Indiana Jones a nástroj osudu bojuje hlavně s časem. A vyhrává v akci a dobrodružství

S výjimkou třetího dílu Indiana Jones a poslední křížová výprava se každé pokračování prvního filmu série potýkalo s odsudky části fanoušků a fanynek. Nemusí to být notně kolísavou kvalitou celé série. Spíš to souvisí s tím, že se tvůrci nespokojili s kopírováním zakladatelských Dobyvatelů ztracené archy a neváhali předložit publiku pokaždé trochu jiný pohled na postavu neohroženého dobrodruha bojujícího se silami zla o mocné archeologické vykopávky.

Indiana Jones je přitom dokonale ikonickou postavou, jejíž základní atributy nám představí už brilantní úvodní sekvence Dobyvatelů ztracené archy. Klobouk, bič, skvělá schopnost improvizace v nebezpečných situacích plných neočekávaných pastí, konflikty se zástupci nepřátelských ideologií a dokonce i jeho Achillova pata v podobě strachu z hadů. To všechno vstřebáme během jedné dlouhé dynamické scény, kde akce střídá atrakci. Zbytek pentalogie do velké míry žije právě z téhle úvodní pasáže, kde je celý Jonesův princip koncentrovaný na jedno místo.

Základnímu příslibu úvodu Dobyvatelů se nikdy nezpronevěřil žádný z pěti jonesovských filmů. Ve všech případech jsme dostali přímočarou dobrodružnou zábavu plnou propracovaných akčních sekvencí a prastarých nadpřirozených záhad. Rozmrzelost ohledně jednotlivých dílů způsobují spíš nadstavby tohoto základu; věci související se zápletkami, postavami a s časoprostorovým zasazením děje.

V případě Nástroje osudu se dá očekávat podobný druh výhrad. Samotné akce a atrakce totiž naštěstí pořád zůstávají na solidní úrovni. Akční scény už bohužel nejsou propracované s tak perfekcionistickým citem pro detail, jak jsme zvyklí ze Spielbergových snímků. Pořád však zachovávají stejný základní princip. Jsou to dlouhé, vrstevnaté pasáže s řadou originálně využitých prostředí a rekvizit, nápaditých mikrosituací, vtipných point a rychlých zvratů, které nezapřou inspiraci slapstickovými filmy Bustera Keatona. Škoda, že nejkomplexnější z nich je hned úvodní vlaková scéna, kterou už později žádná další pasáž nepřekoná, ale i tak celému filmu hodně pomáhá, že na této základní úrovni nedělá předchozím epizodám ostudu.

Dobře je i to, že film nepodceňuje ani dobrodružné aspekty. Přehlídka šifer a rébusů vedoucích k prastarým tajuplným artefaktům či tajemným podzemním chodbám plným odporně přerostlého hmyzu, pastí, vratkých lávek a hroutících se konstrukcí je sice dokonale prvoplánová, ale přesně taková je i ve všech předchozích Jonesových příbězích. Průzračně naivní je i ďábelský plán hlavního záporáka spočívající v myšlence, že hlavním problémem celého nacismu byla osobnost Adolfa Hitlera. Potud je s pátým Indianou Jonesem všechno v pořádku.

V ostatních ohledech nicméně Nástroj osudu není tak přesvědčivý. Znovu se snaží říci něco nového o postavě Jonese prostřednictvím jeho stárnutí. Problém je však v tom, že dynamiku parťáckého filmu se starším a mladším protagonistou už v sérii skvěle předvedl třetí díl s názvem Indiana Jones a poslední křížová výprava, kde byl Indiana v roli toho mladšího z dvojice. Roli stárnoucího hrdiny převzal v Království křišťálové lebky, kde dostal jako protihráče Shiu LaBeoufa v úloze svého syna. Tenhle tah nedopadl úplně dobře, což pěkně dokládá fakt, že v pátém dílu Beoufova postava Mutta vůbec nevystupuje a s jeho nepřítomností se děj vypořádá několika krátkými větami.

Otázka však je, jak dobrou protihráčku Jones dostal v Heleně Shaw. Její představitelka Phoebe Waller-Bridge je sice podstatně přesvědčivější herečka a celkově výraznější osobnost, ale nemá své schopnosti tak úplně do čeho obtisknout. Helena rozhodně není Jones girl – tedy něco na způsob Bond girl, takže hlavně objekt hrdinova svádění. Ale na to, aby byla jeho důstojnou parťačkou, nemá dostatečně rozvinutou povahu, která by třaskavě narážela na Jonesovu osobnost. Místy působí jako vypočítavá zlatokopka, která potřebuje dostat lekci, aby mohla později zastávat nějaký vyšší princip. Občas se snaží glosovat Jonesovy nedostatky, jeho machismus, status kolonialistického „vykradače hrobek“ a podobně. Obojí však dělá hodně opatrně a nedůsledně, nikdy nevystoupí ze stínu hlavního hrdiny.

Žádná revize a modernizace se tedy v Nástroji osudu nekoná. Film naopak často hraje na nostalgickou notu. Neustále nám připomíná předchozí Indyho dobrodružství, nechává před kamerou vystoupit herce z předchozích filmů a dokonce se opět vrací k nacistickým záporákům, kteří zafungovali v obou nejlépe hodnocených předchozích dílech. Přesto snímek nepůsobí jako dlouhá nostalgická reunion show, spíš se trochu zmateně cyklí v různých vrstvách vlastní historie.

Samotní Dobyvatelé ztracené archy jsou totiž svým způsobem nostalgická záležitost. Je to film, ve kterém George Lucas a Steven Spielberg vzdávají hold klasickému Hollywoodu. V první řadě jeho dobrodružným filmům, ale najdeme v něm vlivy jak zmíněného Bustera Keatona, tak třeba Alfreda Hitchcocka nebo Casablancy, kterou film několikrát téměř cituje. Z dnešního pohledu už jsou však čtyřicet let staří Dobyvatelé ztracené archy sami o sobě nostalgickým artefaktem, na který diváci a divačky vzpomínají stejně, jako Lucas se Spielbergem tehdy mysleli na Lawrence z Arábie nebo Na sever severozápadní linkou.

Aby to bylo ještě komplikovanější, filmy s Indianou Jonesem jsou vždycky zasazené do nějaké konkrétní historické epochy. V případě předchozího Jonesova dobrodružství Království křišťálové lebky to byla padesátá léta. Tvůrci a tvůrkyně se snažili tuhle dobu vytěžit tematicky i tím, že pracovali s motivem tehdejší paranoie z UFO. Nástroj osudu se odehrává v šedesátých letech, jež tu nicméně příliš využitá nejsou, až na úvodní pasáž týkající se přistání první pilotované posádky na Měsíci.

Tahle spleť nostalgických odkazů se v Nástroji osudu nakonec proměnila v téma cestování časem. Celý film se vlastně neustále vrací k myšlence narušení toku času, přepsání historie, návratu ztraceného mládí a podobně. Ostatně je to vidět dokonce i ve tváři hlavního hrdiny. V celé úvodní scéně a v několika dalších flashbacích byla tvář Harrisona Forda digitálně omlazena. Většinou poměrně přesvědčivě, i když občas se efekt „uncanny valley“ přesto dostaví. Spíš než cokoli jiného je to však jen další doklad toho, jak celý film zvláštně těká v čase, ať už myšlenkově, dějově nebo přímo vizuálně.

První reakce na nové Indyho dobrodružství jsou spíše vlažné. Tentokrát je to však oprávněnější než v případě rozporuplně přijímaného Chrámu zkázy a ne úplně právem odsuzovaného Království křišťálové lebky. V předchozích případech totiž sehrál svou roli fakt, že zmíněné filmy šly částečně záměrně proti diváckým očekáváním a snažily se nabídnout něco víc než jen recyklaci formule prvního dílu.

Indiana Jones a nástroj osudu je pořád velmi dobrý dobrodružný film. Jen se mu nedaří najít si tak vyhraněnou polohu a osobitost jako předchozím dílům. Namísto vykročení novým směrem je to spíš trochu rozpačitý kompilát toho, co už dobře známe, ne úplně rázných pokusů posunout celou sérii někam jinam.