Oceňuju, jak Clintova pomalá, ale soustředěná režie, dokáže plně sloužit příběhu, vyprávět ho z pozice nezaujatého pozorovatele, a přitom nechat diváka, aby se s tou emocionální smrští vyrovnal sám. Co už oceňuju méně je fakt, že poslední čtvrtina je tak trochu apendixem – místem, které prostě je, ale tak nějak se bez něj divák obejde, možná proto, že karty jsou již dávno rozdány a nic ho už nemůže překvapit, a Angelina, byť skvělá, je stále a pořád jenom ‚Angelinou ™‘, jíž nezakryje ani apartní klobouček a dobový účes i make-up. Ale první cca dvě třetiny filmu mě semlely solidně, to nepopírám.
