Jan Palach (2018)

Filmů o národních hrdinech určité doby není nikdy dost a i když nedávno běžela i v televizi minisérie se stejným žánrem,toto je něco trochu jiného.Film se soustřeďuje hlavně na život Jana Palacha a rozebírá příčiny jeho rozhodnutí jak bojovat proti invazi.

Hodnotit je obtížné. Jan Palach je symbol, pojem, zosobnění určité etapy dějin, hrdina, memento. Z filmu mi nejvíce rezonují dvě scény. První z nich je Jan Palach topící štěně. I když tato epizoda v ději má vycházet z archivních podkladů a je to pouhý fragment ve scénáři, je pro mě překvapivá, protože vrhá jakýsi nečekaný špatný stín na národního hrdinu, je zdánlivě nepatřičná a rozbíjí předpokládanou jednolitost kladného hrdiny. Druhá je ta závěrečná, dlouhý pohled na popáleného ležícího Jana. Tak trýznivě dlouhý, že člověk cítí tu strašnou bolest na těle.
Reálie působí hodnověrně, herecké výkony jsou solidní. Film přibližuje dobu, prostředí ve kterém Jan Palach žil, ale pochopit jeho samotného, jeho odhodlání k takové oběti nepomáhá.

Neurazí ani nerve za srdce. Kultivovaně natočené s vypiplaným vizuálem. Takto nějak si představujeme Jana Palacha a takhle nějak se to stalo. Palach musel být mimořádnější osobnost, a mně tam chybí scéna, kterou by Sedláček pustil diváka víc do jeho duše. Z materiálů historiků vyplývá, že byl pravdomluvný, upřímný, se schopností pomáhat. Situace po okupaci ho zřejmě musela vnitřně neskutečně užírat. Místo toho detailně sledujeme nákup benzínu. Každopádně ale sledování filmu není ztracený čas.