostně zajímají, přijdou chvíle, kdy mladý člověk nedokáže a nemůže nic než mlčet a trápit se sám v sobě. Nepomůže ani starost rodičů, ani přítomnost psychologů ve chvíli, kdy se věci dostanou za nevratnou hranici. Pomůže jen čas, vyrovnání s jakkoliv (ne)oprávněným pocitem viny a odpuštění.
Metaforickým způsobem kamera pracuje i s vizuální stránkou filmu. Květinová farma Léových rodičů hraje barvami a odráží emoce chlapců před „vyhnáním z ráje“. Oním vyhnáním je jejich střet s tlakem okolí. Zasazení příběhu do rámce koloběhu přírody a střídání ročních období pak symbolicky poukazuje na vývoj vztahu obou chlapců od důvěrné sdílnosti po pocit odcizení.
Našli jste chybu nebo něco chybí? Napište nám.
