Film Breach připomíná tvorbu Warhola a zobrazuje dívku v prohlubujícím se zármutku, ovšem bez zvuku jejích slz. Osoba, která jí způsobuje utrpení, je také neslyšitelná a neviditelná, ale ve filmu má hmatatelnou přítomnost. Emoce je vytržena z kontextu, a divák se tak téměř ocitá v pozici agresora. Hmatatelné se rozpouští v nehmatatelném a naopak.