Jarek Nohavica si příjemný dokument diriguje sám. Dokud se nemusí hájit před všemi, kteří ho nenávidí

Ostravák každým coulem se prochází po městě, které zpečetilo jeho folklórní osud. Zprvu namátkově se vrací k formativním životním událostem a tematicky naroubované písničky, ať už ve formě koncertních záznamů nebo přesahujícího nediegetického zvuku, soustavně přesvědčují o tom, že dokud se na tomhle světě zpívá, ještě se neumřelo.

Katalog Nohavicových hitů, které lze prozpěvovat ve vyprodané O2 areně stejně jako u táboráku nebo na školních pochodových výletech, prorostl Českou republikou a dávno přesahuje i za hranice. Jejich síla na povrchu vyvěrá především z úžasného slovíčkaření a z emoční či ideologické hloubky textů. Se slovy to Jarek vždycky uměl a dokument například nezmiňuje jeho triumf na Mistrovství ČR ve hře Scrabble z roku 1997 a následný úspěch na mezinárodní soutěži.

Sám protagonista, jenž štáb pozval do svých jinak střežených hájemství, to zjevně nepovažuje za kdovíjak podstatné. Hrají spíš písničky, které skládal ještě v počátcích rebelie na základní škole, jimiž se dle vlastních slov během seznámení předváděl před celoživotní partnerkou Martinou a jež složil na vojně. Jarek se navrací také k textařským výkonům u Marie Rottrové (Lásko voníš deštěm) a samozřejmě ke Karlu Krylovi, jenž ostravskému mladíkovi před emigrací vyjevil sílu hudebního a bezmála literárního talentu, který promlouvá ke generaci poznamenané kolektivním traumatem a zároveň zůstává nadčasový.

V tomto duchu tematického a kulturního přesahu Jarek následně argumentuje i ve věci své netajené přízně, kterou dlouhodobě chová také k sovětské písničce. Jeho coververze děl tamních umělců, překlady a interpretace východních básníků mu roku 2018 vynesly Puškinovu medaili z rukou prezidenta Vladimira Putina. Vyznamenání si Nohavica váží, ale současně je pro něj stigmatem, které spoluobčané v době stále vyhrocenějších česko-ruských vztahů otevírají v krvavou ránu a sypou do ní obviňující dezolátskou sůl.

Spousta českých umělců a jiných osobností veřejné sféry, jež netřeba znovu jmenovat, skončila s dávno odeznívající demokratickou euforií na tomto společenském pranýři. Nohavica, jenž se věnoval také adaptacím Mozarta a dalších hudebních velikánů, je vděčným terčem. „Vyléčenej alkoholik“ a „udavač z StB“ to má hlavně na internetu pěkně nahnuté a v přítomnosti dokumentárního štábu mu zjevně nezbylo než tyto kauzy akcentovat.

Pobyt na odvykací kúře v době, kdy na koncertních turné zvládl i půllitru vodky denně, se připomíná ve zprvu dominujícím nostalgickém duchu. Je to přímá součást Jarkovy minulosti a protagonista před ní neuhýbá, přestože filmaře v jednu chvíli pošle pryč, když si čte svůj starý „chorobopis“ z dob léčení. Životem ošlehaný sedmdesátník se v tu chvíli s nadhledem a věčným humorem ohlíží za veřejně zmapovanými hříchy a projevuje nenásilné pokání, když protialkoholní středisko po letech osobně navštíví a podpoří nynější zápasící rezidenty. To přesně by Jarek, duchem přítomný v kolektiv burcujících písničkách, přece udělat měl, že?

Měl by se tentýž člověk, jenž dle svých slov nechává ostatní jejich vlastním rozmarům a příliš se nestará o to, co si o něm každý jeden spoluobčan myslí, celou třetinu životopisného portrétu nahlas vymezovat vůči oponentům, kteří usoudili, že byl bezpáteřním agentem komunistů a že zůstává ideovým ruským sympatizantem? V úvodu dokumentu se nachází scénka u přechodu pro chodce, kde Nohavica demonstruje vlastní pokrytectví – upozorňuje nás tím, že se mu ani v této celovečerní zpovědi úplně nevyhne?

Nohavica je dostatečně mistrným řečníkem a charismatickým průvodcem, aby mu tohle vybočení z kolejí uměleckého bohéma nad věcí prošlo. Zvlášť s přihlédnutím k tomu, že většinu obranné polemiky zpovídaný muž zabalí do existenčně laděné epizodky u železničního přejezdu, který autům „občas vystaví závory, stejně jako život“. Po pár minutách hájení se nicméně vnucuje otázka, zda tady Jarek příliš nepodléhal dramaturgickým nárokům štábu, který v jeden okamžik dokonce ponouká, zda toho pro vlastní blaho nechce nechat.

Jarek tak navzdory příjemné osobnosti a rozhodně i promyšlené struktuře trochu strefil mrtvou zónu většiny biografických dokumentů, jejichž subjekty začnou i nevědomky reprezentovat víc určité stanovisko či veřejné kauzy než samy sebe. Tendenční prvky jsou však většinou zkrocené Nohavicovým smyslem pro humor a poetickým svědectvím, které sice zavilé nepřátele akorát víc namíchne, ale i to je dokladem určité čisté dokumentární kvality.

Podívejte se na žebříček nejlepších českých dokumentů podle databáze Kinoboxu.