3.11.2018, 15:00

Jenovéfa Boková: "Dělat věci, které mě bolí a ubližují, to už jsem se díky Bohu odnaučila"

Jenovéfa Boková: "Dělat věci, které mě bolí a ubližují, to už jsem se díky Bohu odnaučila"
Chvilky | Foto: CinemArt CZ

Charismatická mladá herečka s neobvyklým křestním jménem míří do kin v novince Chvilky, kde hraje mladou ženu Anežku, která se snaží vyjít všem vstříc, postupně ale ztrácí to, co je nejdůležitější: sebe samu. Jak se jí nelehká postava hrála, nejen o tom se dočtete v našem rozhovoru.

V jaké fázi projektu Vás oslovila režisérka Beata Parkanová a proč jste kývla na roli Anežky, co se Vám na scénáři a této postavě líbilo?

Beata mě oslovila asi rok před natáčením. Bez castingu, což je pro herce vždy příjemné, když nemusí o svou roli “bojovat”. S Beatou jsme se několikrát sešly a Anežku a scénář jsme probíraly dopodrobna a mluvily i o osobních věcech. Mě bavila představa toho, že budu hrát hodně rozdílnou slečnu, než jsem já, i když nějaké znaky máme společné. Ale celkově mě přitahovalo, že Anežka má opravdu velký prostor, na kterém se mohu “vyblbnout”, i když jen minimalisticky.

Jak zmiňujete, Anežka je opravdu minimalistická, hodně hraje gesty, mimikou i svým charakteristickým mlčením, přitom všem je silnou hrdinkou a má i své tajemství. Jak jste pracovala s režisérkou na této postavě?

Jak už jsem říkala, s Beatou jsme všechny postavy, a hlavně Anežku, rozebíraly od shora dolů včetně rodiny, ona mi postavu hodně přibližovala skrze své životní zkušenosti, protože Anežka je z velké části ona sama. Dokonce jsem i Beatu zkoumala a zkoušela odkoukat nějaká gesta. Mě minimalistické hraní velmi baví, všechno, co je k tomu potřeba, je cítit to uvnitř, prožít si to a pak jen to umět předat skrze pohled, mimiku, která je ale v tomhle případě velmi jemná. I když na to nevypadám, jsem také někdy introvert, melancholik a hodně věcí si řeším sama v sobě. Myslím si, snad to nebude znít nějak namyšleně, že mám bohatý vnitřní život, který mě umí zaměstnat na několik hodin denně. Nezapomněla jsem si hrát a snít sama se sebou, což je pro herce velmi důležitá vlastnost. A tady v tomhle filmu se mi to velmi hodilo.

Chvilky | Foto: CinemArt CZ

Nepromítla jste i do této postavy něco autobiografického, bylo Vám na ni něco blízkého nebo naopak Anežka má zcela rozdílný charakter?

S Anežkou jsem měla velmi komplikovaný vztah, když jsem ji konečně začala chápat, udělala něco, čím mě naštvala. Já jsem člověk, který samozřejmě taky někdy váhá, zda něco říct a jak to říct, abych druhým neukřivdila, ale dělat věci, které mě bolí a ubližují, tak to už jsem se díky Bohu odnaučila. Když mě něco naštve, pokouším se to vyřešit a ne tiše trpět, což Anežka dělá. Místo aby pomohla sobě a tím pádem i ostatním, jen myslí na druhé, protože je taková, ale zapomíná na sebe. Naopak já jsem se naučila, dokud nejste sám se sebou spokojen, nemůžete vytvořit šťastné okolí. Vlastně jsem zastáncem zdravého sobectví: myslet na ostatní, ale nezapomínat na toho nejdůležitějšího člověka v životě – na samu sebe.

Ve filmu hrajete i na housle, nenabízelo se, že byste dělala rovněž hudbu k filmu?

Na začátku, než se začalo točit, měla Beata takový nápad, že bych mohla udělat i hudbu, ale nakonec se od toho upustilo, poněvadž žádná hudba nebyla potřeba… Film má hudební melancholii i bez ní a za to jsem moc ráda. Hudba je můj život, jsem na ni závislá a miluji, když je dobře ve filmu použitá, ale tak stejně nesnáším, když je až moc zneužitá. Na hudbu ve filmu jsem velmi citlivá a tady jsem ocenila, že nakonec žádná muzika nebyla, protože by to filmu ve výsledku spíše ubralo.

Pokud zavzpomínáte na natáčení tohoto snímku, jak režisérka Beata Parkanová zkouší a pracuje s herci? A improvizovaly jste spolu na place, vytvářely různé verze scén?

Já jsem byla velmi vděčná, že jsme před natáčením měli s ostatními herci a režisérkou hodně zkoušek. Povídali jsme si, rozebírali, diskutovali, takže na place jsme byli již připraveni a spíše zkoušeli varianty a měli na to čas. A to je pro mě osobně velmi důležité, dělat to pořádně a mít na to ten čas. Beata je otevřená diskuzi a zkoušení různých variant. Myslím, že jsme si k sobě v rámci filmu vytvořily velkou důvěru.

S Jaroslavou Pokornou jste již spolupracovala na Hořícím keři, jak se Vám zde hrála její vnučka?

Ano a s Jaruškou se známe z Hořícího keře, ale zde jsme se moc nepotkaly. Ona mi už jednou babičku totiž hrála, bylo to z cyklu Gottland (2014) a naše povídka se jmenovala Miláček národa. Strávily jsme spolu týden v polské Wroclavi, protože tam se film točil. A tady jsem si Jaruščin sarkastický humor a trochu pesimistický pohled na svět zamilovala.

Chvilky | Foto: CinemArt CZ

A mimochodem, jak jste snášela její velmi kritickou větu, která zazní ve filmu, že jste, co se týče váhy, zdědila to špatné…

Tahle věta mi zrovna vůbec nevadí, protože vím, že nepatřila mě, ale Anežce… Nechci ale tvrdit, že jsem skála, které když se řekne nějaká kritika, tak se jí to nedotkne. Ale ve výsledku záleží jen na mně, jak se vidím já.

Jak probíhala spolupráce s filmovými rodiči: Alenou Mihulovou a Martinem Fingerem?

Za herecké kolegy, pokud se můžu odvážit říct, že jsou to moji kolegové, jsem velmi šťastná. Všichni byli skvělí, pokorní a moc mi pomohli. A ještě děkuji Beatě za to, že všechny ostatní herce vybrala ke mně a ptala se mě, jestli jsem s tím spokojená. Práce snů!

Je zde jedna scéna s psycholožkou v podání Lenky Vlasákové, velmi emotivní scéna, kdy se rozbrečíte. Jak Vám to šlo před kamerou a kolikrát jste tuto náročnou scénu natáčeli?

Upřímně řečeno, s Lenkou se hraje samo. Její krásný, hluboký pohled plný emocí, je tak silný, že rozbrečet se nebyl problém. Beata byla velmi citlivá a věděla, že aby to fungovalo, nemůžeme to točit několikrát. Takže si myslím, že tato scéna se nakonec točila jen čtyřikrát. Také nás tam nechaly samotné. Zapnuli kameru a celý štáb šel pryč až na zvukaře. Byl to velmi silný moment a stalo se tam něco velmi ojedinělého.

Film zachycuje aktuální témata: rozpad rodiny a krizi mezilidských a partnerských vztahů, jak tyto otázky vnímáte Vy osobně?

Díky Bohu, já osobně to nepociťuji. Jsem z rodiny dvou milujících se lidí, kteří jsou spolu už přes pětatřicet let. Ve filmu je to těžké téma. Na jednu stranu můžeme tvrdit, že lidé v dnešní době si neumějí vážit věcí, nepracují na sobě a pořád se honí za lepším. Ale na druhou stranu, kolik párů, které spolu byly (třeba generace mých rodičů), byly opravdu šťastné a zůstávaly spolu jenom kvůli tomu, že se to přeci musí. Já mám kolem sebe spoustu mladých párů, kteří jsou spolu už několik let a jsou šťastní, naopak někteří, kteří si užívají svobodu a další, kterým to stále nevychází a trpí tím. Nemyslím si ale, že by to byl generační problém. Bylo to vždy, jen dnes se o tom může více mluvit a můžeme to dělat, protože máme více času nad tím přemýšlet. Povrchnost tu byla vždy, jen dnes je asi více viditelná a záleží jen na nás, jestli chcete opravdovost nebo pomíjivost.

Natáčelo se v průběhu devíti měsíců, co bylo na realizaci Chvilek pro Vás náročné?

Pro mě osobně bylo těžké se zase do Anežky dostat, protože jsme měli třeba měsíční pauzu. Bylo ale skvělé, že jsme točili chronologicky a každou chvilku v jednom kuse. Takže každou chvilku jsem si odžila za dva až tři dny.

Chvilky | Foto: CinemArt CZ

Film byl uveden na letošním MFF Karlovy Vary v prestižní sekci Na východ od Západu, jaký to byl pro Vás pocit vidět tento film s diváky a jak reagovali?

Pro mě je to vždycky stresující záležitost vidět film až s diváky. Sama nevíte, jak to dopadlo, jak jste to zahrála, takže vidět se devadesát minut v kuse na plátně není moc příjemné. Publikum ale bylo skvělé. Nejvíc důležitá byla reakce mojí sestřičky, obě jsme pak brečely.

Pokud byste měla divákům doporučit Chvilky, co je v kině čeká?

Je to film o nás všech. Všichni máme rodinu, ať tu biologickou nebo kterou jsme si sami vytvořili. Každý máme nějaké vztahy, ať už k druhým nebo k sobě samým. I když Vás Anežka může někdy dojímat, někdy pobavit či někdy pěkně štvát, tak se Vás především nějakým způsobem dotkne a položí Vám otázky k Vašemu životu… Mě osobně někdy pěkně štvala. Určitě na to běžte s babičkou, maminkou a tatínkem, celou rodinou a myslím, že pak budete mít pěkně divokou, ale doufám, že i zábavnou diskuzi o svojí rodině.

Jaké máte další herecké či hudební plány?

Já mám hlavně teď odpočinkové plány. Práce bylo dost, za což jsem samozřejmě hodně vděčná, ale potřebuji někde nabrat zase energii. Jinak stále hraji na divadle Jatka78 v představení Honey, také hraji v kapele J. P. Muchow & The Antagonists a v roce 2019 mi vyjdou nové věci, co jsem již natočila.

-
-

Související články:

Alena Mihulová: Matky a dcery by měly na Chvilky jít do kina spolu

Oblíbená česká herečka Alena Mihulová, známá z kultovních Kachyňových Sestřiček či Krávy, se v novém dramatu Chvilky režisérky Beaty Parkanové ujala role...

Tipy filmového festivalu 3Kino: První živá pochodeň a večerní běh, který mění životy

V Praze dnes odstartuje pátý ročník Mezinárodního filmového festivalu 3Kino, který divákům představí to nejlepší ze současné středoevropské kinematografie...

Odvrácená stránka sportu, totalita a smysl života. Nejzajímavější středoevropské filmy míří do Prahy

Kina Atlas a Evald přivítají ve dnech 1. - 8. listopadu 2018 pátý ročník filmového festivalu 3Kino, který přináší to nejlepší ze současné kinematografie...

Nebývalá smršť českých filmových novinek. Které si v nejbližších měsících zaslouží největší pozornost?

Rok 2018 je ve své polovině. Od ledna se v českých kinech promítalo 29 nových českých a koprodukčních filmů, z nichž si - přiznejme si to - nikdo nic moc...

Před konflikty by se nemělo utíkat. Jenovéfa Boková prožívá klid před "bouří"

Mohlo by se zdát, že Anežka (Jenovéfa Boková) a její život patří celé rodině, jen ne jí samotné. Snaží se pomáhat všem blízkým, kteří to potřebují, a...

Související videa:

Ankety

Pokud v Sony nasadí do svých filmů Spider-Mana, měl by ho hrát...
  • Andrew Garfield (série Amazing Spider-Man)
  • Tom Hollad (Spider-Man z MCU)
  • Někdo úplně nový...

Nejnovější články:

Sdílet tuto stránku:

Partneři: