Fichtelberg je výtvarně nápadité drama. Češi se vzpírají systému jako ryzí marxisté

Píše se rok 1547 a mladý Petr na povel vladyky Smiřického (Karel Dobrý) dohlíží na stavbu mostu v zapadlém jizerském regionu, který překypuje nerostným bohatstvím. Osadníci, spravovaní starým a zaslepeným velmožem Kasparem (Jiří Štěpnička), ale nechtějí spolupracovat a bojí se lidových pověr a tajemného zla číhajícího ve vysokých horách. Lidé se ztrácejí dokonce i z hrobů a strach se mění v nenávist směřovanou na Petra, jenž po zmizení milované Kasparovy dcery Almy (Viktória Jurištová) spěchá do kopců najít svou lásku a rozlousknout tíživou lokální záhadu.

Sotva devadesátiminutový snímek se těžko popisuje bez alespoň minimálních spoilerů, ale dobrým formálním pojidlem je nápaditá výtvarná stránka. Příběh je vyprávěný starým Petrem z italského Janova, jenž prsty přejíždí po dřevěné mozaice s namalovaným českým krajem, kde se odehrává hlavní vzpomínková část. Film často kombinuje tuto uměleckou dobovou estetiku s reálným prostředím Českého Švýcarska a už obrazem vyzdvihuje téma umění v době, kdy z Itálie proudily renesanční impulsy a narážely na tradiční duchovní barikádu katolického krále Ferdinanda I. Habsburského.

Petr je rozervaný mezi těmito dvěma světy. Jeho protestantský otec byl osvícencem vyznávajícím heliocentrismus a Habsburkové si na něj vyšlápli. Syna přesto naučil italsky a jeho pohled směřoval k této kolébce renesance, která má ale i svou odvrácenou, imperialistickou a kapitalistickou stranu. Původem italský obchodník Moro (Ivan Franěk), jenž s duší buržoazního vykořisťovatele v horách prodlužuje perskou tradici bezduché a nehumánní expanze, názorně převrací myšlenky o svobodě a lokální lidové umění využívá pro svůj pochybný šejdířský podnik.

Moro se v podstatě stává lidovým nepřítelem, kolonizujícím a parazitujícím na cizích zdrojích, z nichž hodlá sám profitovat. Ohniskem sdělení příběhu s převážně dobrodružným přírodním rámcem je tedy paradox – Janov jako centrum kultury a uměleckého osvobození ducha a Janov jako líheň obchodníků, kteří se „božskou“ vědu naučili zneužívat k vykořisťování a instrumentalizaci lidí žijících v bídě a, jako v případě sečtělé Almy, s nenaplněnými sny o poznání světa.

Koudelův autorský projekt je přitom ve vysoké míře symbolický jako zmíněné pohádky, snad i proto u něj v různých databázích vyskakuje štítek „rodinný“. Na povrchu je to balada o udatném rytíři, jenž přijme hodnoty zprvu nepřátelského lidu a podniká záchrannou výpravu za unesenou „princeznou“ do těžko přístupných míst, kde dlí loupežná banda z cizích krajů. Pomáhá mu mladý italský zálesák Gianni (Ondřej Stupka), jenž nezná vybrané způsoby a neumí číst, zato však vládne tajemstvím střelného prachu a rozezná porcelán od bílého skla. Také v této empatické postavě se snoubí paradox renesančního člověka na českém území, jenž se krátce po potlačeném protihabsburském povstání schovává v jeskynních průrvách.

Na hlubší úrovni nelze přehlédnout alegorii revolučního vůdce a lidového bojovníka proti kapitalistickým utlačovatelům. Dělnická třída je odtržená od vlastní práce i od výsledků výroby a Petr se zasazuje o takřka marxistické povstání, ačkoli zpočátku sám zosobňoval étos renesančního „nadčlověka“ a spíše technokrata, jenž dělníky komandoval při stavbě mostu. Nejnápadněji ho ovšem pohání láska k Almě a bojuje za zachování nevinnosti, lidové moudrosti i lokální identity, které doslova vykosťuje cizí systém. Ten přitom viditelně bují také mezi domácími kolaboranty včetně Kaspara a hlavně Smiřického, jenž chce přemostit rokli jen kvůli přístupu k přírodnímu bohatství.

Příběh se tak v mnohém vztahuje spíš k pozdějším ideologickým interpretacím historie a může se snadno stát, že v napojení na velmi jednoduchou a přímočarou dobrodružnou linii začne v dialogových mezičasech nudit. Naštěstí jich v krátké stopáži není zase tolik a Koudela zakončuje pohádkové schéma akčním finále s jedním velmi kvalitním soubojem a očistným požárem, který může symbolizovat konec starého řádu. I v tom je snímek viditelně napojený na soudobé klima a do příběhu zapracovává poničené stráně Českého Švýcarska, zasažené ničivým požárem roku 2022.

Fichtelberg je tedy vysoce argumentační film, jenž do jisté míry varuje před současným stěhováním východní populace i západními „osvícenými“ vlivy a ukazuje rozpolcenost v tom, na jakou stranu se věčně umlčovaní čeští občané mají postavit. Řemeslně sebevědomá podívaná s výrazným zadním svícením a s dobrou hudbou Jana P. Muchowa se místy hroutí pod náporem paradoxů a předkládá veskrze nedivácké téma, ale už za znázornění věčné pověrčivosti a odevzdanosti krajanů si uznání zaslouží, i když nabízené řešení je poněkud zaseklé v jiné době, potažmo v přežité (alespoň zdánlivě) nauce o historii.

Podívejte se také na žebříček nejlepších českých filmů podle databáze Kinoboxu.