24.11.2022, 11:00

Celovečerní epilog Jana Švankmajera pomyslně uzavírá jeho filmařskou kapitolu a přináší imaginativní umělecký zážitek

Celovečerní epilog Jana Švankmajera pomyslně uzavírá jeho filmařskou kapitolu a přináší imaginativní umělecký zážitek 11 obrázků v galerii
Kunstkamera | Foto: Cinemart
Český výtvarník, filmař a surrealista Jan Švankmajer minulý týden do kin uvedl svůj zřejmě poslední celovečerní snímek, kterým posunul hranice filmového média zase o kus dál. Jeho nejnovější počin Kunstkamera je zakonzervovaným obrazem unikátní sbírky umění, která je díky filmovému jazyku podaná dosud nevídaným způsobem.

Kunstkamera svým názvem odkazuje ke sbírce ze 17. století, kterou nechal vybudovat císař Rudolf II. Jeho Kunstkomora pojímala nepřeberné množství uměleckých děl, doplněné o vycpanou zvěř, knihy, přírodní materiály, fetiše či nástroje. Vystavená díla se netísnila v uzavřených vitrínách a jejich rozestavení vedle sebe dodávalo exponátům nový kontext. Sbírka sloužila především pro panovníkovo potěšení a jen zřídka ji spatřil někdo jiný. Po jeho smrti byla rozebrána a jednotlivé kusy po částech rozprodané do cizích zemí.

Obdobnému rozkladu se Jan Švankmajer chtěl vyhnout a díky digitálnímu čipu zaznamenal svou životní sbírku umění, kterou opečovává na svém zámku z 18. století v Horním Staňkově. Kolekce tak nejenže zůstane navždy zakonzervovaná, ale divákům a divačkám dává možnost nahlédnout do jinak nepřístupného chrámu imaginace, a to asociativní skladbou záběrů, výtvarně komponovanými obrazy a hudebním podkresem Vivaldiho Čtyř ročních období.

Kabinet doktora Švankmajera

Snímek je filmovým epilogem předního představitele tuzemského surrealismu. Vymyká se jakýmkoli kritériím dokumentárního filmu, ačkoli má k této kategorii nejblíže. První verze čítající 51 minutu byla uvedená v srpnu na Letní filmové škole a s delší stopáží 113 minut na MFDF v Jihlavě. Do distribuce jdou obě verze, zleží na kinařích, jakou si vyberou. Delší verze v táhlejších záběrech mapuje kompletní sbírku, zatímco kratší je dynamičtější a zahrnuje menší množství exponátů. Obě pak publiku přináší odlišný zážitek. Kratší dravě útočí na podněty naší mysli, zatímco delší umožňuje meditativní a inspirativní prožitek.

Že půjde o dílo vymykající se dosavadní autorově tvorbě, značí už to, že začátek tentokrát postrádá jinak tradiční Švankmajerův předtočený úvod, kde divačky a diváky patřičně zasvětí do nadcházejícího díla. Po předchozím Hmyzu, který do absurdních měřítek dovedl boření čtvrté zdi a kombinoval fikční příběh se záběry z natáčení, tvůrce dává prostor pouze mizanscéně, bez přidaného komentáře či lidských postav. Ruční kamera je využitá při přesunech do jiných pater, symbolicky s ní procházíme úchvatnou kolekcí a zároveň kouty imaginativního smýšlení.

Jan Švankmajer, Kunstkamera | Foto: CinemArt CZ

Autorova typická animace, konkrétně pixilace, je zde přítomná pouze v ojedinělých momentech, kdy se otevírají dveře od skříní, kabinetů a šuplíků. Zbytek je ponechaný oku kamery, která z nevídaných perspektiv zkoumá různorodá díla. Poté, co v úvodu společně s ní vstoupíme do objektu, jsme již pevně spjatí se zámkem, který až do konce stopáže neopustíme. Solitérní úkaz filmového katalogu umění má však s předchozí filmografií autora společné to nejdůležitější – ke sledování díla neexistuje jeden správný klíč. Každý si tak z kina odnese odlišný zážitek, který pochopitelně nemusí být vždy pozitivní, vzhledem k tomu, že staví na odlišných diváckých emocích a ne každý se na tempo nenarativního projektu dokáže naladit.

Umění jako fetiš

Švankmajer sám sebe pokládá především za umělce a výtvarníka, nikoli za filmového režiséra. Od toho se odvíjí jeho celková filosofie filmového umění, které bere pouze jako jeden z vyjadřovacích prostředků. Jeho široký tvůrčí rozptyl zahrnuje skulptury, grafiku, plastiky či vnímání umění prostřednictvím hmatu, který je dle něj jediným nezkaženým vjemem.

A právě hmat je z filmového obrazu Kunstkamery cítit. Díky detailnímu snímání objektů z bezprostřední blízkosti a kamerové fotogenii s důrazem na podrobnou strukturu děl jim dodává vtahující pocit bezprostřednosti, který z nich dělá takřka živé objekty. Tím dává vzpomenout na jeho krátkometrážní počin Zánik domu Usherů, kde kamera za doprovodu vypravěče připodobňuje ztrouchnivělou židli k tváři starého muže. Ani v tomto díle se nevyskytuje lidská postava. Publikum je tak odkázané pouze na obraz prozkoumávající záhadami opředenou stavbu, skládající se z několika odlišných pater.

Alchymická pec | Foto: CinemArt CZ

Samo putování staňkovským zámkem se dá vztáhnout k Danteho Božské komedii, akorát se zde nezačíná v pekle, nýbrž v pomyslném ráji. Od výtvorů zahrnujících barokní andělíčky a precizní sochařskou práci, přes lidské tváře seskládané z obskurních objektů až po dynamickými střihy propojené kresby a malby zobrazující démonické peklo. Závěrečná část je pak svou skladbou a výjevy silně ovlivněná Zahradou pozemských rozkoší Hieronyma Bosche. Onen obrácený vstup do pekla je umocněný i Vivaldiho hudbou, která v několika sekvencích hraje pozpátku, a záběry na stoupání či sestupování po schodech.

Zvěčněný otisk surrealismu

Celé dílo pak ukazuje Švankmajerova celoživotní témata – obsese, základních lidské pudy, erotiku a Freudem definované nevědomí. On sám pak svou sbírku nepřipodobňuje k ničemu ušlechtilému, naopak ji dává za vinu pudovému hamounství, které žene jeho vášeň shromažďovat či tvořit inspirativní díla.

Kunstkamera tvoří pomyslný triptych s autorovým posledním hraným filmem Hmyz a konvencím se vzpírajícím dokumentárním portrétem jeho osoby Alchymická pec. Ta dokumentuje autorův život v době natáčení Hmyzu a zároveň skýtá množství záběrů na jeho ateliér a sbírku. Všechny tři snímky tak dotvářejí autorův kariérní závěr. Jejich propojenost dává smysl a dotvářejí obraz svéráze, který je svým solitérstvím v tuzemském filmu srovnatelný snad jen s Karlem Vachkem.

Hmyz | Foto: CinemArt CZ

I přes svůj věk zůstává nebývale plodným autorem. Stále tvoří umělecká díla a vystavuje je po celém světě. Ačkoli se společně s producentem Jaromírem Kallistou, s nímž spolupracuje od 70. let, nebrání natočení krátkometrážního filmu, Kunstkamera byla s největší pravděpodobností již opravdu posledním celovečerním příspěvkem. A ten natočil především proto, aby ho jeho monumentální kolekce přežila.


Kinolog: Predátora dnes může zabít i malá holka

Už sedmý film s monstrem, kterému abstraktně říkáme Predátor (i když se jmenuje jinak), se poprvé odehrává v hluboké minulosti a poprvé je hlavní hrdinkou žena, členka kmene Komančů.

Ankety
Který z uvedených muzikálů máte nejraději?
Zpívání v dešti
Hello, Dolly!
My Fair Lady
West Side Story
Kabaret
All That Jazz
Rocky Horror Picture Show
Bídníci
Moulin Rouge!
Fantom opery
jiný
Nemám rád/a muzikály.
Nejnovější články:
Načíst další články