Snuff

Mezi nejslavnější horory sedmdesátých let by většina lidí zřejmě zařadila Čelisti, Texaský masakr motorovou pilou nebo Vymítače ďábla, ale zapomínat by se nemělo ani na Poslední dům nalevo. Půlstoletí starý kmotr exploatačních filmů o zločinu a trestu se podílel na vystřízlivění americké kinematografie, která začala k motivům vraždy a umírání přistupovat dospěleji, a v průběhu let si uchoval pozici filmu stejnou měrou kontroverzního i vlivného.

Kinematografie a její tvůrci se vždy pokoušeli dosáhnout nejrůznějších extrémů a ta nejkontroverznější díla často souvisí s fenoménem snuff filmu, tedy skutečného záznamu lidské smrti. Jak tento diskutovaný mýtus vlastně vznikl a jak jej filmaři v průběhu let využívali, aby oklamali senzacechtivé publikum?

Obzvláště v hororovém žánru tvůrci často zachází do obrazových extrémů, aby se o jejich práci mluvilo opravdu po celém světě. Jedním z nejtypičtějších příkladů budiž nechvalně známá japonská série, která začátkem devadesátých let zaměstnala pro svou vizuální přesvědčivost i FBI.