Michal Šobr - Česká televize

To, co zplodili, už nebude ovládat svoji žízeň. Je to zabiják, který bude lovit, aby ji uhasil. Přibrzdit ho může jen čerstvá krev a nebude to krev zvířete. Láme jí kosti a drtí ji zevnitř. Lidské tělo se tomuto plodu, jenž vznikl ze spojení s temnotou, nemůže ubránit. Je třeba to z ní vyndat a zabít – dřív, než to zabije ji. Nesmrtelné upíří dítě s rudým zábleskem v oku a nabroušenými mléčnými špičáky musí být zničeno a vůbec nejlepší by bylo, kdyby se vůbec nenarodilo. Jenomže vykládejte to Belle Swanové a Edwardovi Cullenovi, kteří si po třech dílech a tři sta šedesáti jedné minutě filmového namlouvání (kdy k tomu všechno směřovalo) - konečně vrzli, což nezůstalo bez fatálních následků.

Do výšky ho není mnoho (nějakých sto šedesát osm centimetrů), ale problémy má jako velkej chlap. Zadělal si na ně sám! Roger Brown má mindrák všech chlapíků hobitího vzrůstu, na které se dobře rostlá většina dívá svrchu, což v nich vzbuzuje (často neoprávněný) pocit, že své prckovství musí něčím kompenzovat.

Věřili mu a on je obral o všechny úspory, přivedl na buben, zbořil jejich plány, zničil jejich sny a sám dál spokojeně chrní ve svém luxusním střešním apartmá elitního rezidenčního hotelu Tower, kde žádný bejvák neseženete pod pět mega v dolarech. Naletěli mu a teď si buď hodí mašli, nebo mu šlohnou tajné prasátko a vezmou si, co jim patří. Jenomže k tomu potřebují plán, jenž nemá chybu! A také režiséra Bretta Ratnera, který konečně zabere a dá akční krimikomedii, co její jest.

Když miliony lidí na celém světě naslouchají slovům jednoho muže, může vzniknout pochybnost, zda je opravdu vyslovil ten, komu jsou připisována. Možná je tohle pochybování tak trochu v povaze těch, jejichž hlas nedolehne dál, než k jejich vlastním uším a možná jen podvědomě chceme, aby geniální bard měl nezpochybnitelné, nadpozemské parametry superkreativního, vzdělaného a zcestovalého intelektuála, jenž v 16. století musel nutně pocházet ze šlechtických kruhů, neboť z plebejských úst, která učila mluvit vesnická základka, přece nemohla vycházet slova, před kterými se skláněly korunované hlavy.

Will Salas nepatří ke generaci, která má čas lámat si hlavu s tím, jak k tomu došlo. Prostě se to stalo a on už se takový narodil. Genetický program mu zaručuje standardní život do pětadvaceti, kdy přestane stárnout (bingo!) a zároveň mu na předloktí naskočí světélkující počítadlo (průser!!!), které mu začne odměřovat poslední rok jeho života.

Erika je elegantní, úspěšná, emancipovaná a zblízka i zdálky vypadá na ženu, která se o sebe umí postarat, takže k tomu žádného mužského přicmrndávače, který odhazuje ponožky na křeslo, zvedá prkýnko na toaletě a drobí na koberec, vlastně ani nepotřebuje. Dokáže skousnout stylové kopačky v Paříži, trapného striptéra jako dárek od mámy k narozeninám i pocit, že už o ni vlastně ani nikdo pořádně neusiluje. Má skvělou kariéru, vlastní televizní show, prestižní kadeřnický salon a za nejlepšího kámoše homosexuála Richarda. A v den svých čtyřiačtyřicátých narozenin jí konečně došlo, čím by chtěla opravdu být – totiž mámou!

Nikdo se to nedozví. Nikomu nedojde, že selhali. A oni to nikdy nikomu neřeknou! Nic jiného jim v tu chvíli nezbývalo – ale možná to bylo tak, že je v tom okamžiku prostě jen nic lepšího nenapadlo. Tak se zrodil Dluh, který poznamenal jejich životy a zároveň je osudově spojil i rozdělil. Dluh, s nímž není snadné žít a který může být splacen pouze smrtí. Jeho nebo jejich. Věřili, že už ho nikdy nikdo nenajde. Věřili, že to zvládnou. Věřili, že jsou tajemství, která si je možné odnést do hrobu. Mýlili se! Žádný hrob totiž není tak hluboký, aby v něm bylo možné pohřbít minulost.

Začíná to jako počítačová hra, navazuje przněním motivů literární klasiky a končí jako výhrůžka, že to možná bude ještě někdy pokračovat. Filmový přepisovač počítačových her Paul W. S. Anderson bez bázně vykostil Alexandra Dumase, připravil steampunkovou jednohubku pro teenagery (kteří ho už stejně nebudou číst) a nabídl své ženě Mille Jovovichové reminiscenci na Resident Evil a Orlandu Bloomovi vzpomínku na Piráty z Karibiku.

Jmenuje se English, Johnny English. A vrací se! S tím nic nenaděláme. Elitní agent Jejího Veličenstva s právem být blbý a ještě blbější jde znovu do akce. Schytá to každý, kdo mu stojí v cestě, ať to jsou zmrdi ze zločinecké organizace Vortex, nebo Královna matka. V šaolinském klášteře zocelil, co měl měkké (takže dnes ho nějaký kopanec do rozkroku nerozhodí), jeho mysl se stala pánem těla, takže se z něj stal ještě drsnější bojovník a ještě větší guma, než byl před osmi lety, kdy jsme se s ním setkali poprvé. A to je co říct, protože už tehdy byl agent Rowan Atkinson největší nula ve službách Koruny, vedle které provařený 007 vypadá jako malý Bobeš.

Není čistý a nelže své ženě. Jen trochu ušpinil pár svých podpisů a doma neříkal všechno. A tenhle svět si nevymyslel, jen se do něj tak nějak zřítil. Tak dlouho pomáhal hajzlům, až přehlédl, že se stal jedním z nich, a pak už nedokázal dělat nic jiného. Všichni přece nemohou být slušní, každý je vlastně tak trochu svině – tak se pojďme sklouznout po šikmé ploše! Bývalý učitel dějepisu, nyní manažer Libor, vlezl do miliardového "tunelu" kvůli těm, které má rád. A myslel, že to pochopí, protože lidé by si přece měli věřit, když už se rozhodnou žít spolu. Řekla mu: "Sereš mě, ani nevíš jak!" Řekl jí: "Nechceš se milovat?" Víc nebylo třeba dodávat, neboť tím bylo řečeno vše.

Do společné postele je přivedla náhoda a nějaká ta láhev, která padla na loučení s vysokou školou. Ale tihle dva cizinci pod jednou peřinou jako by se už odněkud znali a mohli si věřit, neboť s úplně cizím člověkem se do postele jen tak neleze. A když už se tak stane, dělají se tam úplně jiné věci, nežli je zakládání kamarádských vztahů, které navíc nemohou trvat věčně. Věděli, že se budou potkávat a míjet, ale také tušili, že si toho mohou hodně dát. Udělala z něj lepšího člověka a on ji učinil šťastnou. Na víc neměli – co víc si mohli dát!

Jejich džob není pod penzí a jejich život je jako lízání medu z trní. Jsou výkonní, chladnokrevní a nelítostní. Jsou mezi dvěma procenty těch, pro něž se zabíjení stalo tak běžnou součástí života, že už s ním nedokážou přestat. Patří k elitním zabijákům, kteří se od těch běžných (co vás v nočním parku primitivně máznou šutrem do hlavy) liší tím, že dokáží zabít úplně (ale úplně) všechno, co se jim dostane do rukou, včetně jedné zajímavé knížky a výživného námětu, které stály u zrodu jejich téměř autentického příběhu.

Bylo jí devět, když z ní kolumbijský mafián strejda Luis udělal sirotka. Nechce, aby ji učili číst, psát a počítat – chce se naučit zabíjet, aby se mohla pomstít. Zavraždili jí rodiče a teď dostanou přes držku, protože se z bílé orchideje zrodil temný zabiják.

Minuit à Paris. Je magická, jedinečná a "chic". Voní Seinou a Pernodem – je plná života, z něhož se točí hlava a rodí odhodlání namalovat obraz, napsat román nebo si alespoň zajít koupit první vydání Proustova Hledání ztraceného času k bouquinistovi v Quartier Latin. Nikde jinde takovou noc neprožijete, nikde jinde se ztracený čas nehledá lépe – nikde jinde do něj tak snadno nevstoupíte a nestanete se jeho součástí.

Los Angeles, to není jen provařený Hollywood, Beverly Hills či Santa Monica, ale také husté čtvrti zločinu, jako South Central, Compton nebo Watts, kde to koupíte dřív, než otevřete turistického průvodce, v němž byste se dočetli, že jste sem po soumraku neměli nikdy lézt. Kromě profláklých ulic, jako je Sunset Boulevard nebo Mulholland Drive (jejichž názvy vstoupily díky Billymu Wilderovi a Davidu Lynchovi i do světa filmu), protíná zhruba třináct tisíc kilometrů čtverečních, tísíce ulic a slepých uliček, kde se může odehrát cokoli. Třeba mrazivý příběh bezejmenného Řidiče, který toho moc nenamluví, se zasněným výrazem prchá v nadupaném fáru se zločinci z jejich nočních fušek a s nímž (když má pocit, že po něm jdete) není radno lézt do jednoho výtahu. Na "neonoirové" setkání s ním jen tak nezapomenete!