Rod draka ve svých nejlepších momentech překonává vrcholy Hry o trůny a v těch nejslabších připomíná její dno. Především jde o vynikající comeback

Je to vlastně malý zázrak. První sezóna se odehrávala v průběhu dvou dekád, zaplevelily ji velké časové skoky a v půlce byly některé důležité postavy přeobsazené. To vše se mohlo vymstít. Tvůrci ale udělali riskantní rozhodnutí, aby mohli následující tři série vyprávět plynule. První řada je tedy především rozšířeným prologem tance draků – občanské války, která oficiálně začíná smrtí prince Luka v poslední epizodě.

Rod draka měl proto pomalý rozjezd, kdy vše až moc působilo jako automaticky vygenerovaný čas trávený v Západozemí, během nějž si odškrtáváme historické události, jichž musíme být svědky. Časem se dojem naštěstí zvednul.

Přestože časové skoky rozhodně nebyly zcela plynulé a mnohé události proletěly kolem nás, aniž bychom mohli plně pocítit jejích emocionální i čistě příběhový dopad, tvůrcům se podařilo najít několik konstant a strhnout na ně naši pozornost. V recenzi vydané v půlce série si můžete přečíst víc o tom, jak velkou trefou do černého bylo obsazení Matta Smithe do role toxického sexy sadboye Daemona, který propadá brutálním záchvatům násilí jen proto, že není dost milovaný. Jde o skvělou postavu pro serializované vyprávění, jeho charismatu je totiž snadné propadnout, přičemž ale nepřestáváme v hrůze čekat, jaký zbytečný akt rebelie provede v další epizodě.

Po pátém díle, v němž bez většího zaváhání umlátil svou první manželku kamenem, se zdálo, že ve druhé půli série zaujme roli otevřeného záporáka. Tvůrci ale předvedli celkem vychytralý trik, nechali ho usadit se a stát se alespoň zdánlivě možná ne dokonalým, ale rozhodně „použitelným“ manželem pro svou druhou ženu. Když tedy po její smrti (tentokrát ne jeho přičiněním) konečně přijímá za ženu dědičku trůnu Rhaenyru, jsme posledními epizodami uvedení do falešného pocitu bezpečí, že se skutečně změnil k lepšímu.

Když tedy svou zdánlivě milovanou manželku v poslední epizodě drasticky chytí pod krkem buď proto, že coby brutální válečník odmítá její snahu hledat mírové řešení konfliktu, nebo protože ve střetu s královnou trpí jeho ego, cítíme na jednu stranu šok, na druhou si ale připadáme tak trochu jako hlupáci. Nechali jsme se obelhat člověkem, jehož jsme přece na vlastní oči viděli páchat ty nejhorší věci! Někteří fanoušci a fanynky Daemona jsou z jeho projevu násilí rozčarovaní a křičí, že scenáristický tým prince zradil.

Opět, to je největší důkaz, že se u téhle postavy něco podařilo. Zmíněné rozhořčení odráží naši zkušenost z reálného světa, kdy si charismatičtí agresivní muži zas a znova omotají kolem prstu své rodiny i přátele, protože po výbuchu násilí přinesou květiny a projevují povrchní známky lásky a provinilosti. Daemon Targaryen je násilný manžel celé fankomunity Rodu draka a tvůrci se toho zřejmě nebojí. Čím tvrdší odhalení pro jeho zastánce chystají do budoucna, tím lépe.

Nečekanou hvězdou Rodu draka se ale stal král Viserys. Ten je v předloze celkem nevýrazným milovníkem dobrého jídla a pití, který příliš nechce vládnout a touží hlavně po tom, aby ho měli všichni rádi. Proto není schopný zorganizovat své nástupnictví a po jeho smrti upadne říše do války znepřátelených frakcí. G. R. R. Martin se nechal slyšet, že podání Paddyho Considina je o tolik lepší, že by teď nejraději vytrhal stránky s Viserysem z předlohy Oheň a krev a sepsal je od začátku podle seriálu. Z nijakého vladaře se totiž stává tragická figura muže, který skutečně není zvlášť dobrým králem, ale s útrpným odhodláním se pokouší udržet říši i svou rodinu pohromadě, přestože vidí, že se blíží katastrofa.

Viserys je navíc postižený jakousi fantaskní formou lepry (v předloze byl pouze tlustý), takže ho v průběhu osmi epizod vidíme pomalu se fyzicky rozpadat a ztrácet sílu. Když se ve svém posledním dílu, již bez půlky obličeje a ruky, v bolestech belhá k železnému trůnu, aby se ještě jednou marně pokusil urovnat spor mezi dcerou a manželkou, a později se slzami v očích sleduje poslední společnou rodinnou večeři, jedná se o dost možná nejsilnější moment celé franšízy. Tím spíš, že díky podstatě Rodu draka jako prequelu víme, že z konfliktu nadcházejícího Viserysově smrti takřka nikdo z lidí, na nichž mu záleží, nevyjde živý.

Ve středu Rodu draka stojí spor dvou žen a dvou pokusů o integraci do patriarchální společnosti. Králův prvorozený potomek a zvolená dědička, dcera Rhaenyra (Milly Alcock, Emma D'Arcy), chce mužskou dominanci svého světa zlomit a přestat se řídit psanými i nepsanými pravidly určenými ženám. Žije relativně svobodomyslný život, jehož největším ztělesněním jsou tři synové, které zcela zjevně nemá se svým manželem. Ten je totiž napůl černoch (a navíc gay), zcela bílí chlapci jsou tudíž pro veřejnost drzým důkazem vztahu princezny s dalšími muži, tedy vlastizradou.

Králova druhá žena Alicent (Emily Carey, Olivia Cooke), stejně stará jako Rhaenyra a její někdejší dětská přítelkyně, se oproti tomu prezentuje jako bohabojný člověk následující pravidla. K moci chce dostat svého neschopného syna a následně ho v jeho funkci nenápadně postrkovat správným směrem, protože podle víry uvalené na ni jejím kariéristickým otcem jen uměřený muž zvládne udržet říši pohromadě.

Tvůrci by si podle svých slov přáli, aby se publikum rozdělilo na dva stejně velké tábory, ale upřímně řečeno v tomto ohledu nejsou příliš důmyslní. Přestože obě strany sedí na pořádné hromadě pokrytectví a sobeckosti, ze všech veřejných hlasování vychází drtivá podpora pro #teamblack Rhaenyry oproti #teamgreen Alicent. Černí působí jako ti upřímnější, méně pletichařící a obecně funkčnější lidé (s výjimkou Daemona). Seriál často ukazuje láskyplný vztah Rhaenyry k jejím dětem i otci a upřímnou snahu několikrát nabídnout Alicent olivovou ratolest. Jejím hříchem je hlavně nezodpovědnost a neochota přizpůsobovat se i těm pravidlům, bez jejichž respektování nemá šanci na udržení vlády.

Alicent oproti tomu žije ve zcela dysfunkčním prostředí, kde se kvůli potlačování jakékoli vnější nedokonalosti všichni navzájem nesnáší a trpí všemi myslitelnými komplexy. Zaštiťuje se slušností a spravedlností, ale na trůn chce dosadit svého syna, jenž nechce být králem a ve volném čase hlavně znásilňuje ženy po celém hlavním městě, aby pak jeho matka zametala důkazy.

K Alicent jde cítit kus empatie, protože ji celý život někdo využívá jako politický nástroj či sexuální objekt. Její nejsilnější motivací je nejspíš závist vůči nevlastní dceři a dávné přítelkyni, která se nenechala svázat společenským systémem. Alicent žije ve vězení, které nakonec sama přijala. Místo příležitosti uniknout se stará o to, aby byl každý uklizený ve stejné cele jako ona. Její počáteční naivita dávno zhořkla a proměnila se ve vypočítavou masku. Jde ji litovat, hlavně když se v předposlední epizodě ukáže, že ještě zcela nezahodila svou lásku k Rhaenyře, ne ale fandit vítězství jejího týmu.

G. R. R. Martin je hlasitý feminista a jedním z jeho tvůrčích cílů je prostřednictvím dekonstrukce fantasy poukazovat na problémy v patriarchální společnosti. Jeho pojetí je ale poněkud jiné než v seriálu, který si s originálem ne vždy ví rady. V předloze ani jedna z obou žen není vykreslovaná v jakkoliv sympatickém světle. Obě jsou pohlcené bojem, navzájem se nenávidí a je jen málo věcí, jichž by se pro vítězství nedopustily. Obzvlášť Alicent představená jako oběť s omezenou agendou je tedy výrazným posunem oproti vypočítavé maceše. Martin se neuchyluje k tomu, aby za feminismus lobboval prostřednictvím sympatických postav – obě ženy už systém dávno zahnal za hranice morálky a etiky, samy jsou ztracené.

Předloha má ale tu výhodu, že je koncipovaná jako historická kronika vycházející ze tří často si protiřečících zdrojů. Je tedy snadné pracovat s jednorozměrnými, záští pohlcenými postavami, protože napětí přichází odjinud. Scenáristé Rodu draka ale zjevně chtějí postupovat standardnějším způsobem, tedy představovat vnitřní psychologické konflikty a jejich následný vývoj. Netýká se to jen žen, dalším kontroverzním rozhodnutím bylo udělat ze smrti prince Luka skoronehodu, aby jeho skorovrah Aemond nebyl po zbytek seriálu jen vražedným sociopatem jako v knize. Dá se to pochopit.

U ženských postav však dochází k největším zádrhelům, protože mainstreamová audiovize s nimi stále neumí moc dobře pracovat. Je například jasné, že „ambice vládnout“ je z úhlu pohledu tvůrců vnímaná jako veskrze negativní vlastnost, takže musí být neustále sváděna pozornost hlavně na vztah obou hrdinek k jejich dětem. Jistě pak není třeba vysvětlovat, že definovat ženy výhradně prostřednictvím mateřství a odpírat jim další ambice je tak antifeministické, jak jen může být. Televizní Hra o trůny má v tomto ohledu poměrně nechvalnou minulost – vždy, když chce ukázat ženu v dobrém světle, připomene ji jako starostlivou matku, a vždy, když má být čtená negativně, se příběh soustředí na její osobní ambice. A nikdo z nás jistě nezapomněl, že Dany a Cersei byly sesazené proto, že byly příliš mocichtivé, ale pro svou emocionalitu nemohly opravdu vládnout.

Rod draka je o pořádný kus lepší, asi protože na něj Martin víc dohlíží a neboť součástí scenáristického i režijního týmu bylo víc žen než u Hry o trůny. Nabízí tedy mnoho silných paralel k moderním feministickým otázkám, například relativně komplexně pracuje s motivem těhotenství, jež muži využívají k tomu, aby ženám znemožnili plně rozhodovat o jejich životě. I tak se v něm ale pere nekompromisní přístup předlohy se snahou vytvořit mainstreamový produkt, který bude chytlavý a příjemný na sledování.

Tyto problémy téměř jistě nejsou způsobené nějakou antifeministickou tendencí, ale potřebou odvyprávět emocionálně srozumitelný středoproudý příběh. Nesmíme zapomínat, že Rod draka je vlajkovou lodí HBO za stovky milionů – jakékoli náznaky chytrosti, hloubky a promyšlenosti tu mají místo jen tak dlouho, dokud nestojí v cestě masové úspěšnosti. Inteligence scénáře musí ostatně alespoň jednou za epizodu klesnout na bod mrazu, aby se mohla stát nějaká velkolepá, šokující věc, která nedává za mák smyslu. Tak to zkrátka musí být. Tak to funguje.

Přesto je Rod draka jasný úspěch. Jednak pro čísla sledovanosti blížící se 30 milionům na epizodu a jednak proto, že je snadné o něm napsat tak dlouhou recenzi, aniž by bylo vyřčeno vše. Po krachu osmé série se značka jevila opotřebovaně, přitom Rodem draka dost možná dosahuje nového vrcholu. A to přestože v porovnání s Prsteny moci už neohromí svými production values. Nicméně špičkové obsazení, pochopení publika a obstojná práce s předlohou vedou k velmi vydařené první řadě, která to přitom vzhledem k nutným položkám na seznamu vůbec neměla snadné.

Po dlouhé době vzniknul v Česku tak ambiciózní historický životopisný film. Režisér Petr Václav přitom nikdy podobný projekt nedělal. Největší pastí by bylo hledat v něm nového Amadea. Il Boemo se vydává vlastní cestou.