Karavan se veze na bezpečné vlně emočních nuancí. České želízko z Cannes ve vás záhy odumře

„Prociťte to, nechte to na vás padat,“ nabádala nejznámější tuzemská herečka publikum před projekcí v Karlových Varech. Vyčerpávající produkce, která operovala v konstantním pohybu, zjevně musela nastolit spíš rodinnou než striktními harmonogramy a deadliny čeřenou atmosféru. Zvlášť s ohledem k účasti Davida Vodstrčila, debutujícího herce s Downovým syndromem, jemuž se od okolí dostává speciálního zacházení.

To do značné míry zrcadlí situaci pětačtyřicetileté Ester, která v Itálii nejprve pobývá u kamarádčiny rodiny, ale místy nepředvídatelné chování handicapovaného, nemluvného syna dodá matce nový prázdninový impuls. Není to tak, že by se svým zaparkovaným karavanem odjet musela. V celém filmu před hrdinkou nikdo nevznáší konkrétní očekávání nebo výčitky, manžel její přítelkyně dokonce v úvodu za zády Ester souzní s její nelehkou situací a přemítá, že by samoživitelce nabídl finanční pomoc na zaplacení Davidovy ošetřovatelky.

Protagonistka volí metaforickou svobodu otevřených silnic, po nichž se chce dostat na vzdálenou farmu, kde před časem pracovala. Hlouběji do minulosti už nenahlédneme; její osamělý mateřský úděl je důležitější a významovější než konkrétní životní zkušenosti. Kirchnerová vzdává poctu všem matkám, jež z nějakého důvodu zůstaly samy, a mezi svodidly oblíbeného cestovatelského subžánru vypráví také obecně o lidech, kteří jako kdyby nikam nepatřili.

Výraznější je přitom mateřská linie Ester, která vzhledem k synovu stavu zastává roli takřka čtyřiadvacetihodinové pečovatelky. Vyprávění aplikuje primárně její subjektivní čočky, jimiž do ní pocitově pronikáme a rozumíme jejím dílčím volbám a postojům. Poznáváme vnitřní existenci opuštěné ženy, která pro syna obětuje i vlastní sexualitu. Samoživitelky po čtyřicítce to v navazování vztahů nemají jednoduché, Davidův stav je ale speciální, i když přímo nevyřčenou překážkou. Ester se uvolí odevzdat i postaršímu farmáři krátce po seznámení. Následně si najde vášnivou známost, ale muži, jenž ji vozí za prací, o synovi záměrně neříká. Naděje, že by ho nějaký další člověk do svého života kompletně přijal, je ostatně mizivá.

Ester přitom nemá s Davidem zase tolik interakcí a jejich vztah nediktuje vývojovou dynamiku. Sledujeme veskrze jemné emoční nuance odevzdané matky, která ví, že prostě musí vydržet. A že láska je nakonec odměňující, když ji syn zrovna v záchvatech nebouchá a neškrábe, nýbrž ji po probuzení hladí po tváři a laská se s jejími vlasy. Režisérka často zaostřuje na Davidovo zaujetí zdánlivě všedními předměty, barvami či právě ženskými loknami, což většinou doprovází bedlivý dohled a po chvíli i netrpělivé nebo omluvné napomenutí Ester.

Matka si synovy limity, popřípadě behaviorální odchylky od sociálních norem, uvědomuje možná až příliš. K ruce tak náhodou dostává mladší zbloudilou Slovenku Zuzu (Juliana Oľhová), která aktivně kope za svobodomyslné a pravidly nesvázané pojetí našich životů. Stává se Davidovou parťačkou a z jeho reakcí lze vyčíst, že mu alespoň podvědomě odkrývá dosud nepoznané každodenní stimuly. Využívá toho i Ester, která si může dovolit krátký románek. Vše ale vede do slepé uličky, jelikož stejně to nakonec bude vždy jen matka, která chlapci zbyde.

Snímek nemá pevnou dějovou kostru a neodvíjí se podle jakékoli známé šablony. Kirchnerová využívá široké významové lány road movie k miniepizodám, v nichž Ester a posléze také Zuza naplňují vlastní nenaplněnou existenci a současně zapojují chlapce, jehož izolovaná mysl se obtížně empaticky oslovuje a obohacuje. Často přitom polehávají na plážích, čvachtají se v moři, tančí kolem rozostřených ohňů nebo v dešti a dělají další festivalové aktivity, kterých na plátnech v Cannes i ve Varech vídáme ročně tucty.

Karavan to nedělá věru špatně a minimálně výkon Geislerové jako vždy umocňuje ztotožnění s hrdinkou, které každé gesto i rozhodnutí věříme. Řada situací ale během sta minut rychle nabývá dojmu nadužívání, kontemplativní tempo jede opravdu na jistotu a konflikt, lépe řečeno kýžené myšlenky končí v totožném bodě jako oficiální synopse distributora. Kirchnerová vám dodá řemeslně moc kvalitní polemiku o svobodě, jejíž rozpínání mnohým zatne už jejich vnitřní svět. Když se ale máte starat o syna, jenž o pojmech jako svoboda přemýšlí úplně jinak než většina lidí, nezbývá než zachytávat každodenní pocitové vjemy. A také v tom je Karavan při vší strukturní promyšlenosti nakonec životný a dýchavičný jen velmi krátce.