62%
Sever
- Drama
- Krimi
Jak byste charakterizoval svou tvorbu?
Celý svůj profesní život jsem se díval, naslouchal a mlčel anebo jsem řekl věty, abych se mohl dívat a naslouchat. To mlčení pro mě znamená přemýšlení. Život mi dal možnost běhat s dealery po ulici i setkávat se s prezidenty. Neustále pozoruju lidi. Přemýšlím o nich, co vydrží, co nesnesou. Moje tvorba je přemýšlení o tom, kdy jsem seděl a mlčel anebo kdy moje věta rozvířila takové vášně a emoce, že stálo za to si je zapamatovat. Režisér vytváří situace. To, co mě nejvíc trápí na této době a na české kultuře, je, že naslouchání a dívání se na přítomnost se jaksi nehodí. Zatímco velké kultury – francouzská, německá, britská i americká – mají velké vnímání sebe sama v přítomnosti, u nás se z přítomnosti dělají jen bonmoty a vtipy. Jediné, k čemu jsme se upjali, včetně mě, je historie. Rozebíráme naše papaláše, když už se nemohou bránit. Já mám ale rád pozorování papalášů, když ještě žijí. Patřím ke generaci, která žije v přelomové době. Padla totalita, postupně nastoupila nová. Nezanechávat o tom zprávy nejde k mé povaze. Dokud mi síly stačí, chtěl bych reflektovat přítomnost. Dlouho jsem zobrazoval minulost. Ale to je beletrie. Velmi dobře se čte, protože člověk je divákem a soudcem zároveň. Může být nad věcí, nad nikým se lépe nevynášejí soudy než nad mrtvým, který se nebrání. Dělal jsem to rád, byla to zajímavá etapa mého života, ale já žiji dneškem. Jsem vnímavý, senzitivní a možná někdy přecitlivělý a hysterický, ale u nás se tomu nikdo nevěnuje a já to nedělám formou výkřiku. Můžete se smát mé tvorbě, mému tvůrčímu stylu, ale jisté je, že do deseti minut poznáte, že to jsem já.
Celý svůj profesní život jsem se díval, naslouchal a mlčel anebo jsem řekl věty, abych se mohl dívat a naslouchat. To mlčení pro mě znamená přemýšlení. Život mi dal možnost běhat s dealery po ulici i setkávat se s prezidenty. Neustále pozoruju lidi. Přemýšlím o nich, co vydrží, co nesnesou. Moje tvorba je přemýšlení o tom, kdy jsem seděl a mlčel anebo kdy moje věta rozvířila takové vášně a emoce, že stálo za to si je zapamatovat. Režisér vytváří situace. To, co mě nejvíc trápí na této době a na české kultuře, je, že naslouchání a dívání se na přítomnost se jaksi nehodí. Zatímco velké kultury – francouzská, německá, britská i americká – mají velké vnímání sebe sama v přítomnosti, u nás se z přítomnosti dělají jen bonmoty a vtipy. Jediné, k čemu jsme se upjali, včetně mě, je historie. Rozebíráme naše papaláše, když už se nemohou bránit. Já mám ale rád pozorování papalášů, když ještě žijí. Patřím ke generaci, která žije v přelomové době. Padla totalita, postupně nastoupila nová. Nezanechávat o tom zprávy nejde k mé povaze. Dokud mi síly stačí, chtěl bych reflektovat přítomnost. Dlouho jsem zobrazoval minulost. Ale to je beletrie. Velmi dobře se čte, protože člověk je divákem a soudcem zároveň. Může být nad věcí, nad nikým se lépe nevynášejí soudy než nad mrtvým, který se nebrání. Dělal jsem to rád, byla to zajímavá etapa mého života, ale já žiji dneškem. Jsem vnímavý, senzitivní a možná někdy přecitlivělý a hysterický, ale u nás se tomu nikdo nevěnuje a já to nedělám formou výkřiku. Můžete se smát mé tvorbě, mému tvůrčímu stylu, ale jisté je, že do deseti minut poznáte, že to jsem já.
Sever popisuje dobu poměrně nedávnou. Jak byste svůj nový seriál popsal?
Je to střet člověka, který nastoupí do práce a je tak blbý, že věří tomu, co deklaroval náborový inzerát. Postupně rozkrývá jednu frázi za druhou. Hlavní postava je takový šašek, který trvá na tom, aby platila pravidla, která byla v náborovém inzerátu hlásajícím „Přidej se k nám budovat lepší svět“. Najednou ale vidí, jak se ta instituce reálně jeví. Sever je portrét doby okolo roku 2010, kdy ve společnosti, dvacet let po revoluci, zavládla úplná deziluze. Když jste se podíval na nemocnici, tak jste věděl, že třetina peněz teče někomu do kapsy. Když jste se podíval na stavbu dálnice, tak jste věděl, že polovina peněz teče do kapsy někomu, kdo tu dálnici nestaví.
Je to střet člověka, který nastoupí do práce a je tak blbý, že věří tomu, co deklaroval náborový inzerát. Postupně rozkrývá jednu frázi za druhou. Hlavní postava je takový šašek, který trvá na tom, aby platila pravidla, která byla v náborovém inzerátu hlásajícím „Přidej se k nám budovat lepší svět“. Najednou ale vidí, jak se ta instituce reálně jeví. Sever je portrét doby okolo roku 2010, kdy ve společnosti, dvacet let po revoluci, zavládla úplná deziluze. Když jste se podíval na nemocnici, tak jste věděl, že třetina peněz teče někomu do kapsy. Když jste se podíval na stavbu dálnice, tak jste věděl, že polovina peněz teče do kapsy někomu, kdo tu dálnici nestaví.
Chcete novým seriálem říct něco konkrétního?
Moje tvorba je čtení mezi řádky. Alice Nellis měla u nějakého filmu slogan „Mohl by to být váš příběh“ a Sever by mohl mít heslo „Je to váš příběh“. Ryba smrdí od ocasu a ne od hlavy, jak se běžně říká. Mezi námi jsou borci, kteří si falšují kilometry, diety, falšují pracovní hodiny a tak dál. Ti nahoře – ta hlava té ryby, ta s tím jen počítá. V Severu neúčtuji s politikou, i když tam politici jsou.
Moje tvorba je čtení mezi řádky. Alice Nellis měla u nějakého filmu slogan „Mohl by to být váš příběh“ a Sever by mohl mít heslo „Je to váš příběh“. Ryba smrdí od ocasu a ne od hlavy, jak se běžně říká. Mezi námi jsou borci, kteří si falšují kilometry, diety, falšují pracovní hodiny a tak dál. Ti nahoře – ta hlava té ryby, ta s tím jen počítá. V Severu neúčtuji s politikou, i když tam politici jsou.
Ve vaší tvorbě lze často vnímat silné téma křivdy…
Křivdu cítí každý. Když režíruju, nějakou dobu jsem generál a pak jsem nula. Klepu na dveře a buď slibuju, vyhrožuju, nebo se podbízím. Člověk se ohlíží za svou hodnotou. Pocit křivdy je naprosto normální. Cítí ji každý. Měl jsem na víc, než jakou jste mi dali možnost – to je základní životní situace většiny lidí, které znám. To je základní lidský pocit. Skrývat ambicióznost a popírat, že existuje v našich povahách, by byla lež.
Křivdu cítí každý. Když režíruju, nějakou dobu jsem generál a pak jsem nula. Klepu na dveře a buď slibuju, vyhrožuju, nebo se podbízím. Člověk se ohlíží za svou hodnotou. Pocit křivdy je naprosto normální. Cítí ji každý. Měl jsem na víc, než jakou jste mi dali možnost – to je základní životní situace většiny lidí, které znám. To je základní lidský pocit. Skrývat ambicióznost a popírat, že existuje v našich povahách, by byla lež.
Vaše projekty popisují jevy ve společnosti, které pozorujete, o kterých přemýšlíte a které vesměs nefungují. Ani nejste režisér happy endů. Jak si zachováváte sílu dál pokračovat?
Vím, že vypravěč nemá nořit lidi do tmy, ale má jim ukazovat světlo. Moje depresivní příběhy mají světlo, mají humor. Připouštím, že to není humor pro každého, ale jsou to víceméně tragikomedie.
Vím, že vypravěč nemá nořit lidi do tmy, ale má jim ukazovat světlo. Moje depresivní příběhy mají světlo, mají humor. Připouštím, že to není humor pro každého, ale jsou to víceméně tragikomedie.
Ústřední dvojici policistů hrají Jiří Mádl a Štěpán Benoni. Byli k sobě vybráni na základě podobné výšky?
To je náhoda a bojovali jsme s tím. Měli jsme scénu, kde oba měli stát za barem a kde skoro nebyli vidět. To je ale spíš úsměvná historka. Rozhodl jsem se s tím pracovat. Právě proto, že jsou tak malí, jsem obsadil Martina Pechláta, který je proti nim obr.
To je náhoda a bojovali jsme s tím. Měli jsme scénu, kde oba měli stát za barem a kde skoro nebyli vidět. To je ale spíš úsměvná historka. Rozhodl jsem se s tím pracovat. Právě proto, že jsou tak malí, jsem obsadil Martina Pechláta, který je proti nim obr.
Jaká s nimi byla spolupráce?
Přiznám se, že hlavní role obsadil producent. Kromě Palacha to byl můj první střet s takto mladou generací – Křenková, Benoni, Mádl. Pozorovali jsme se jako zvířátka, provokovali mě, ale byli pro mě obrovským překvapením. Postupně jsem je začal mít rád. Jirka Mádl má obrovskou životní energii. Štěpán Benoni je český Kevin Spacey. Naprosto skvělý herec, se kterým bych rozhodně ještě chtěl točit. Eliška Křenková tam jako Mádlova partnerka podle scénáře byla do počtu, ale co z každé scény vytěžila! Je úžasná coby herecký partner.
Přiznám se, že hlavní role obsadil producent. Kromě Palacha to byl můj první střet s takto mladou generací – Křenková, Benoni, Mádl. Pozorovali jsme se jako zvířátka, provokovali mě, ale byli pro mě obrovským překvapením. Postupně jsem je začal mít rád. Jirka Mádl má obrovskou životní energii. Štěpán Benoni je český Kevin Spacey. Naprosto skvělý herec, se kterým bych rozhodně ještě chtěl točit. Eliška Křenková tam jako Mádlova partnerka podle scénáře byla do počtu, ale co z každé scény vytěžila! Je úžasná coby herecký partner.
