Světlou výjimku zosobňuje představitel zajatého vnuka, osmnáctiletý Charlie Plummer, kterého s filmovým dědečkem pojí čistě náhodná shoda příjmení. Ať dostává od svého předka skrblíka lekci v dobročinnosti, nebo se dětinsky brání věznitelům, vykřeše vzácné emoce bez teatrálních gest. Ovšem i kdyby se kvůli výměně Spaceyho narychlo nepřetáčely, stály by Všechny prachy světa sotva za poloviční vstupné.
Co se mi na filmu líbilo? Herecké výkony a zejména Christopher Plummer coby Getty a Romain Duris jako jeden z kriminálníků. Základní prezentované dilema - jít zločincům na ruku, nebo ne. Kamera Dariusze Wolskiho. Soundtrack od Daniela Pembertona. Vyrovnaná temná atmosféra. Výprava odkazující na začátek sedmdesátých let.
Ovšem, jak jsem zjistil po filmu, ono se ve skutečnosti 90 procent těch událostí stalo úplně jinak, včetně těch nejlepších point, které byly kompletně vycucané z prstu (například na konci se osudově prostříhává mezi dvěma současně probíhajícími událostmi, které se ve skutečnosti staly několik let po sobě, a každá z nich podstatně jinak).
Všechny prachy světa budou, ač se o tom příliš nemluví, do značné míry genderovým filmem. Dovedu si představit, že zatímco pro ženy bude jednání starého pana Gettyho naprosto nepřijatelné (přeci jen se jedná o člena rodiny, který je v ohrožení) a naplno se ztotožní s Gail, muži by klidně mohli zvolit racionálnější přístup.
Postava J. Paula Gettyho je napriek tomu vykreslená dômyselne démonicky a bezcharakterne. Nad jeho bezhraničnou chamtivosťou sa až rozum zastavuje rovnako ako nad jeho myšlienkovými pochodmi a kalkuláciami. Harpagon má v každej dobe svoje „čestné“ miesto a v tomto filme obzvlášť. Príbehová línia Gettyho životnej cesty za najväčším majetkom na svete je síce fascinujúca, no nie tak ako sám antihrdina a jeho záškodnícke bonmoty.
Všechny prachy světa nejspíš budou TÍM filmem roku 2017, o kterém všichni mluví, ale nikdo ho vlastně neviděl. A vlastně to ani není škoda. Fascinující náhled do života nejsvrchnějších vrstev společnosti se konal jen napůl a snímek ve výsledku vyznívá jen jako nevybíravá dvouhodinová obžaloba kapitalismu, pro níž je vše ostatní vedlejší. Vyložený průšvih to ale také není.
Na škodu je ale hlavně to, že si tvůrci nedokázali ze všech těch rozehraných motivů a postav jednoznačně vybrat, o kom a o čem konkrétním by jejich film měl vyprávět především, a jakou strukturu vyprávění proto zvolili, což má na triku zejména autor scénáře David Scarpy, který naposledy napsal realizovaný filmový scénář před deseti lety, k remaku Dne, kdy se zastavila Země.
Film podle skutečných událostí měl velký dramatický a žánrový potenciál, který ale tvůrci nedovedli rozvést a prohloubit do tvaru, který by byl zajímavější než společenské okolnosti, které provázely přeobsazení klíčové role v něm.
Našli jste chybu nebo něco chybí? Napište nám.
