Flanagan kritizuje zlé, bohaté a mocné. Jenže předžvýkaný Pád domů Usherů nudí

I mistr tesař se někdy utne. Flanagan se nicméně utnul už minule se seriálem Půlnoční klub, který představoval suffer porn v podobě vleklého sledování mladých lidí, kteří umírají, přestože zoufale chtějí žít. Jeho Pád domu Usherů je otrockou adaptací díla Edgara Allana Poea, která se možná hodí k přípravě na maturitu, ale mlsné hororové jazýčky nenadchne. Flanaganův osmidílný epos tentokrát korunuje to, co se nedá odpustit v žádném z žánrů – příšerná nuda.

Seriál se odvíjí retrospektivně, Roderick Usher (Bruce Greenwood) se ve zchátralém rodném domě zpovídá detektivovi Dupinovi (Carl Lumbly) a líčí mu, jakým způsobem zahynuly jeho děti. Expozice je jasně stanovená – zestárlý bílý patriarcha jako ztělesnění všeho špatného čelí spravedlnosti reprezentované „jinakostí“ – afroamerickým gayem, který se mu po celou svou detektivní kariéru snaží dostat na kobylku. Když má konečně příležitost přijít všem špatnostem a nepravostem ctižádostivého Rodericka na kloub, zdá se, že případ se uzavírá sám... A trochu jinak, než policista předpokládal.

První a poslední kapitola je inspirovaná básněmi Edgara Allana Poea, přičemž závěrečná odkazuje, jak jinak, na zprofanovaného Havrana. Báseň Annabel Lee se táhne zbývajícími šesti kapitolami, které pro změnu vycházejí z Poeových hororových a detektivních povídek – Maska červené smrti, Zlatý skarabeus, Černý kocour, Zrádné srdce, Vražda v ulici Morgue, Berenika a Jáma a kyvadlo. Zánik domu Usherů a Sud vína amontilladského pak adaptovanou předlohu uzavírají. Flanagan a jeho tým nicméně zvolenou látku následují až úmorně, chybí jim nápady a především vhodnější napojení na současnost.

To se hledá těžko, ostatně vrcholné dílo romantismu, které se stalo významným pro nejednu subkulturu, je svébytným a svéhlavým dítětem amerického literáta první poloviny 19. století. Flanaganův tým se snaží jít cestou sociální kritiky, která by byla patřičná, pokud by sofistikovaněji vzlínala horečnatým blouzněním Poeových postav a vyprávění a hlavně dávala větší smysl. Jenže ouha. Tvůrčí tým se nás snaží nalákat na prefabrikovaný příběh o poetické spravedlnosti, kdy člověk svými volbami sám určí nejen svůj osud, ale i budoucnost svých blízkých.

Tady navíc Flanaganova motivace dost drhne. Máme se rozhodnout spolu s protagonistou (jeho sestra Madeline ztvárněná Mary McDonnell zůstává poněkud stranou), jestli je správné sobecky toužit po moci, bohatství a slávě, pokud jí obětujeme životy ostatních, nebo zda skutečné životní štěstí spočívá v něčem jiném, co zde reprezentuje detektiv Dupin a jeho rodina. Roderick Usher jako majitel farmaceutického koncernu, který celý život vydělával na závislosti nemocných lidí, se jeví jako naprosto amorální figura, jíž čelí znouzectnost v podání chudého a de facto poraženého policisty.

Jenže co z toho pro nás nakonec vyplývá? Usher ničeho nijak zvlášť nelituje ani se nekaje. A pokud máme uvěřit tomu, že nejlepší je mít rodinu, být zdravý, chudý a šťastný, ocitáme se pro změnu v pasti určitých tradičních vzorců, které nakonec vždy udržovaly status quo (a tudíž šly v rámci systému na ruku mocným). Navíc zde ústřední roli hrají peníze, jako kdyby se všechny problémy světa, které hlavní postavy při bilancování několikrát školometsky vypočítávají, daly vyřešit právě jimi. Stačí se podívat na Ukrajinu nebo do Izraele, aby nám došlo, že to přece jen nebude tak jednoduché.

Otravná je zejména postava Verny (Carla Gugino), která v sobě pojí smrt, spravedlnost a mefistofelovskou osudovost a prochází všemi epizodami jako konstanta věčnosti a hybatelka všeho dění. Její laciné moralizování a prosazování „dobrých“ hodnot bychom mohli Flanaganovi odpustit, ale co se přehlédnout nedá, je nuda, jíž nás jednotlivé díly zahrnují. Znalci a znalkyně díla E. A. Poea budou vědět hned, co je čeká, jakmile se někde objeví příslušná rekvizita – škrabošky na maškarní, černá kočka, umělé srdce či start-up (ano, bohužel, až tak) nazvaný Zlatý skarabeus.

Vše se odehrává především v nočních hodinách nebo v temných, částečně a chladně nasvícených lokacích; pomalé tempo odpovídá Flanaganovu stylu vyprávění. Jenže čekání na brutální smrt lidí, kteří jsou nám vcelku odporní a s nimiž nehodláme strávit moc času, není nijak útěšné a nepřináší žádnou velkou satisfakci. Režisérovi se určitě párkrát podaří vyděsit publikum svými lekačkami, které umí – jak už ostatně víme – velmi dobře. A co se na začátku úvodního a na konci finálního dílu jeví jako alespoň formálně zajímavé, například velmi krátké záběry stříhané rychle za sebe a doprovázené patřičnými ruchy, ve zbytku seriálu dost chybí.

Poe by si zasloužil lepší adaptaci, stejně jako Flanagan látku, která by mu dávala víc možností vyprávět po svém. Režisér si vytvořil herecký ansámbl, s nímž pravidelně natáčí své hororové seriály (kromě zmíněné Gugino je to i jeho partnerka Kate Siegel, Zach Gilford, Samantha Sloyan, Ruth Codd či Annabeth Gish). Bylo by skvělé, kdyby už konečně opustil rovinu, v níž nás nutí bezmezně trpět s postavami, které jsou tak černobílé a svou přemrštěnou špatností či utrpením tahají za nohu. A volba „návodné“ písně The Wall od Pink Floyd, která se hrála u příležitosti pádu Berlínské zdi, je už naprostý přešlap...

Podívejte se na žebříček nejlepších seriálů na Netflixu podle hodnocení uživatelek a uživatelů Kinoboxu.

Čtete nás rádi? Podpořte nás, prosím, v hlasování o Křišťálovou lupu. Děkujeme.