Vypij si svůj úděl, jako Ježíš. Život Pod parou je v českém remaku katarzní ve špatných chvílích

Pět let starý Chlast s Madsem Mikkelsenem vznikl v zemi, která holduje pití tolik, že se dokonce zasloužila o vlastní definici alkoholismu. My ale víme svoje – kdo si myslí, že „chlastat jako Dán“ je v tomhle směru špičkou ledovce, ten zřejmě nenavštívil Českou republiku a Slovensko. Námět uznávaného Thomase Vinterberga o smyšleném deficitu 0,5 promile alkoholu v krvi, který parta znuděných učitelů ve středním věku každý den před prací poctivě eliminuje, se přirozeně dočkal pozornosti i v našich končinách. Biermann se scenáristou Romanem Olekšákem (Za sklem) dokončili autorizovaný remake dříve než v Hollywoodu, kde měl na projekt producentsky dohlížet Leonardo DiCaprio.

Jak se výchozí situace liší? Hrdinkami jsou tentokrát dvě české a dvě slovenské kolegyně z učitelského sboru, jež příprava líných študáků k maturitě příliš nestimuluje. Špatně si vede především dějepisářka Martina (Hana Vagnerová), které se kromě výuky rozpadá také dlouholeté manželství s pracovně vytíženým Pavlem (Jiří Havelka). S podobně deprimovanými kamarádkami Petrou (Judit Pecháček), Nikol (Alžběta Ferencová) a Vlastou (Zuzana Bydžovská) tudíž zahájí smělý experiment v zájmu vědy a společně ověřují teorii norského psychiatra Finna Skårderuda, podle které se lidé rodí s přirozeným deficitem 0,5 promile.

Když si člověk ve stresu přihne, může se dostavit osvobozující lehkost. I alkohol dodávaný v menších dávkách (zato však pravidelně) je ale věcí návykovou, což protagonistky na tahu přirozeně pocítí. Podnapilost pomáhá opět zejména Martině, které se film věnuje zdaleka nejvíc. Často ještě nezletilým studentům, kteří v hrdé tradici svých předků vypijí za týden snad víc piv než kotelník Babula, dává s nově objeveným elánem za příklad významné historické lídry či umělce. Když mohl Churchill nasávat už od snídaně a vyhrál druhou světovou válku, proč bychom se i my nemohli po ustlání postele trochu omámit? Můžeme přece dopadnout jako Hemingway, akorát místo literárních klasik vyplodíme maximálně tvrdý náraz do sloupu čelem napřed.

S Martinou absolvujeme i výrazný počet scén z domácnosti, kde manželská idylka dávno odezněla. Příběh se ale brání na této rovině déle setrvat a Pavel je zkrátka absentujícím mužem, jemuž se žena už delší dobu jeví duchem nepřítomná. Nemá tedy zřejmě potřebu rozebírat její evidentně propuknuvší alkoholismus, který Biermann jinak líčí velmi euforicky. Ostatní hrdinky mají svou expozici, ale jejich zevrubnější psychologická charakteristika se omezuje na různý rodinný stav – Petra je rozvedená a v opilosti flirtuje s pravidelným taxikářem Daliborem (Petr Čtvrtníček), Vlasta žije po smrti tatínka sama a pití jde nejaktivněji naproti a Nikol má krásnou rodinu s milujícím mužem a nejčastěji (i když chabě) se dovolává ukončení experimentu.

Rozčtvrcení pozornosti bylo místy problematické také u dánské verze, jejíž hořkosladkost a prolínání úsměvných alkoholových etud s jejich až tragickými následky ovšem vyznívalo organičtěji a spontánněji. V tomto případě se následuje základní struktura, která je ale přece jen trochu schematičtější. Hrdinky poslušně stoupají po kaskádě vytvářené závislosti, kterou maskují za další navazující úrovně Skårderudova experimentu. Ten je přitom vycucaný z prstu a skutečný psychiatr po premiéře Chlastu popřel, že by podle něj udržování hladinky půl promile mělo jakékoli dlouhodobé benefity – z jeho strany šlo pouze o nadnesenou spekulaci a žertík.

S postavami pod parou je nám paradoxně dobře, jelikož herečky odvádí výbornou práci a jeden by podezíral, že podobně jako jejich aktérky pro vědu se ony obětovaly pro umění. Atmosféra snímku jde často naproti právě divačkám se sklenkou prosecca, které do kina přijdou na nevinnou zábavu. Výměna mužských hrdinů za hrdinky přitom není z pohledu vyprávění až tak signifikantní, jak bychom očekávali. Sledujeme prostě skupinku dospělých lidí, kteří začnou aktivněji a proti pracovním předpisům i etice provozovat to, co je snad už pevnou součástí naší DNA. Fáze povznesení trvá dlouho a týká se především práce, zatímco vystřízlivění ve vztahu k rodině (a možnému ohrožení pracovní kompetence) je vyjádřené příliš zjednodušeně.

Psychologický reflektor míří ostatně pouze na Martinu, jejíž osobní rovina často udává dynamiku celého experimentu. Tento přístup funguje, ačkoli genderové rozložení sil ve vztahu k hlavnímu dějovému motivu působí oproti originálu trochu návodně. Chlastající žena z vyšší třídy není magnetem na empatii a nepozorný manžel v tomto případě není padouchem. Tvůrci postupují v argumentaci dle osnovy předchůdce, a když do melancholické podnapilé nálady přidávají vlastní koncentraci emocí, zůstanou trčet mezi barovými dveřmi a citlivým rodinným prahem. Ženy rebelují, protože není nic jiného na práci, muži jsou v práci, nebo o nich nevíme.

Katarze se kvůli nevýrazným či od Dánů obšlehnutým osobním linkám nepřenáší do závěru, který se sice v mnohém shoduje, ale opět vyjeví trestuhodnou absenci čiré životní spontaneity. Když se Martina konečně roztancuje, stane se tak po tuctu připomínek toho, jak dřív bývala skvělou tanečnicí. Připomínky toho, jak alkohol navzdory sociálním benefitům nakonec vždy uškodí, samozřejmě v komerční tvorbě vždy uvítáme. Hrana mezi euforií a strádáním se tu nicméně obrušuje nedůsledně, přestože pro neznalce originálu půjde o příjemně strávené dvě hodiny ve společnosti talentovaných hereček, kvalitní režie a povedeného soundtracku. Loňský Zápisník alkoholičky nicméně skýtá hodnotnější zkoumání rozkládané feminity.