Příběh Nataschi Kampuschové

Osm let ji od světa dělily těžké betonové dveře, které směl otevírat pouze její únosce. Dokument ORF.

Když Wolfgang Priklopil Nataschu svou bílou dodávkou unesl, zabalil ji do deky a hodil do tmy připraveného sklepního vězení. Natascha na první okamžiky svého uvěznění vzpomíná takto:
"Nic jsem neviděla - jen slyšela. Slyšela, jak mi proudila krev, pociťovala jsem tíseň, chlad. Hodně jsem přemýšlela. Vzpomínám na ty betonové dveře, které byly na mne příliš těžké." Později si začala uvědomovat více souvislostí svého uveznění: "Věděla jsem, že pokud by se mu něco stalo, nikdy bych se odtamtud nedostala. To mi samozřejmě hrozilo a děsilo mě, co by se pak stalo. Asi bych zemřela hladem. Uvažovala jsem o možnostech, které mohly nastat - to mne velmi zaměstnávalo. Přemýšlela jsem, kudy bych se v takovém případě dostala ven. Bylo to velmi frustrující. Bylo mi špatně, nemohla jsem spát, vůbec jsem nemohla spát, celé dny jsem nezamhouřila oka, protože jsem se bála, že by se mi ve spánku mohlo něco stát. Nechtěla jsem propadnout depresím. I kdyby se mi něco stalo, i kdyby mělo něco přijít, potřebovala jsem si podržet schopnost logického myšlení."
Natascha s Priklopilem postupně nalezli schůdný způsob jakéhosi soužití, přestože byly chvíle, kdy Natascha trpěla hlady, byla nemocná, bolely ji zuby nebo jí bylo zle z chladu a špatné ventilace. Nakonec se po letech propracovala k okamžiku, kdy byl únosce ukolébán, nepozorný a Natascha nalezla odvahu vyrazit z domu pryč. Nyní se opět v bulvárních médiích propírají možnosti, zda k únosu malé školačky nepřispěla sama její matka.