Velryba

Vzniká tedy dokonale zcizený zážitek, protože nepřestáváme přemýšlet o tom, jak Brendan Fraser trpí pod desítky kil make-upu, jak to odráží jeho vlastní životní utrpení a jak si zaslouží filmové ceny. Velrybu za tuto výkladovou klec nelze litovat, protože ji produkce aktivně vystavěla důsledným PR. A nejde ji ani považovat za náhodu, protože se nejedná zdaleka o první případ, kdy Aronofsky takto kalkuluje – podobnými metafilmy byly i Wrestler a v menší míře Černá labuť. Jenže co potom z Velryby vyplývá jiného než podivný sebedojímavý karneval? Příběh se rozhodně pokouší být intimní, ale zážitek z něj takový není.