Osamělá žena středního věku pracuje jako recepční a uklízečka na pánských toaletách. Čas si krátí čtením časopisu "Šťastná žena" a sněním o milujícím partnerovi. Když jí neznámý muž začne nechávat na stole květiny, je nadšená, ale zároveň čím dál tím víc ve stresu, protože se snaží přijít na to, kdo je její tajný ctitel, nebo možná jen vtipálek.
Konstantina Bronzita už jsme tu jednou měli v ročníku 2015 s jeho úžasným filmem Bez kosmu žít nemůžeme, který považuju za jeden z nejlepších krátkých animáků poslední dekády. Byl jsem tedy od začátku velmi zvědavý na jeho dřívější kraťas o lovestory z veřejných záchodků — tak moc, že jsem si vytvořil iluzi, že každý jeho film musí být tak skvělý (což by samozřejmě bylo skvělé). Jak už to tak bývá, když se na něco těším přespříliš, dokáže mě to o to víc zklamat. A tak se i stalo. Pilíře Bronzitovy práce jsou jasně rozpoznatelné: vizuální styl přechází do pozadí, jednoduchost je zde na hlavním místě. I přes svoji jednoduchost Bronzit dokáže u postav naplno vyjádřit emoce — stačí jeden pohled nebo grimasa a hned vidím a cítím, co postava prožívá. Bohužel mě ale nezaujal film jako takový, byl zbytečně dlouhý a trochu nezáživný. A s pointou, která nebyla nijak sofistikovaná. [Oscary 2008]