Bára Seidlová: "Každá klapka je krok do neznáma...je to jako život..."

Asi je potřeba zdůraznit, že filmový příběh není přesnou kopií tehdejších událostí ani jednotlivých osob. Režisér Slávek Horák měl jasnou vizi a dokázal ji předávat ostatním. Na tomhle podle mého názoru závisí úspěch filmu. Na síle vize režiséra a jeho schopnosti nadchnout a motivovat herce a štáb. Finální scénář vlastně nikdy tak docela neexistuje, protože film je živý organismus...žije si svým vlastním životem a vy nejste nikdy dokonale připraven.

Každá klapka je krok do neznáma...je to jako život... myslíte si, že víte a najednou je všechno obráceně...někdy vás to ohromí a myslíte si, že jste to zvládli dokonale tak, jak jste si to představovali, jindy zabočíte do úplně jiné uličky a nezbývá vám, než věřit, že není slepá!

Díky tomu, ze Slávek Horák vytváří kolem sebe pohodovou atmosféru a herec se cítí být svobodný a režisérem podporovaný, bylo pro mě nejméně oblíbené asi jen to, co patří ke každému natáčení... čekání, než se dostanu na plac.

Pro mě přesný. Laskavý, spravedlivý, okouzlující, nesnesitelně nerozhodný... Viktor stejně jako Havel jsou zosobněním lidskosti a pokory...

Životaschopná, svéhlavá, zklamaná

Osobně jsem se setkala jen s Václavem Havlem při natáčení jeho filmu Odcházení, což byl zážitek naprosto neobyčejný. Když někoho vnímáte jako osobnost dramatika, spisovatele, bojovníka za svobodu a prezidenta republiky... a najednou se před vámi otevře lidská bytost, se svými lidskými vlastnostmi. A vy odhalíte, že to není nadpřirozené monstrum, ale člověk... pochopíte, že všichni jsme ve své podstatě jedno... taková velká lidská rodina.

Pěkně mě o prázdninách potrápila! Byl to docela kumšt najít o ní nějaké informace, které by mi pomohly k tomu, abych ji mohla nějak pojmout. V knihovně jsem nabrala do mého miniautíčka půl kufru knih a pročítala je v trávě na zahradě horské chalupy. Něco jsem vypátrala... ale netroufám si říct, že jsem se o jejím nitru dozvěděla mnoho. Pomáhalo mi vžít se do doby, v jaké žila, do pocitů zoufalství a nesvobody, jež v životech tehdejších mladých lidi panovala a taky to, že to byla především žena toužící jako všechny ženy na celém světě po lásce, harmonii a ochraně, kterou by ji měl poskytnout její vyvolený. Můj úkol ovšem nebyl vytvořit repliku skutečné Anny, ta byla pouze inspirací k filmové postavě.

Když se zaměřím na lidskou stránku osobností Václava a Olgy je mi na nich sympatické to, že dokázali být pravdiví. Svoje slabosti nezakrývali, nehráli na sebe hloupou komedii, kterou na sebe hraje kdejaký manželský pár a snaží se vytvářet zdání dokonalosti. Dokonalý není nikdo z nás. Byla by to koneckonců pořádná nuda!