Tady Havel, slyšíte mě?
65%
Zachycením zásadních okamžiků z posledních třech let života (tedy roků 2009 až 2011) pověřil Havel dokumentaristu Petra Jančárka, s nímž spolupracoval už dříve na trilogii Václav Havel, Praha – Hrad (2009-2013). Jančárek během této doby natočil několik set hodin materiálu, jimiž se následně dlouhé roky probíral. První ukázka se dočkala zveřejnění už před pěti lety, film je však (i vinou covidových průtahů) zcela dokončen až nyní. A výsledných 85 minut materiálu je do značné míry právě takových, jako většina potenciálních diváků a divaček čeká. Ne však výhradně.
Ačkoli se totiž v úvodu dočkáme záběru na otisk Havlovy ruky, o prvoplánovou mramorizaci glorifikované postavy moderních českých dějin nejde. Spíše prostřednictvím natáčení vysněného filmu Odcházení sledujeme Havlovo skutečné odcházení, posledních pár let aktivního života a rozjímání nad nevyhnutelně se blížícím osudem. To samozřejmě zní velmi pateticky, Havlovo charisma a schopnost sebereflexe z něj však činí ideální objekt dokumentární kamery.
Více rovin Odcházení
Snímek začíná pětiminutovou koláží pádící přes roky 1989 až 2003. Studentské nepokoje, sametová revoluce, krátké federativní období, rozdělení Československa a následně nelehkých deset let v čele čerstvě narozeného státu. Jančárek se však nezajímá o Havla jakožto politika nebo o jeho názory na soudobé globální či lokální dění; jak společně s producentem Jiřím Konečným poznamenal po novinářské projekci, hlavním smyslem snímku bylo zachytit protagonistovu plachost až jemnost.
To se daří díky rámování událostí, jež Havla na sklonku života zaměstnávala nejvíce. Rozhodl se totiž splnit si sen, stát se filmovým režisérem a převést na plátno vlastní divadelní hru Odcházení. Adaptace se po uvedení v březnu 2011 setkala se spíše odmítavými reakcemi a hlavní výčitka spočívající v přehnané divadelnosti na úkor filmového vyjadřování je dodnes zcela platná. Havel však v dokumentu sám říká, že usednutí na režijní sesličku pro něj není projevem senility, nýbrž právě způsobem boje se senilitou, a tak není důvod mu tento splněný sen na sklonku života nepřát.
Příběh Odcházení pojednávající o státníkovi po skončení kariéry, jenž se snaží vyrovnat s vlastním odkazem, však snad ani nezakrýval autobiografické prvky. Zatímco hlavní postava hraná Josefem Abrhámem opakovaně ukazovala svou neschopnost odcházet, Havlovi se důstojné rozloučení s politikou vydařilo. Přesto je velmi sympatické pozorovat jeho neustálé pochyby o sobě samém a hledání naděje v transcendentnu.
Kroužení kolem temnoty i zamyšlení nad stářím
Chvílemi snímek působí jako dokument o natáčení Odcházení, jindy se dočkáme pár méně známých archivních záběrů mladého Havla. Naprostou většinu stopáže však vyplňuje nový materiál z posledních tří let Havlova života, poskládaný částečně chronologicky, částečně asociativně. Film nelze brát jako detailní kroniku míst, jež Havel navštívil, či lidí, s nimiž se setkal – záměrně totiž chybí informativní titulky, které by napomáhaly orientaci v čase a prostoru. Tvůrcům šlo o vystižení Havlovy osobnosti prostřednictvím koláže pomíjivých, někdy hlubokomyslných a jindy zase odlehčených momentů.
Do druhé skupiny patří téměř groteskní scény luxování na Hrádečku či hledání CDčka v americkém domě Miloše Formana. Tyto okamžiky ukazují Havla jako obyčejného člověka, který si v každodenních praktických věcech leckdy neví rady stejně jako každý z nás. Takto neškodné polidšťování samozřejmě do jisté míry podtrhuje mramorizaci, sluší se však zdůraznit, že prezentované materiály se vyhýbají přehnanému patosu či rovnou budování kultu osobnosti.
Pro lidi, kteří si Havla vážili a měli jej rádi (ať už díky politickému působení, či umělecké tvorbě), je aktuální snímek příjemnou až dojemnou vzpomínkou na možná nejzásadnějšího Čecha druhé poloviny 20. století. Naopak jeho odpůrce dokument rozhodně o ničem nepřesvědčí – ostatně se o nic takového ani nesnaží.
Leckteré scény podbarvuje výrazná symfonická hudba, ještě silněji však ve zvukové stopě přitahují pozornost protagonistovy glosy a zamyšlení. Ty společně s přece jen značně pietním naťukáváním temnějších a pesimističtějších složek Havlovy osobnosti dotvářejí bezesporu uctivý a nikterak přelomový, zato však citlivě uchopený a vtahující portrét osobnosti, kterou stále stojí za to si připomínat.
70%
Díky zjevně obrovskému množství materiálu, z něhož mohl režisér Petr Jančárek vybírat, a také zásluhou svižného, moderně působícího střihu převyšuje snímek Tady Havel, slyšíte mě? množství tematicky obdobné televizní produkce. Návštěvníkům kin nabízí sympatickou a na hraně patosu zdatně balancující vzpomínku na prvního prezidenta České republiky – podvratnost či nečekanou osobitost pohledu zde však budete hledat marně.
Snímek Tady Havel, slyšíte mě? můžete vidět v kinech od tohoto čtvrtka. Podívejte se i na náš žebříček nejlepších dokumentárních filmů.
