Moře na dvoře a film bez dobrého scénáře. Vetchý a Langmajer se snaží zachránit nepříjemný kýč

Melodramatický žánr je mnohem ošidnější disciplína, než by se na pohled mohlo zdát. V zásadě se jedná o fikci, která kombinuje rodinné i vztahové drama s individualistickým příběhem. Hrdina je vystaven určitému tlaku, který vyplývá z rodinného konfliktu, potýká se s vlastními problémy a často se dostává do emočně vypjatých situací. Často musí obětovat své vlastní štěstí, aby dosáhl alespoň spokojeného konce. Zásadní roli hraje otcovská figura, která absentuje, případně představuje víceméně antagonistu. 

Už tahle povšechní charakteristika napovídá, že melodrama je příběhem především o emocích a vzájemných vztazích, a jako takové může lehce ztratit rovnováhu mezi kvalitním rodinným dramatem a kýčem, jenž emoce na nejjednodušších úrovních vyvolává, než aby o nich pojednával. Záleží na způsobu, jakým jsou vedeny emoce, na výstavbě vyprávění, které dává smysl, i na tom, jak silné jsou postavy. Moře na dvoře je filmem, který tuto rovnováhu zvládá jen velmi obtížně. Rozehrává několik vzájemně propojených příběhových linií, jejichž tématem jsou právě nastavené vztahy. 

Středobodem těchto linek je mistr houslař Josef (Ondřej Vetchý), který má byt a dílnu v pavlačovém pražském domě. Každý den nalévá na dvoře louži vody, aby z ní mohli pít ptáci. Těm poskytuje další obživuju jeho sousedka Anežka (Linda Rybová), kterou introvertní hrdina z dálky obdivuje. Kromě Anežky je Josefovým sousedem také malý chlapec (Matěj Kadlec), jehož laxní otec (Jiří Rendl) trochu bizarním způsobem vymění za život s novou rodinou a přestěhuje ho k volnomyšlenkářské babičce (Iveta Dušková). Do Josefova života ale brzy vstoupí také pouliční houslistka Bára (Sara Sandeva), která značně ovlivní jak Josefa, tak jeho kamaráda a šachového parťáka, slepého ladiče pian Václava (Jiří Langmajer). Výchozí situací je ale Josefovo závažné onemocnění, které mu ponechává pouhé dva měsíce života.

Vyprávění je od začátku vystavěné tak, aby se všechny linie kauzálně spojovaly přes ústřední motiv. Tím je Josefův životní deadline a seznam věcí, které chce stihnout před smrtí. Z toho může plynout navazování a upevňování vztahů s okolím, nalezená kuráž konečně oslovit platonickou lásku či splnění životního snu o výrobě houslí z perfektního dřeva. Tyhle aktivity následně ovlivňují životy ostatních figur, které se následně posouvají a vyvíjejí s hlavním hrdinou. Nicméně tady příběh naráží na první problém. Všechna setkání a většina zvratů jsou dílem neuvěřitelných náhod, nečekaných a neplánovaných setkání či prvoplánových twistů.

Postavy, které k sobě nějakým způsobem poutá minulost, společné bydliště nebo rodinné vztahy, se bizarními způsoby potkávají na náhodných místech v Praze, což vyústí v posun zápletky nebo vývoj charakteru. Řízení děje pomocí zvláštní náhody přitom bere hrdinům možnost být aktivní a dospět k určitým poznáním, uvědoměním a posunům vlastním přičiněním. Zároveň je až bolestně evidentní, že vyprávění není schopné vytvořit situaci, která postavu dovede z A do B. Prostě se sama od sebe stane ta nejméně pravděpodobná věc a protagonista je k dalšímu bodu obratu dovedený za ručičku.

Nahrazení kauzality principem náhody zaprvé vypovídá o tom, že scénář není moc dobrý, za druhé umožňuje příběhu vydolovat emoce tím nejjednodušším a nejlacinějším možným způsobem – šokem. Náhodné střetnutí, které využívá moment překvapení, vyvolá u postav šok a tím i emotivnější jednání. Hrdinové se jednoduše velmi podiví, pro větší efekt řeknou něco v afektu nebo dramaticky odejdou a v následující scéně se dovedou poměrně rychle uklidnit. Je to ostatně práce s emocemi, která posouvá film z melodramatické fikce do melodramatického kýče. Film totiž v prvním plánu nepracuje ani tak s pocity svých hrdinů, jako spíš s divákovými. Toho se snaží vyvést z míry špatně konstruovanými zvraty či náhlými momenty krize, mnohem víc, než aby se soustředil na krizi hrdinů.

Josef má zhoubný nádor na mozku, jeho následky ale pocítíme jen ve dvou scénách, v nichž omdlí. Když si jedna z postav uvědomí, že jiný hrdina byl jejím sokem v lásce, přejde to jen krátkodobým rozčilením a pokračuje dál cestami, jimiž ho vede scénář. Podobně zrychleně jsou vedeny dvě linie, obě pojednávající o opuštění rodičem. Jejich představení je tak dramatické, aby udělaly emotivní dojem na diváka, ale samotné postavy se přes to nečekaně rychle přenesou a děj je tedy může vést k dalším bodům. Právě díky nedostatečnému vedení scénáře a nemožnosti napojit se na postavy s obdivuhodnou schopností rychle zpracovávat emoce se nedá mluvit o zvládnutém melodramatu. Prvoplánové, slzičky ždímající momenty posouvají film ke kýči.

Naštěstí je nepříliš propracované vyprávění vyvažováno slušnými hereckými výkony. Film je málokdy nutí střídat více hereckých poloh, pokud jim do cesty nepostaví krátkodobý emotivní moment, nicméně zvládnou se ctí utáhnout náhlé přechody. Zejména Ondřej Vetchý si s rolí klidného, místy bezradného a životem zkušeného houslaře poradil, jeho pokojnému herectví se dovedně přizpůsobili jak Jiří Langmajer v roli donchuánského slepce, tak Linda Rybová jako rozvážná Anežka. Obecně obsazení filmu dělá, co může. Svým postavám herci zvládli vtisknout větší výraz než scénář, nicméně na dobrý film to nestačí.

Podívejte se na žebříček nejlepších českých filmů podle databáze Kinoboxu.