We Can Be Heroes: Robert Rodriguez servíruje superhrdinskou podívanou, která je plná trapného humoru, sentimentality a mizerných hereckých výkonů

M ůžeme být hrdinové, anglicky We Can Be Heroes,je nejnovější americká superhrdinská podívaná, režírovaná Robertem Rodriguezem. Jestli je vám toto jméno povědomé, pak je to zcela namístě. Je to autor mnoha akčních filmů, mezi které se řadí například oblíbený neo-noir s Brucem Willisem v hlavní roli, snímek Sin City (2005). Mimo jiné je to ale také oblíbená série Spy Kids a Dobrodružství Žraločáka a Lávovky, na jehož motivy jsou M ůžeme být hrdinové natočení.

Jedná se tudíž o spin-off ve své době oblíbeného superhrdinského dobrodružství, které si sice vybudovalo ve světě velké jméno, ale velkou kvalitou se tedy nikdy příliš chlubit nemohl. Proč se po tolika letech Rodriguez rozhodl natočit volné pokračování? Na tuto otázku se nejspíš odpovědi nedočkáme, možná v tom byla vidina zisku, možná vlna nostalgie. Kdo ví. Důležitější však mnohem je, jestli to stálo za to, nebo měli Lávovka se Žráločákem raději zůstat pod vrstvou prachu.

Dle mého názoru zde příběh nerozvíjel zrovna duchaplné myšlenky, které by stály za jakékoliv hloubkové rozebírání. Dokonce bych řekla, že ani vizuální podoba není zrovna tou nejsilnější stránkou. Co bych ale vyzdvihnout rozhodně mohla, tak jsou to schopnosti mladých a hlavně nových hrdinů a herecké výkony dětských začínajících hvězd.

Příběh je vlastně velmi jednoduchý. Zasahuje do dnešního časoprostoru na americkém kontinentu. Svět se ocitá na pokraji mimozemské invaze a superhrdinové jsou tajnou organizací vysláni, aby ji zastavili. Ne vše ale dopadá podle plánu, a tak se světové ikony ocitnou spoutáni mimozemskými chapadly a jsou přeneseni do zajetí na mimozemskou mateřskou loď. Celý svět je tak v rukou nové nastupující hrdinské generace, která se své schopnosti teprve učí ovládat.

M ůžeme být hrdinové nepřináší zrovna žádný nový pohled nebo myšlenku, která by nějakým způsobem posunula světovou kinematografii. Dokonce bych tento počin ani nehodnotila lehce nadprůměrnou známkou, jako spíše lehce podprůměrnou. Ihned vysvětlím proč.

Příběh je velmi jednoduchý až infantilní a spoléhá na diváckou sentimentalitu. V hlavních rolích jsou přeci sladké děti, nevinné duše, kterým leží na bedrech osud celého světa. Film nás doslova nutí těmto hrdinům fandit a odpouštět jim každé přešlapy, které ve filmu nadělají. Rádoby geniální úsudky některých mladých vyvolených, nejsou nic víc než ne zrovna dvakrát náročné dedukce, na které by děti měly přicházet rozhodně dříve než ve věku 8 – 13 let, jako je nám tomu servírováno ve filmu. Z dětských hrdinů zde tvůrci udělali hlupáky, kterých je vám spíše líto než abyste jim fandili a věřili, že během filmu dokázali něco podstatného, jako je nám to „vysvětleno“ na jeho konci.

Nerada si hraji na velkého a sečtělého kritika. Kritik jsem nebyla, nejsem a ani nikdy nebudu, ale když se mi něco nelíbí a když mám pocit, že z nás ve filmu dělají tvůrci hlupáky, tak to se pak ozvat musím. Po zhlédnutí budete mít zkrátka pocit, že to celé mohlo mít krásných deset minut místo těch dlouhých devadesáti a celkový dojem z filmu by byl stejný, nebo dokonce možná i lepší. Děj je zde víceméně nulový, nezajímavý a jak jsem řekla výše, velmi infantilní. Za mě tedy za scénář filmu rozhodně nemohu dát plusové body.

Ze začátku jsem se zmiňovala o tom, že si velké plus zaslouží herecké výkony mladých celebrit a za tím názorem si stojím. Dle mého názoru je to totiž to jediné, co snímek alespoň trochu zachraňovalo. Na dětské hvězdy má Rodriguez celkově velké štěstí, a tak jsem o jeho výběru nepochybovala ani tentokrát a mé očekávání rozhodně splnil. Děti sehrály své role velmi uspokojivě. Je to milé, úsměvné a jejich chování jim věříte. Dokonce bych řekla, že jsou jejich herecké výkony na mnohem vyšší úrovni než jejich dospělých kolegů. Ironicky jsem se musela chytat za hlavu právě při sledování dospělého Žraločáka, Lávovky a všech ostatních hrdinů, kteří měli ve filmu svou roli. Naštěstí však velmi malou.

Dle mých osobních názorů již nejspíše čekáte, že mé hodnocení tentokrát nebude zrovna nejlepší, ba ani dobré. M ůžeme být hrdinové je pro mě velkým zklamáním. Nečekala jsem od filmu moc, ale bohužel nenaplnilo ani to málo, co jsem očekávala. Příběh je jedna velká nuda, CGI docela mizerné, herecké výkony průměrné, vyjma dětí. Nové vymyšlené superschopnosti jsou v některých případech legrační, některé zajímavé a jiné zase malinko přitažené za vlasy. Pořád jde ale vidět, že jsou jednou z mála věcí, na které si dali tvůrci alespoň trochu záležet.

Jestli vás mé hodnocení neodradilo, což bych byla ráda, poněvadž se jedná pouze o jeden osobní názor a to z filmu hned nedělá velkou tragédii, tak si M ůžeme být hrdinové můžete pustit na platformách Netflixu a udělat si o něm závěr sami.

Hodnocení: 40%