Demon Slayer vrací japonské anime na velké plátno. I když jsou to jen tři epizody seriálu

Anime, které se i v české kinodistribuci nazývá česko-japonsky Demon Slayer: Kimetsu No Yaiba – To the Swordsmith Village, je ve skutečnosti tzv. kompilačním filmem. To znamená, že nejde o původní materiál, ale jen o několik epizod televizního seriálu seřazených za sebou bez jakýchkoli dalších úprav, takže je uvidíte včetně titulkových sekvencí a krátkých předělů uprostřed jednotlivých dílů.

Konkrétně To the Swordsmith Village spojuje poslední dvě epizody druhé sezóny seriálového Demon Slayera, které už diváci a divačky mohli vidět například na platformě Crunchyroll, a první díl třetí řady, která ještě neměla premiéru ani v Japonsku a zatím je dostupná exkluzivně jen v rámci tohoto filmu. Má vůbec smysl chodit na něco takového smysl do kina? Ano i ne, záleží, jak moc toho o sérii Demon Slayer víte, případně jste ochotní si nastudovat.

Pokud do kina zabloudí někdo, kdo nemá žádné zkušenosti s japonskou animací, bude to pro něj nebo pro ni hodně bizarní pohled do jiného světa. Každá ze tří epizod má trochu jiný tón – první je nabušená krvavou akcí, druhá obsahuje dlouhé vyprávění plné tragického patosu a třetí je především bláznivou hysterickou komedií s karikaturně zjednodušenou kresbou a pubertálním humorem.

Ti a ty, kdo anime sice znají, ale neviděli nic ze seriálu Demon Slayer ani nečetli mangu, se budou nejspíš také divit. To the Swordsmith Village rozhodně nemá uzavřený příběh. Naopak, vrhne nás přímo doprostřed finálního souboje s démonickými sourozenci uprostřed spálené vesnice. A závěrečná epizoda končí vyloženě cliffhangerem, který má naladit na další sledování. Film funguje vyloženě jako příležitost pro fanoušky a fanynky seriálu, aby mohli vidět velké finále druhé sezóny na velkém plátně, a zároveň dostali možnost nakouknout, co se chystá ve třetí sezóně.

To ale neznamená, že si zmiňované dvě skupiny „nezasvěcených“ diváků a divaček film To the Swordsmith Village vůbec neužijí. Jen se nebudou orientovat v ději. Demon Slayer patří k animačně nejpropracovanějším japonským seriálům současnosti, který se vyplatí sledovat v kině. Zapojení digitálních postupů do klasické anime kresby tu funguje plynule a tvůrcům se daří propojovat celkem úspornou animaci se spoustou efektů.

Rychlé střihy, splitscreeny, detailní pozadí a mnoho vyloženě dekorativních prvků, jako jsou „speedliny“ znázorňující magické útoky, siločáry nebo prostě jen pohyb ostří mečů vzduchem. Zvlášť závěrečný souboj z druhé sezóny či scény ze zlodušského doupěte v úvodu třetí řady jsou dostatečně monumentální a detailně propracované, aby přinesly intenzivní zážitek na velkém plátně.

Nejvíc si ale samozřejmě z kina odnesou ti a ty, kdo mají příběh lovce démonů Tandžiróa a jeho skupiny více či méně nastudovaný, ať už prostřednictvím anime seriálu nebo komiksové předlohy. Případně aspoň prostřednictvím tohoto článku: Demon Slayer se odehrává v alternativní verzi Japonska počátku dvacátého století, kde kromě lidí žije rasa démonů, což jsou humanoidní monstra, která se živí lidmi.

Na začátku přijde mladý Tandžiró při útoku o oba rodiče a jeho sestra Nezuko se promění v démona. Nezuko však zároveň zůstává částečně člověkem, takže s ní Tandžiró zůstává. Rozhodne se nicméně vstoupit do spolku zabijáků démonů – lidí, kteří procházejí speciálním tréninkem, aby se mohli s démony utkat.

Námět vypadá jako generická temná fantasy, ale démon se v tomhle případě skrývá v detailech. Autor původní mangy Kojoharu Gotóge se totiž inspiroval v japonské tradici, zároveň ji však upravil tak, aby byla srozumitelná pro západní čtenářstvo. Zabijáci démonů svým kodexem připomínají samuraje a démoni také vycházejí z nadpřirozených bytostí japonské mytologie. Jednotlivé příběhy jsou plné nejen akce, ale také nejednoznačných postav a konfliktů, které vyplývají z toho, že démoni jsou částečně lidské bytosti, částečně nebezpečná monstra.

Právě schopnost propojit klasickou dobrodružnou „šónen“ mangu s tragickými tóny i temnými a nejednoznačnými postavami, často provázenými hlubokými traumaty, udělala z Demon Slayer jednu z nejvýdělečnějších mediálních franšíz na světě (podle Wikipedie se nachází v kategorii značek s hodnotou 5 až 10 miliard dolarů společně s univerzem DC nebo Tolkienovou Středozemí).

Ale i západní diváci a divačky, kteří seriál znali, To the Swordsmith Village zaskočilo. Po uvedení filmu do kin v USA a v západní Evropě zaplavily diskusní fóra rozčarované komentáře, které vše považovaly za grandiózní podvod a způsob, jak se lacino napakovat na známé značce. Mnoho komentátorů a komentátorek totiž dílo považovalo za pokračování filmu Demon Slayer – Kimecu no Jaiba: Mugen Rešša Hen.

To je právě ten snímek, který momentálně stojí na první příčce komerčně nejúspěšnějších japonských filmů všech dob (i když mu tvrdě šlape na paty film One Piece Film: Red, který se opírá o extrémně populární pirátskou mangu One Piece). Mugen Rešša Hen byl ale původní film, který zpracovával relativně uzavřenou část původní mangy, jež předtím ještě nebyla adaptovaná v seriál. Diváci a divačky v něm tudíž dostali originální a celkem samostatný příběh. Srovnávat oba snímky tedy nemá moc smysl.

Navíc v Japonsku je uvádění kompilačních filmů docela běžnou strategií, v některých případech jde prostě o zkrácený sestřih několika epizod seriálu, případně o technicky a animačně vylepšenou verzi originálu. Ostatně ze seriálu Demon Slayer už dříve vznikly tři starší kompilační filmy Kimecu no jaiba: Kjódai no kizuna (2019), Kimecu no jaiba: Natagumo jama hen (2020) a Kimetsu no jaiba: Hašira gó kaigi – Čójašiki hen (2020).

Na druhou stranu je pravda, že To the Swordsmith Village opravdu představuje především propagační záležitost. Společnosti, které vlastní globální práva na anime seriál, totiž tenhle mix uvádí jako globální „world tour“, jenž má mít kinopremiéru postupně ve více než osmdesáti zemích. Jejím hlavním cílem je udělat z chystané třetí sezóny seriálu co největší událost.

Těžko říct, jak tenhle záměr klapne zrovna u nás. Manga Demon Slayer sice v češtině vychází a první sezónu anime je možné sledovat na Netflixu, ale japonská animace se v našich kinech neobjevuje zrovna často a ani média se jí tady příliš nevěnují. Na druhou stranu i ve zbytku světa je tohle uvedení tří epizod seriálu také vnímáno jako distribuční kuriozita, která přitahuje především subkulturu otaku, která si svůj oblíbený titul ráda zopakuje na velkém plátně.

Čtyřdílná série Bastardi líčí katastrofální stav českého školství a problematické soužití bílých Čechů s Romy. Filmy samotné mají ale především katastrofální uměleckou kvalitu. Problematické je nejvíc to, že ukazují spoustu nesmyslů, které se nemohou stát.