Jan Palach (2018)

Od filmu jsem očekával o něco víc, přesto považuji toto dílko za celkem podařené. Hořící keř, který se zabýval tímto obdobím obšírněji je daleko lepší počin. Detail na osobu Jana Palacha mohl být trošku výživnější, i když chápu, že o jeho životě se toho příliš nedochovalo. Právě proto je film zaměřen hlavně na poslední měsíce jeho života. Toto období mě vždy zajímalo a film jsem si užil. 70%.

Hodnotit je obtížné. Jan Palach je symbol, pojem, zosobnění určité etapy dějin, hrdina, memento. Z filmu mi nejvíce rezonují dvě scény. První z nich je Jan Palach topící štěně. I když tato epizoda v ději má vycházet z archivních podkladů a je to pouhý fragment ve scénáři, je pro mě překvapivá, protože vrhá jakýsi nečekaný špatný stín na národního hrdinu, je zdánlivě nepatřičná a rozbíjí předpokládanou jednolitost kladného hrdiny. Druhá je ta závěrečná, dlouhý pohled na popáleného ležícího Jana. Tak trýznivě dlouhý, že člověk cítí tu strašnou bolest na těle.
Reálie působí hodnověrně, herecké výkony jsou solidní. Film přibližuje dobu, prostředí ve kterém Jan Palach žil, ale pochopit jeho samotného, jeho odhodlání k takové oběti nepomáhá.

Neurazí ani nerve za srdce. Kultivovaně natočené s vypiplaným vizuálem. Takto nějak si představujeme Jana Palacha a takhle nějak se to stalo. Palach musel být mimořádnější osobnost, a mně tam chybí scéna, kterou by Sedláček pustil diváka víc do jeho duše. Z materiálů historiků vyplývá, že byl pravdomluvný, upřímný, se schopností pomáhat. Situace po okupaci ho zřejmě musela vnitřně neskutečně užírat. Místo toho detailně sledujeme nákup benzínu. Každopádně ale sledování filmu není ztracený čas.