Profilový obrázek

Klajnik

Komentáře 1 327

Od nejnovějších
  1. Kaskadér
    Kaskadér (2024)
    5
    Průměrnej divák bude nadšenej, protože ve Fall Guyovi se dobře snoubí akce, romance i komedie s tím, že komediální rovina funguje nejlíp - akce je fajn, ale poněkud umělá (spíš Bullet Train než Atomic Blonde) a romance funguje díky chemii mezi protagonisty (Gosling si do této role přinesl něco z Kena).
    Ovšem k tomuhle žánrovému mixu typických amerických blockbusterů se váže jistý patos, který mě v druhé půlce už trochu bolel, jenže já vůči němu nemám skoro žádnou toleranci a když to vezmu kolem a kolem, tak to není hloupý film. Během první půlky jsem si naopak říkal, že je poměrně chytrý. Tím není myšleno, že by byl nějak tematicky podmětný nebo významný - pouze chytře pracuje s různými filmovými prostředky a předsevzanými obsahy děje, díky čemuž to působí dost kompaktně.
    Současně je taky velmi uvolněný (dokud se teda nedostaví patos) a meta. Postavy se o něčem baví a rázem to film začne demonstrovat. Postavy neustále odkazují na jiné filmy, kritizují nějaké trendy ve vyprávění nebo si dělají srandu z přiblblých akčních blockbusterů (postava Emily Blunt točí nějakou sci-fi akční love story, která působí jako mix Duny a Kovbojů a Vetřelců). Je přítomný nadhled a tenhle nadhled způsobuje, že tvůrci jednak uvědoměle pracují s tím, co se jim nabízí a jednak z toho mají srandu.
    Když si ale odmyslím tohle všechno, což je ovšem právě to, na čem film stojí, tak to reálně nemá co vyprávět. Celá záhada ohledně hlavní hvězdy onoho filmu ve filmu je jenom plot device sloužící jen tomu, aby bylo čím svázat všechny ty vtípky, pomrknutí a akční sekvence. Těžko říct, o čem ten film vlastně vypráví, ale co se zábavnosti týká, tak funguje lépe než většina jemu podobných.
  2. Love Lies Bleeding
    Love Lies Bleeding (2024)
    0
    Trailer byl sestříhanej efektně, ale film to je zbytečnej - tedy dějově mdlej a tematicky bezpředmětnej. Pár fajn nápadů to mělo, ale scénář je příliš vyprázdněnej na to, aby to ve mně cokoliv vzbudilo nebo zanechalo. Kdyby jen postavy měli osobnostní hloubku, tak by mezi nimi mohlo docházet i k zajímavým konfliktům. Takhle to vypadá, jakoby natočili film, podle scénáře, kterej by potřeboval ještě nějakou práci, aby z něj vůbec bylo něco, co je hodno natočení.
  3. Občanská válka
    Občanská válka (2024)
    7
    Druhá americká občanská válka. To je panečku téma! Skýtá mnoho zajímavých motivů a současně je tak atraktivní, protože jestli (nebo až - protože nic není věčné a vše se proměňuje) USA padne, tak to bude v důsledku vnitřních rozkolů a rozhodně to téma má podklad v tom, co můžeme pozorovat v současných Spojených státech amerických.
    Ačkoliv se film jmenuje Civil War, tak není pojat tak, jak bychom očekávali... Garland nefantazíruje a nevytváří predikci toho, co by mohlo vést k druhé americké občanské válce a jak by celé dějiny konfliktu mohly probíhat. Ukazuje, že potencionální druhá americké občanská válka by vlastně v mnoha ohledech probíhala stejně jako každá jiná válka (jednoduché rozlišování na my/oni, masové hroby, zmatek a zmar). Autor centruje pozornost na různé výjevy války, různé střípky a velká pozornost je věnována válečnému zpravodajství a přidruženým tématům; nezaujatost/odstup novináře a správný moment/fotka.
    Nutno dodat, že tyto motivy jsou tématizovány dobře a ač je považuju za zajímavé, tak bych osobně upřednostnil, aby film o druhé americké občanské válce byl tedy prvoplánovější a zaobíral se právě tou potencionální občanskou válkou - tím, jak impérium rozložil populismus, úpadek občanské společnosti, nezodpovědnost politických elit, dezinformace umožněné svobodou slova, resentiment obyvatelstva a tak dále.
    Lze si to do filmu jakoby dosadit, ale není to tak, že by k tomu autor vyloženě vybízel. Naopak se takovému výkladu do jisté míry vzpírá. Garlandovo pojetí by mohlo být zasazeno prakticky do jakékoliv války, a proto jsem trochu zklamaný. Atraktivita onoho tématu není zužitkována, protože se film zaměřuje na jiné motivy. Napadá mě, že Garland možná ani nechtěl dělat film o druhé americké občanské válce, ale zasadil svůj děj a témata do ní, protože věděl, že to bude chytré marketingové rozhodnutí.
    • zpracování motivů
    • audiovizuál
    • výběr motivů k tematizaci
    • nejde dost do hloubky
  5. Pravda vs. Alex Jones
    Pravda vs. Alex Jones (2024)
    4
    O celé kauze i Alexu Jonensovi jsem samozřejmě věděl, ale nic z toho sjem pořádně nesledoval. Teď jsem si to chtěl dohnat, ale dokument je to poměrně nezáživnej a roztahanej, ačkoliv se zaobírá převážně jen soudními líčeními, což je málo. Navíc je to konceptuálně i esteticky příliš obyčejný.
    Nejzajímavější jsou nějaké okolnosti celého případu, Alex Jones, jeho fanoušci a přesah celého problému se svobodou projevu, jenž bývá zneužívána takovými tlučhuby s megafonem. Tomu se dokument ale příliš nevěnuje. 
    Samozřejmě chápu, že se Jonesovi dostává víc pozornosti, než by mělo, ale myslím, že by bylo dobré se na něj pořádně podívat v režii někoho jiného. To se tomuto dokument docela podařilo, ale stejně mi to přišlo dost řídké a nezáživné, ačkoliv je v té látce mnoho podmětného. Fakt mě nezajímá, jak rodiče obětí vykládají, jak jejich děti byli láskyplní. Zajímá mě, jestli je americké právo schopno učinit Jonesovi přítrž. Dokument ovšem končí tím, že Jones odškodnění obětem stále nezaplatil a jeho infoWars stále vysílá. Takže fraška. V antickém řecku by byl vyobcován jako nákaza obce. To Jones přesně je - rozkladný živel, který bude na lžích vydělávat, dokud mu to bude umožněno. Žádné projevy soucitu, žádné svědomí, žádné ohledy, žádná sebereflexe - jen lži, popírání a pochybný byznys. Nekteří lidi si nemůžou pomoci. Asi je to patalogickej případ, ale vlastně je jedno, kým je. Důležitý je, že jiný nebude a taky to, jaký má jeho jednání dopad. Svoboda projevu zní suprově supr, ale věci nebývají tak jednoduché a každá svoboda je také podmíněna mírou zodpovědnosti. Měla by tu být nějaká tolerance (jen fašisti jsou nekompromisní a nerozlišují), ale to, co dezinformátoři předvádí, je už za hranou. Názory lidí lze ovlivňovat jak represí projevu tak jeho neregulovaným proudem. Lidi nejsou roboti. Nelze se spoléhat na jejich důsledný kritický rozbor každé jedné problematiky. Většina z nich není moc bystrá, studiu se moc nevěnuje, ale zato je líná a zaujatá. A přiznat chybu bývá také o to těžší, o kolik se jedinec provinil. Když někdo roky říká ty nejhorší nesmysly, tak už z pudu sebezáchovy neudělá krok zpátky.
    Americká ústava byla sepsána v době, kdy žádné sociální sítě neexistovaly. Principiální lpění na bezvýhradnosti je destruktivní. Náš svět utváří i to, co si o něm myslí ostatní. Proto je důležité, aby lidi byli v kontaktu s realitou. Pomluva, která jedince poškodí, je přeci taky žalovatelná, tak proč si státy nechávají rozesírat obyvatelstvo cíleným a intenzivním dezinfem? USA nebude v konvenční válce nikdy poraženo, ale může se rozpadnou jaksi zevnitř a některé jejich svaté principy to umožňují. Vymírají ty systémy (stejně jako lidi nebo celé živočišné druhy), které se nedokáží přizpůsobit, navzdory tomu, že si to okolnosti žádají.
  6. Šógun
    Šógun (2024)
    5
    Mé nadšení ze Šoguna postupně vyprchávalo a v závěrem jsem byl poměrně neuspokojen. Důvodem přitom není (záměrně) otevřený konec! Záčátek pro mě byl příslibem něčeho, co se ve finále nedostavilo v míře, která by mi stačila. Tahle show sazí na tři kvalitativní aspekty:

    1. Kulturní diference mezi Angličanem a Japonci je jedním z motivů, který mě k této show zrvu připoutal, ale v tomto ohledu to nejde zas tak moc do hloubky, protože předmětem není pojednání na kulturní rozdíly. Očividně tu ale byl narativní záměrem nechat protagonistu, Angličana Blackthorna, přilnout k Japonské kultuře. Je to zjevné, protože se čím dál tím víc ztotožňuje s "japonstvím" a snad by mu předchozí schémata a manýry měly připadat čím dál tím víc zavrženíhodná. Ve skutečnosti se však ztotožňuje s japonstvím spíše s nouze, vypočítavosti. Přišlo mi, že si spíš chce být jedním z nich, aby zapadl, aby udělal dojem na Toranagu či Mariko, než že by se v něm něco doopravdy zlomilo, či v Japonsku objevil něco, po čem vždycky toužil... Divák ho samozřejmě poznává až v momentě, kdy do Japonska doplouvá, takže nemáme dostatečný zarámování. Blackthorn chce jakožto protestant nejdřív porazit katolíky, kteří drží Japonsko ve své sféře vlivu, ale tato linka rychle ztrátí na významu i proto, že seriál se moc nevěnuje vlivu katolíků na Japonsko případně nějakému Blackthornovo kříži s katolíky či katolicismem obecně. Následně se Blackthorne snaží získat srdce Toranagy a své překladatelky Mariko. Jakmile ale přestane vidět cestu, tak chce odplout z Japonska pryč. Pro mě to teda zas tak půvabná postava nebyla.
    2. Postavy by ovšem divákovi k srdci přilnout měly, protože pozornost je centrována spíše na ně než na příběh, který ani není pořádně uzavřen. Po konci desátého dílu bychom mohli očekávat druhou sérii, ale jak seriál tak prý i kniha končí poněkud otevřeně. My sice víme, co by se má dále stát, plán byl zosnován, ale jeho exekuci neuvidíme a zase, nevím jak je tomu v knize, ale přišlo mi, že řada dějových linek seriálu buď nedostala mnoho prostoru k prokreslení, abych dostal náležitý pay-off anebo jaksi zapadla a ani se nedovyvinula. které mi ovšem k srdci nepřirostly dost na to, abych byl toliko zaujat jejich počínáním nebo abych z jejich činění měl toliko zábavy. U Mariko jsem pořádně nepochopil, co jí tak vnitřně tíží, proč je ke svému muži tak chladná a její poezie mi nic neříkala. Kashigi pro mě byl taky neuchopitelný a pořádně jsem mu neporozuměl. O Taranagovi jsem se toho za celou dobu moc nedozvěděl a to, co jsem se dozvěděl, jsem vytušil už v závěru prvního dílu (kdy bylo řečeno, že člověk musí v části svého srdce nést něco, co si bude nechávat jen pro sebe, načež záběr setrvá na Toranagovi, který dosud tvrdil, že nestojí o to být mocipánem). Tím mi došlo, že přesně o to usiluje a že právě on jím nakonec bude. Do jeho nitra jsem ovšem nenahlédl dost na to, abych pochopil proč o to tak stojí. Jasně, částečně asi neměl na vybranou, ale nevím, jestli je třeba tak mocichtivý, nebo jestli má rád mocenské hry, protože je v nich tak dobrý, a Šogunát je jen přirozeným důsledkem potencionální výhry. Kdo ví.
    3. Mysteriózní aspekt je každopádně tím, co diváky má držet a vzhledem k tomu, že mě to udrželo navzdory tomu, že mě postavy toliko nebavily, tak to rozhodně nebylo úplně marné, ale nakonec jsem byl neuspokojen. Zajímalo mě, co postavy udělají, co budou muset podstoupit, kam se to vyvine, ale zajímalo mě to kvůli očekáváním, která ovšem nebyla příliš naplněna, protože ty postavy buď nic moc nedělají, příliš se neprohloubí, nebo dělají to, co očekávám, že budou dělat. Divák by si mohl užívat onu šachovou partii, kterou postavy hrají a která je součástí mystéria, jenže ta hra není moc strhující. Pravidla hry nám nejsou pořádně odhalena. Kolikrát jsem pořádně nevěděl, proč postavy dělají to, co dělají a co mají k dispozici: (Proč se matka následníka trůnu spojila s Išidem a kde byla do té doby, než se objevila na scéně? Proč chce Išido tak urputně odrovnat Toranagu? Jaký přesně vliv mají katolíci? Jakými vojenskými silami přesně vládne Toranaga a jakými Išido?). Z těchto důvodů jsem tím intrikářství nebyl tak strhnut. Zajímalo by mě, jestli by kniha fungovala lépe, když má skoro 1000 stran.

    Seriálem jsem ale nebyl uspokojen. Nebyl jsem uspokojen ani jednou ze 3 kvalitativních rovin této show a nemyslím si tedy, že to nestojí za 10h času, i když je to určitě nadstandard televizní tvorby.
  7. Rebel Moon: Druhá část - Jizvonoška
    Rebel Moon: Druhá část - Jizvonoška (2024)
    0
    Zack Snyder je úplně v hajzlu. Přes 10 let natáčí už jenom sračky, ale s Rebel Moon se fakt překonal. Něco tak řídkého, plytkého a narativně nefunkčního se jen tak nevidí a možná by to mohlo být použitelné jako studijní materiál; protože na takto nefunkční látkou lze hloubat a intelektuálně si zvědomovat to, co film musí mít, aby fungoval. Celé Rebel Moon scénáristicky nedává žádný smysl (jakože vůbec), což by diváci mohli aspoň do nějaké míry prominout, kdyby to mělo interesantní postavy, atraktivní svět nebo styl. Zack je ale úplně vyřízenej a neumí napsat ani jedno (navzdory tomu, že vykrádá filmy, na které se dosud vzpomíná právě díky zmíněným aspektům) a jen spolíhá na svoje samoúčelné zpomalovačky, něž už není nikdo zvědavej. Disney ho odmítlo, ale Netflix mu podal ruku, protože si nemohl nechat ujít příliežitost, dostat na svou blbou platformu další zbytečnej film.
    • takřka žádné
    • celý film je zápor
  8. Playtime
    Playtime (1967)
    6
    Ač je Playtime velmi hravým filmem, tak není moc zábavný - je přinejlepším úsměvný. Film často zabírá nějaký betonovo-prosklený prostor, v němž se míhají lidičky a divák je vybízen, aby kmital očima po obrazu a hledal si, co kdo kde vyvádí.

    Jeho největším nedostatkem ovšem je, že mu chybí příběh, který by tam zajisté dostat šlo. Příběhy lze vystavět i kolem pasivních postav, ačkoliv je to trochu těžší. Zdejší protagonista (pokud ho tak lze vůbec nazvat) nám zůstává cizí a většinou se zaplete do zmatku, případně upadne v nějaké nedorozumění, čehož prostřednictvím se nám poodkrývá další vrstva témat, která si autor předsevzal k vykreslení.
    Musím dodat, že zde se poněkud zdráhám vynášet soudy o tom, jaký by takový svébytný a originální film měl být. Možná, že by důraz na nějaké dějové drama nebo postavy narušil tvůrčí záměr, kterým je odosobněnost, ztráta individuality, unifikace, zmatečnost lidského mravenčení, technologie, které spíše obtěžují a obchod zaprcaný různými debilními serepetičkami, které člověk nepotřebuje. Vše, co Tati satiricky kritizuje, je směšné svou povrchností.
    Osobně ale nevěřím tomu, že by to nešlo skloubit. Naopak si myslím, že postavy a děj jsou ve vyprávění klíčovými prvky zábavy a zábava je pro diváky účinným zprostředkovatelem významů/přesahů, které jsou dílem neseny. Nuda toto zprostředkování naopak tlumí nebo znemožňuje (jak u koho).
    Tím nechci tvrdit, že Playtime je film vyloženě nudný - na to je moc originální. Jen by mohl být více dramatický, vícestrhující a více osobnější. Já jeho významy uchopil poměrně rychle, tudíž to pro mě nebyla taková záhada a přál bych si, aby mě u něj drželo víc rovin, než kolik tak činilo.
    • originální kritika předsevzaných témat
    • absence nějakého osobního dramatu nebo příběhu
  9. Vlak
    Vlak (1964)
    6
    Na můj vkus je Vlak scénáristicky poněkud jednoduchý a to jak ve svých tématech, tak i v nějakých dírách a zkratkách ve scénáři, kvůli nimž musí divák rezignovat na logiku. Tvůrci předpokládají, že divák nad tím děním nebude moc přemýšlet (ostatně ve filmu všichni mluví anglicky) a snad jim to i může vyjít díky dobře zvládnuté dramatické stránce. Film dokáže být docela napínavý a řekl bych, že přes své stáří i svou délku utáhne i mladší diváctvo. Člověka ale napadá, jestli by nebylo lepší, kdyby si to francouzi natočili sami a celé to bylo více ukotveno v realitě - však tato událost za druhé světové také odehrála. Rozhodně je to ale dobře natočené a má to řádku velkých akčních scén, v nichž vykolejí lokomotivy anebo se zbombarduje celé nádraží. Vyobrazovaná destrukce prostředí a objektů ovšem převyšuje destrukci lidských těl, protože v té době hollywood ještě odmítal explicitní násilí.
  10. Desatero přikázání
    Desatero přikázání (1956)
    1
    Koukám, že DeMille už jedno Desatero natočil v němé éře, kde se nejspíš trochu zasekl, protože jeho režijní vedení je statické. Kamera stojí na jednom místě a herci jako v divadle odříkávají své patetické repliky. Ač je to velký film a ten příběh v sobě sílu má, tak ono zpracování je natolik umělé a teatrální, že to ke mně nepromlouvalo.

    Tedy prvních 100 minut to pro mě bylo ještě podmětné, protože jsem Bibli dosud nečetl, takže toto bylo mé první setkání s tímto příběhem, který jsem znal jen velmi úsečně. Během sledování jsem často fantazíroval nad tím, jaké to asi doopravdy muselo být během 13 století př. n. l. v Egyptě, kdy Hebrejci sloužili faraonovi, což film dostatečně autenticky nepřibližuje, protože je to dobově zatížené dílo z padesátých let, kde všichni mluví anglicky v divadelně načančaných setech a explicitnímu násilí se tvůrci vyhýbají, což takové látce škodí.
    Přesto musím říct, že jestli na mě aspoň něco trochu fungovalo, tak to bylo prvních 100 minut, kdy Mojžíš bojuje o faraonovu přízeň, jeho bratr proti němu pletichaří a on se ztotožnuje s otroky a objevuje pravdu o svém původu. Jakmile je však Mojžíš ale vyhoštěn, tak mě to ztratilo a od té doby, kde se z něj stane prorok, tak mě přestal zajímat on i jeho snahy. V druhé půlce je to navíc přespříliš utahané a trapně teatrální, což je dáno tou křesťanskou nabubřelostí. Pokud se však divák nad filmem jen trochu zamyslí, tak se to celé začne hroutit...
    Příklad: Mojžíš jakožto faraónův domnělý syn, je pověřen výstavbou města a poté, co ačkoliv už vystavěl mnoho, tak najednou začne být hrozně překvapován tím, jak je s otroky zacházeno a jak se k nim jeho muži chovají... Takových scénáristických nešvarů je tam celá řada a divák buď musí přestat myslet (...a začít věřit), což se mi docela příčí anebo být velmi tolerantní, což jsem ochotný být, pokud mi jsou nedostatky něčím kompenzovány.

    Zde ale podléhám dojmu, že autoři si nárokují 4h divákova času a nabízí jen naivní, vymělkovanou a patetickou slátaninu, která dramaticky příliš nefunguje, ačkoliv vím, že se tam nekde může ukrývat silný příběh o osvobození utlačovaných, o sebenaplňujícím proroctví i o lidských ctnostech a neřestech.
    Tahle adaptace je ale jenom přebujelým hovnem, do něhož nedoporučuji investovat pozornost.
  11. Godzilla: Resurgence
    Godzilla: Resurgence (2016)
    3
    Na Shin Godzillu jsem se podíval, protože jsem byl potěšen pojetím Godzilly: Minus One a doslechl jsem se, že zde je rovněž s netvorem pracováno poměrně promyšleně. Nejedná se o malovánky, které momentálně ztělesňuje americká Godzilla s Kongem, kteří stylově navazují na plyšová blbnutí ze sedmdesátek. Nedávný japonský přírůstek ve svém vážném a nacionálním pojetí navazoval na původní japonský film, který využíval monstrum jako prostředek k prozkoumávání válečného traumatu z druhé světové.

    Shin Godzilla se však odehrává v současnosti a v první třetině je satirou na přebyrokratizovanou politiku, která není schopna dostatečně rychle reagovat na kolos, který se svým tempem sune a boří jejich města. Zamrzí však, že to v tomto směru není dost propracované, aby to dostatečně bavilo nebo řízlo hlouběji. Point se učiní poměrně brzy a druhá půlka filmu je pak tradiční odkrytí informací, plán a úspěšná exekuce.

    První satirická třetina filmu, která je tematicky nejlepší, je ovšem tou nejslabší po stránce efektů: Godzilla během ní ještě nevypadá tak, jak ji známe. Vypadá jako nějakej zkryplenej anime mlok a jakmile zmutuje do své klasické podoby, tak je to podstatně koukatelnější, protože spolu s tím tvůrci odpustili čistě od digitálních efektů a začali pracovat s praktickými, což kvalitu efektů pozdvihlo. Ze začátku mají triky úroveň jak z PSPčka.
    Později to však vypadá už docela slušně, protože zdejší design slavného monstra je možná tím nejzajímavějším a nejvíce hidious. Nelíbí se mi sice kompletně, protože mi svou figurou (tučný a dlouhý ocas a široký pas) připomíná nějakou nestabilní hračku, ale v detailech mě baví. Vzhledem k tomu, jak rychle Shin Godzilla mutuje, to vypadá, jakoby byla byla v konstantním stavu utrpení a to vše se projevuje na jejím znetvořeném vzezření. Zajímavý je finální záběr na konec jejího ocasu, do nějž jsou jakoby přiškvařeny konstry lidí, což by možná dávalo smysl vzhledem k jeho žahavému/atomovému konci, ale také to lze vnímat jako symbolickou manifestaci oné destrukce a způsobené bolesti. Co se schopností týká, líbí se mi, jak Shin Godzilla roztáhne spodní čelist, když vypouští ohromné množství plynu do ulic města, které pak zažehne svým ohnivým dechem, jenž se pak mění na atomový, který prořezává vše jakoby to bylo z másla. Tento laserový paprsek ovšem netryská jen z huby, nýbrž i z konce ocasu, jak už jsem zmínil, ale i z hřbetu, čehož ale takový fanouček nejsem. Vypadá to jako světelná show nějakého techna. Snad by bylo lepší, kdyby Shin Godzilla vybouchla, ty ostré horniny z jejího hřbetu se rozprskly do okolí jako fragmenty granátu a roztříštily vše v okolí. Mutace by ji pak zase dala do kupy a azahrnula do jejího těla části železobetonových konstrukcí a sutin domů. Když to ale vezmu kolem a kolem, tak se mi ten design líbí a umožnil mi o konceptu tohoto monstra přemýšlet zase trochu jinak.
    Nutno ovšem dodat, že výše jmenovaný, dosud nejnovější přírůstek japonské Godzilly (Minus One), je celkově (nejen) technicky zdařilejším a lepším filmem. Postavy Shin Godzilly jsou totiž plytké a diváka si nezískají, což je problém, protože valnou většinu času trávíme s nimi.
  12. Volavka
    Volavka (2002)
    6
    Před lety jsem již viděl americkej remake, Departed, takže dějově mě to ničím nepřekvapilo, ale stále jsem se bavil, protože čínskej originál je prostě dobrej film s dobrym konceptem. Je taky docela krátkej, díky čemuž sice ani chvilku nenudí, jenže ani nezasáhne tak, jak by mohl.
    V té látce je potenciál pro silnější pay-offy, jenže ve 100 min stopáži není čas pořádně prokreslit psychologii postav, jejich vztahy ani jednotlivá témata v ději se zračící. Některé linky jsou vyloženě jenom načnuté (manželky, bývalky, romantické známosti) a vlastně by tam ani nemusely být. Taky je to lehce narativně vyumělkovaný, ale né zas tak moc, aby to rušilo a vzhledem k tomu, jak film odsýpá, tak to divák nemusí ani postřehnout.
    Proto budu mít radši Scorseseho o 50min delší verzi.
  13. Advise and Consent
    Advise and Consent (1962)
    7
    Svělé politické drama o snaze umírajícího prezidenta prosadit svého ministra zahraničí, o němž se vedou debaty v senátu. Někteří na zaněj bojují, jiní se ho snaží zdiskreditovat - to vše dřív, než se o něm bude v senátu hlasovat.
    Je to dobře napsané, ačkoliv ze začátku může být obtížné se mezi všemi těmi postavami zorientovat. I když se ze zprvu budete ztrácet ve jménech, tvařích a funkcích, tak to podstatné je vedeno dobře a časem si to sedne. Já u toho měl navíc otevřen profil na imdb, kde je u castingu filmu psáno koho herci hrají.

    Řekl bych, že primární kvalitou tohoto filmu je (krom tradičně velmi působivého hereckého výkonu Charlese Laughtona) vhled do toho, jak funguje vysoká politika - a to jak v její špíně tak i ušlechtilosti. Není to polopatické, naivní a končí to poměrně překvapivě.
    Ocenil bych, kdyby film byl ještě delší a byla nám tak více nastíněna geopolitická situace a podrobnější kontext prezidentem prosazované zahraniční politiky, kterou by měl prasazovat i jím jmenovaný potencionální ministr zahraničí. Dramaticky by lépe fungovalo, kdybychom byly více zainteresování do toho, jestli jmenovaný bude zvolen a abychom takto zainteresovaní byli, museli bychom více chápat, proč je to důležité a měli větší představu o tom, jak by se tamní politická situace řešila, pokud by on byl zvolen - případně co by mohlo hrozit, kdyby se na jeho místo dostal někdo méně uměřený.
    Vyprávění příběhu však není příliš zaměřeno na tohoto potencionálního ministra zahraničí (ačkoliv ho hraje Henry Fonda) ani na umírajícího prezidenta. Pozornost se soustředí spíše na ty, kdo za onoho potencionálního ministra zahraničí bojuje a kdo bojuje proti němu. Jde prostě o politický souboj uvnitř senátu, což minimálně pro mě bylo furt dost zajímavé, ale nepříliš napínavé, což je důsledkem nedostatečného scénáristického prokreslení sázek (stakes).
    Já se sice nenudil, ale myslím, že dramata (o to víc politické thrillery) by měla být napínavá.

    Podobné filmy: Lincoln, Selhání Vyloučeno a jeho satirické dvojče - Dr. Divnoláska a nepolitický Svědek Obžaloby.
  14. Vše o Evě
    Vše o Evě (1950)
    6
    Ty dobré filmy klasického Hollywoodu májí v sobě jistou vyzrálost. Jsou smysluplně vystavěné a vypointované.
    To se týká i tohoto, který vypráví o herečce, která se v divadle vydrápala až na vrchol. Film začíná koncem, pák se vrátí a divák zjišťuje, jak toho docílila. Bylo by snadné to propálit, ale ona odpověď může poněkud zkazit zážitek a případná překvapení. Nečtěte tedy případně dále.
    V první půlce věci vypadají jinak, než jaké se v druhém půlce vybarvují býti. S tím souvisí i to, proč jsem se začal bavit až během té druhé. Eva nejdřív hraje na všechny skromnou a úslužnou chudinku, ale pak se ukáže, že je vlastně dost vypočítavá a bezohledná. Tehdy mě to začínalo bavit, protože poloha, kterou hrála v první půlce, mě fakt nebavila. Ačkoliv je to dobře vystavěné drama, tak trochu trpí na postavy, které slouží příběhu, ale pochybuji, že jim diváci propadnou. Myslím, že tak zábavné, zajímavé, výrazné, zvláštní ani jinak pozoruhodné nejsou. Bohužel ne, i když by k tomu nemuselo být tak daleko - to by ten film ale musel mít ještě delší stopáž a ještě více ty postavy prokreslit a psychologicky rozvinou a dát jim ještě více prostoru k prezentaci.
    Co ale ta Eva vlastně udělala po čas děje? Vlísala se do přízně slavné herečky, využila příležitosti, prokázala talent a ukradla roli té zpovykané stárnoucí hvězdě a dostala se na vrchol. V závěru se naznačí, že takových kariéristických jedinců je showbyznys plný a že jedni střídají druhé.
    All About Eve poskytuje vhled do zákulisí a nese i několik vkusně vsazených feministických poznámek, které na dobu vzniku překvapí (i když by asi ani neměly).

    Myslím, že by ten film mohl dobře fingovat v kontextu dalších dvou: Co se vlastně stalo s Baby Jane a Sunset Boulevard.
  15. Yojimbo
    Yojimbo (1961)
    5
    Přemýšlel jsem, jestli má pro mě vůbec cenu se na Yojimba podívat, když jsem viděl řádku novějších filmů, který narativ tohoto filmu převzali/vykradli (Fistful Dollars, Last Man Standing, Suzujaki Western Django). Proto jsem nepředpokládal, že mi má tento film co nabídnout, ale výsledek byl o něco lepší, než jsem čekal. Člověk by mohl říct: "Jasně že to bude dobrý. Natočil to přeci Kurosawa!", ale mně se dosud líbily jen 2 jeho filmy z 5 viděných. Kompozice je tradičně skvělá a ten širokáč je prostě sexy. Ač zde krev vyloženě nestříká, tak uťatá ruka na začátku příjemně překvapila. Bylo také zajímavé sledovat, jak se Kurosawa nechal inspirovat západními westerny a další westerny tímto počinem pak sám inspiroval. Vzhledem ale k tomu, že množství vedlejších postaviček za moc nestojí a prostřední akt příběhu je poněkud utahaný i nepřehledný, tak měl to poněkud ztrácelo. Tyto vady svědčí o nedostatcích ve scénáři (určitě z toho šlo vytřískat více), ale zas takový problém to není, protože znalý divák prostě ví, že protagonista-ronin se proti sobě snaží poštvat dva znepřátelené gangy, které utiskují vesnici.
  16. Jdi a dívej se
    Jdi a dívej se (1985)
    8
    Film sice věrně ukazuje, k čemu docházelo během druhé světové (nejen) na území Běloruska. Je to prostě film o tom, jak Němci se smíchem vypalovali vesnice a těmito hrůzami války nás provází mladík, který se zprvu přidá k partizánům a v závěru se mu horor propíše do tváře. Ačkoliv se do filmu dostal i nějaký humor a je to poměrně dobře natočené, tak se to taky chvílema dost táhne a já se vlastně moc nebavil. Chvílema jsem se docela nudil, ale to je dáno tím, že mě tento film nemůže fascinovat svými hrůzami (což je jeden aspekt, který dokáže udržet diváka v úžasu), protože jsem viděl podstatně horší výjevy. Tento film také nemá příliš vystupňovaný děj a neříká mi nic, co bych už roky neznal. Já totiž četl Krvavé Země od Snydera i Obyčejné Muže od Browninga, kteří šli ještě do větších detailů a pojímaly o těchto věcich do větší hloubky. Co se filmu týká, divák by se měl, stejně jako protagonista, ptát: "Proč?" dokud v závěru nepřijde pointa, kterou je: "podívejte, k čemu ten fanatismus a ta domnělá nadřazenost vedou". Ta pointa je však zhotovena velmi dobře a já snad ve filmu neviděl lépe využité archivní záběry. Ačkoliv jsem měl tento film vidět třeba před 5 lety (to by na mě působil lépe), tak ho nechci svým hodnocením shazovat, protože hodnotný přeci jen je.
  17. Yabu no naka no kuroneko
    Yabu no naka no kuroneko (1968)
    3
    Japonské kaidany mi přijdou atraktivní a rád bych do nich více pronikl, takže se podívám i na Onibabu a nějaké další. Tomuhle filmu nemohu upřít vizuální působivost. Ovšem považoval bych to za atmosféričtější, kdyby to to fungovalo na vícero úrovních, které se navzájem podporují. Kéž by to bylo tematicky plnější a kéž by mě byť jen jedna postava zajímala. Obsah je příliš jednoduchý a postavy jsou příliš jednorozměrné - často jim nedochází to, co mně už dávno došlo. Z toho důvodu to působí utahaně a naivně. Strašidelné to naprosto nebylo. Úplnej konec je dokonce stupidní.
  18. Hrozba smrti
    Hrozba smrti (2024)
    1
    Tvůrci navázali spolupráce (UFC, Conor, Post Malone...), díky kterym na sebe projekt dokáže vztáhnout pozornost, ale o dobrej film se v konečnym důsledku nejedná. Gyllenhaala mám rád, protože dokáže skvěle zahrát docela komplikované role, ale často si výbírá projekty, které za pozornost ani nestojí. Zde toho nemá moc co hrát, ale když se pere, vypadá to docela efektně. Bitky jsou tou hlavní kvalitou tohohle filmu, jenže jich je poskrovnu, takže většinu času sledujeme expozici a vztahy postav, které nás vůbec nemusí zajímat. Příliš mnoho času musíme sledovat nudné a utahané dialogy nezajímavých postav. Výjimkou snad je Conor McGregor, kterej si pozornost fakt užívá a hraje sobě vlastně natolik přestřelenou postavu, že snad jako jediný dokáže zaujmout. Tvůrci se měli více zaměřit na scénář (dialogy a postavy), aby divákovi na celém dění trochu záleželo. Jde o to, že zlomený bývalý UFC fighter brání podnik před nájezdy gaunerů nějakého mafiánského bosse, kterému se podnik hodí pro byznys díky své výjimečné lokalitě. Během příběhu navazuje vztahy s kolegy, začíná si románek, poznává své nepřátele a zjišťuje, o co různým stranám jde. Podobný koncept děje má řada westernů a tvůrci na to sami poukáží... - Je hezké, že jsou natolik uvědomělí, ale nad tím, co zainvestuje diváka do dění, se už moc nezamysleli. Post Malone tím totiž fakt není :D
  19. Zmatky v Arizoně
    Zmatky v Arizoně (1987)
    0
    Nevtipná komedie plná ztřeštěných a nadsazených postaviček, které jsou ve své karikaturnosti spíš otravné než cokoliv jiného. Podivné postavičky několika Coenovic filmů mě bavily, ale zde nikoli. V půlce jsem to už fakt chtěl vypnout. Je to vyumělkované, nahodilé a nucené;

    V montáži na začátku se nám představí problematický protagonista, který se zakouká do policajtky, která ho fotila před nástupem do basy. Rychle se splácá, že se do sebe z nějakého neexistujícího důvodu zakoukaj. Pak se vezmou, ale společnej život rychle zevšední a tak je muž donucen ukrást mimino, které bejvalá policajtka nemohla sama mít a tak donutila manžela, aby ho ukradl páru, kterýmu se narodily paterčata. Do toho se k nim nastěhujou dva uprchlý trestanci a současně po nich jde nějakej lovec lidí jak vystřiženej z Mad Maxe.

    Vzhledem k tomu, že postavy ani témata nejsou nijak zvlášť prokreslené, aby mě to zainteresovalo citově či intelektuálně ani to není dost lehké nebo naopak dost vyhrocené na to, aby mě to bavilo, tak mi to celé to gulášovité vyprávění bylo úplně u prdele. Pak se ovšem nabízí otázka, proč s takovým zbytečným filmem ztrácet čas? Já chtěl nakoukat celou ranou tvorbu bratrů Coenů, což jsem tedy tímto naplnil, ale tohle jsem si fakt mohl odpustit. Coeni zajebali pár skvělých filmů, ale tady ještě nedokázali hrát na správnou notu a výsledkem je zbytečnej film, kterej se asi snaží být vtipnej (soudě podle té ztřeštěnosti), ale reálně jsem zůstal po celou dobu naprosto nezaujatý.
  20. Lady Snowblood
    Lady Snowblood (1973)
    2
    Inspirace tímto filmem pro Tarantinův Kill Bill 1 jde znát z mnoha ohledů. Kill Bill je ale lepší, což není příliš překvapivé, protože novější filmy (potažmo umění) stavá na dílech, která byla vytvořena dříve a vybrušují je. Ovšem netahej mě za slovo, neplatí to dogmaticky. Vím, že spousta nových filmů se poukouší svézt na úspěchu starších filmů, ale vůbec se jim to nedaří (viz. Rebel Moon vykrádající Star Wars a Sedm Samurajů/Statečných). Průměrná kvalita je ovšem vyšší. Průměrný film ze 60s je méně koukatelný než průměrný film dneška. Každopádně se můžeme shodnnout na tom, že ač Tarantino vykrádá, tak to dělá způsobem, díky němuž jeho filmy přesto působí velmi originálně - nikoli jako AI generated splácanina. Lady Snowblood jisté kvality má. Některé obrazy jsou působivé a taky je to výživně brutální. Když někdo někoho sekne, tak z rany stříká svítivě rudá krev (tyto komiksové stříkance krve QT převral a ještě více vyhrotil). Celkově je tento film ale méně působivé a nepříliš strhující. Protagonisčinu pomstu jsem vůbec neprožíval, protože to není dobře odvyprávěné. Abych do toho byl zainteresovaný tak, jak by bylo ideální, tak by do vyprávění muselo být včleněno to, co tam chybí. Takto mi její pomsta byla úplně volná, ačkoliv revenge stories by měly vybudit v divákovi pud pomstichtivosti. Toho lze docílit tak, že autor představí sympatickou postavu a pak jí nechá trýznit postavou, která je naopak nesympatická. Takto lze vypravěčsky zmanipulovat, aby byl divák/čtenář na stejné vlně se mstící se postavou. Tento film tento aspekt příliš nepodchycuje.
  21. Chungking Express
    Chungking Express (1994)
    1
    Naprosto nezaujalo. Měl jsem co dělat, abych se to donutil dokoukat. Tohle je třetí Kar-wai Wongův film, který jsem viděl a je z nich tím nejhorším; In the Mood for Love na mě trochu fungovalo a Fallen Angels mě sice taky sralo, ale bylo to aspoň vizuálně poutavější.
    Chungking Express však není dostatečně podmanivý vizuálně (ani svými postavami) na to, abych tomu prominul tu bezdějovost a vyprázdněnost. Mohl bych říct bezobsažnost, ale vím, že to není zcela o ničem. O něčem to zajisté je, ale není to odvyprávěno skrze dramatický děj. Film je to naopak velmi nedramatický a moc se toho v něm neděje.
    Skládá se to ze dvou "příběhů" (ten první končí ve 40 min) a v obou je protagonistou čerstvě opuštěný polda, který z popudu melancholie hledá nějakou blízkost a naváže v obou případech zvláštní vztah se zvláštní ženou. Ty nově navázané vztahy ale k ničemu pořádnému nevedou a pokud si film diváka nezíská svou atmosférou a nerozvibruje to v něm nějaké emoce, tak se obávám, že ho to bude jen nudit. Jestliže měl Kar-wai Wong nějaké bolístky, které si léčil skrze postavy opuštěných mužů hledající blízkost a nevědících, kde v životě stojí, stejně jako to neví celej amerikanizovanej Hongkong, kterej postrádá (stejně jako celá Čína vlivem čistek a opere tamní zkurvených komoušů) vlastní identitu, tak to měl říct skrze nějaký poutavější příběh a nemarnit můj čas nezajímavými postavami a neustálým vyhráváním California Dreaming. Nejspíš ale nemůže být příliš otevřený, protože by měl problémy s režimem, takže ač to tam je, tak je to slabé. Já jsem ale hodně zaměřenej na narativ a postavy a tenhle film mi absenci v těchto bodech ničím nevykompenzoval a tedy mi není ani dost málo dobrý. Samozřejmě, že existují řemeslně horší filmy, ale ve spoustě z nich bych si toho našel více, čímž by se mnou i déle zůstaly. Na tuhle prázdnotu jenom brzy zapomenu.

    Kdybych se neuráčil si o filmu něco přečíst, tak bych ho asi ani nerozšifroval, protože když film nudí, tak nepodmíní zájem a divák není motivován prostoupit do díla hlouběji a odhalit tím jeho úskalí.
  22. Bratři
    Bratři (2023)
    0
    Když jsem se dozvěděl o bratrech Mašínech, napadlo mě, že jejich příběh je jak stvořený pro film. Je tam dost akce, aby to přitáhlo i širší publikum a přesah tkví v tom, že jejich jednání je shledáváno (nikoli mnou) za eticky problematické, kvůli čemuž do dnes vzbuzují kontroverzi.
    Jejich vzdálený příbuzný, Tomáš Mašín, se však nezmohl na víc než na vykostěný a mdlý, který naprosto nenaplňuje potenciál látky. Není to dobře vystavěné drama, protože film prakticky postrádá příběh ve smyslu vývoje něčeho k něčemu;
    Postavy nedostaly žádnou příběhovou archu, žádná témata nejsou rozvíjeny. To by ovšem nemusel být takovej problém, kdyby postavy bavily takové, jaké jsou - jakože nebaví. Řemeslná/formální stránka je spíš podprůměrná (nasvícení, rámování, střih). Zkrátka to není krásné, zábavné ani intelektuálně stimulující. Není to umělecké dílo. Je to jenom sračka.
    Je mi záhadou, proč Česko zrovna tohle vyslalo na Oscary. Proč by tahle podoba látky měla někoho zajímat v zahraničí, když není důvod, aby někoho zajímala ani tady?
    Tvůrci se film snažili prodávat jako nezaujaté dílo, ale reálně cenzurují to "ošklivé" - to "morálně problematické" jednání Mašínů, aby divákovi nebylo zproblematizováno vnímat je jako hrdiny bojující proti útlaku režimu. Ukázat, jak surově podřízli nějakého neozbrojeného hlídače, by bylo asi moc.

    Přitom v té době mohl být svědek rozdílem mezi životem a smrtí, takže jeho problém, že pracoval pro režim. Mašíni s tím bezpráví bojovali na rozdíl od většiny posraných čecháčků, kteří nechali zemi rozkrádat komoušema a ještě na sebe práskali za drobné výhody. Tihle lidi si dovolí osočovat Mašíny z toho, že dělali bordel? Kdybych to točil já, necenzuroval bych. Pojal bych Mašíny jako hanebný pancharty, které sice bavilo mordovat komouše, ale to neubírá na významu jejich pozitivního vzoru. Kdyby si v té době ani ostatní nenechali srát na hlavu, tak by to zločinný režim oslabovalo a takhle by nezakořenil. Je zajímavé, že méně problematicky vnímáme Palachův typ vzdoru, protože ten přeci ublížil jen sám sobě. Upálení pro vyšší myšlenku sice může vytvořit symbol a probudit lidi z letargie, což se taky stalo, ale vzhledem k tomu, že do ni opět zase upadly, tak nejsem fanda tohohle typu vzdoru... Sebevražda ostatně není pozitivní vzor, ale Palach sám říkal, že každý má bojovat ten boj, na který stačí. Antikomunisti Mašíni byli synové protinacistického odbojáře, takže měli nějakou průpravu v boji a zmohli se tedy na víc.
    To jsem ovšem příliš odbočil, ale asi ti to nevadí, když jsi to dočetl až jsem...
  23. Napoleon
    Napoleon (2023)
    3
    Jak natočit film o velkém muži v éře dekonstrukce velkých mužů? Ridley Scott říká, že Napoleon byl komplexní osobností s bohatým životem, a proto si pro film musel vybrat nějaký výsek. Přijde mi, že chtěl Napoleona rámovat Josefínou, což se může zdát zvláštním rozhodnutím, ale osobně nepotřebuji další oslavný film a taky si dovedu představit, že by to fungovat mohlo. Zprvu se zdá, že Napoleon válčil a dobýval Evropu, aby si vykompenzoval, že nemohl dobýt Josefínu anebo že na ní chce dělat dojem svými úspěchy, zatímco ji to nechává poměrně chladnou, ale přesto ho hodlá využít jako prostředek k obnovení svého postavení, které s revolucí ztratila. V tomto zvláštním vztahu hraje Napoleon poněkud submisivní roli, což ho, zdá se, vzrušuje a mě to poměrně bavilo.
    Otázkou pak samozřejmě je, zda byl Napoleon opravdu takový simp...

    Během prvního italského tažení začal Napoleon slýchat fámy, že mu byla Josephine v jeho nepřítomnosti nevěrná. Popíral tyto fámy dokonce i před sebou samým a jeho dopisy byly v reakci ještě vášnivější: 
    21. listopadu 1796 Jdu spát se srdcem plným tvého rozkošného obrazu... Nemůžu se dočkat, až ti dám důkazy své vroucí lásky... Jak bych byl šťastný, kdybych ti mohl pomoci při svlékání, malé pevné bílé ňadro, ta rozkošná tvářička, vlasy svázané do šátku a la kreolština. Víš, že nikdy nezapomenu na ty malé návštěvy, víš, ten malý černý les... Políbím ho tisíckrát a netrpělivě čekám, až v něm budu. Žít v Josephine znamená žít na Elysejských polích. Polibky na tvá ústa, oči, ňadra, všude, všude." Zatímco on hlásal, jak chce tisíckrát políbit její malý černý les, ona byla orána Chadem.

    Pokud chtěl Ridley pokračovat v britské tradici zesměšňování onoho velkého Francouze, tak já s tím principiálně nemám problém. V jeho podání vskutku je Napoleon za šaška, který by rád byl velikánem, ale občas mu to nějaký trapný moment zhatí a Phoenix opravdu umí skvěle zahrát nejistého mamlase (viz Beau is Afraid nebo I'm Still Here). Já se rád zasměju a ač film nabízí pár směšných momentů, tak není ani na tomto aspektu pořádně založený. Později má jejich soužití jinou podobu, oba k sobě naleznou nějakou cestu a ač ten vztah zůstává poněkud toxický, tak mu oba něco obětovali a Josefína s ním být, zdá se, chce. Tím ovšem poněkud odpadá onen směšný aspekt, což by nebyl takový problém, kdyby to bylo něčím kompenzováno, jenže vyprázdněnost filmu tkví v tom, že je příliš rozkročený mezi politiku/kariérní růst, válčení a milostný vztah, který ovšem moc nefunguje, protože postavy nejsou dostatečně psychologizované, oba herci mezi sebou nemají žádnou interesantní dynamiku a Vanessa Kirby nejspíš roli Josefíny dostat neměla, protože si s ní moc dobře neporadila. Přijde mi, jakoby Ridley Scott neměl jasnou vizi a nevěděl, co chce přesně odvyprávět. Film je příliš zkratkovitý a úsečný...
    Možná to ale věděl lépe než jak to vypadá, ale musel toho mnoho vystřihnout. Původně totiž říkal, že plánuje director's cut o 4h stopáži a diváci theatrical cutu vyčítali, že nejspíš příliš mnoho zůstalo na podlaze střižny a že film působí nedodělaně, což nyní potvrzuji, protože jsem si několikrát všiml, že postavy reagují na něco, co se mezi nimi odehrálo, ale my jsme to neviděli. Já dosud čekal na plnou verzi, ale 3,5 měsíce po kino premiéře již není o rozšířené verzi filmu řeč, ačkoliv film už vyšel i na Apple TV+.

    Tak jako tak je to špatně a RS si podle mě schovívavost nezaslouží. Buď si má lépe rozmyslet, o čem chce točit, anebo si má lépe rozvrhnout, jestli se mu kýžený obrázek vůbec vejde na plátno. Ve svých letech a po svých zkušenostech by v tom takhle selhávat nemusel. Když se ale podíváme na nějaké rozhovory s Ridleym, tak je zřejmé, že he doesn't give a fuck a je to součástí jeho kouzla. Možná ale, že kdyby se víc staral, tak by na jeden jeho povedenej film nepřipadalo pět blbých.

    Myslím, že ti, kdo o Napoleonově životě nic neví, z toho filmu nic mít nebudou. Ti, kdo Napoleona obdivují, budou nejspíš frustrovaní a ti, kdo do té látky tak zainteresovaní nejsou, budou jenom neuspokojení nebo znudění.
  24. Nebe a peklo
    Nebe a peklo (1963)
    8
    Zatím jsem od Kurosawi viděl jen 6 filmů a dost se mi líbily jenom 2. Prvním byl RAN a druhým je právě High and Low. Kvality tohoto díla tkví jak ve vyprávění tak ve stylu. Ten širokoúhlý formát působí v kombinaci s přesnou kamerou a blockingem dost precizně. Není divu, že mnozí řadí tento film mezi nejlepší cinemascope.
    Kurosawa skvěle zaplňuje předsevzatý formát, což ovšem šlo čekat, protože skvělé kompozice byly kvalitou, kterou jsem docenil i v jiných jeho filmech, které mě ovšem nezaujaly svým vyprávěním a postavami. Zde mě však zaujaly i tyto aspekty, ačkoliv tam jisté mezery jsou. Myslím, že by to mohlo zasáhnout ještě silněji, kdyby postavy a motivy byly ještě víc prokresleny. Zajímavé je, že film začíná jako komorní drama obchodu (zasazení do poválečného a ekonomicky vzkvétajícího Japonska je skvělé) a soustředí se na otce od rodiny-obchodníka, kterému je v ten nejméně vhodný moment oznámeno, že mu byl unesen syn. Otec chce hned zaplatit požadované výkupné, ale poté zjistí, že nebyl unesen jeho syn, nýbrž kamarád jeho syna a najednou si vyplacením výkupného už tak jistý není. Tím se otvírají jistá morální témata, která ovšem nejsou tak do hloubky rozpitvávána, protože vyprávění se posune jinam. Otec-obchodník a detektivové řeší celou situaci a po uplynutí hodiny stopáže dochází k předání výkupného. Pak se vyprávění soustředí na detektivní práci (tudíž se z toho stává plnohodnotná detektivka), čímž se pozornost odvrátí od otce-obchodníka a jeho problémům a věnuje se jiným postavám. Jakmile detektivové vypátrají únosce, tak nastává působivá (asi 20 minut dlouhá) sledovačka, během níž zločinec hledá nějakou trosku, na níž by mohl vyzkoušet jed, který později chce použít na jiné lidi. Jakmile oběť najde a pomalu se k ní přibližuje, můžeme v odrazu jeho slunečních brýlích vidět odraz světla, což vzbuzuje dojem plížící se šelmy. Závěrečný face2face obchodníka se zločincem je krátký, ale velmi výřečný - je natolik skvělou pointou, že mi to přišlo instantně ikonické a plech, kterým se uzavře vhled do místnosti, působí jako spadlá opona. Tím film také končí.
  25. Vzpomínky na lásku
    Vzpomínky na lásku (2004)
    4
    Na mě trošku telenovela, ale nelze tomu upřít, že chemie mezi herci funguje a tedy je film schopen svézt diváka na své vlně a zainteresovat ho do toho, co mezi sebou postavy prožívají. Záleží ovšem i na tom, jak moc je divák přístupný kýči. Já moc ne. Nemám v oblibě romanťáky a cynismus ve mně vzbuzují ty, kde jeden z páru je stižen nemocí a druhý se o něj hodná starat přeze všechno s očekáváním, že láska hory přenáší. Něco podobného se odehraje i v Láska a jiné závislosti, což je taky ale furt jeden z těch lepších.
    Lidi jako já (schopenhauerovci a nietzschovci) si nad tím afektem udržují nějakej nadhled, ale tyhle filmy (stejně jako celá řada kapel nebo zpěváků) právě tenhle afekt adorují a chtějí mě v tom úplně vyválet.
  26. Manželé Stodolovi
    Manželé Stodolovi (2023)
    3
    Tímto filmem nám bylo nám odprezentováno, že tu nějací Stodolovi byli a že vraždili a okrádali důchodce. Nic moc z toho ale...
    Není to psychologické, takže tvůrci nevysvětlují celou řadu okolností, které k tomuhle typu jednání u tohohle typu lidí vedlo. Tvůrci prý nechtěli obhajovat jednání vrahů a chtěli se spíše soustředit na oběti, které nikomu moc nechyběli, a proto i byly tak snadným cílem. Vysvětlování souvislostí však není obhajobou a film se přesto nejvíc soustředí vrahy, jejich toxický vztah a na to, jak Stodolová manipuluje a blbej Stodala se nechává manipulovat. Nejde to ale dost hluboko na to, abych to označil za psychologické drama.
    Exploatační to taky není, protože tvůrci nechtěli dělat z vraždění důchodců show. Takové pojetí bych si však velmi užil, protože důchodci udělali v posledních 10 letech mnohé pro to, aby si vysloužili mé pohrdání.
    Humoristické to taky není, ačkoliv pro to jsou základy. Divák by mohl být rozesmíván tím, jak jsou ti vrazi úplně tupý a zpíčený, jenže pojato je to jako vážné a dusné drama, které však není příliš napínavé ani zajímavé.
    Je to celé takové nijaké. Jakoby se tvůrci báli, aby jim náhodou někdo něco eticky vytknul, až radši natočili poměrně bezpředmětnej, vyprázdněnej a nezábavnej film.
  27. Duna: Část druhá
    Duna: Část druhá (2024)
    7
    Ač je Villeneuveova Duna je výjimečným hollywoodským počinem, tak já patřím mezi ty, které neuspokojila a vím moc dobře, čím to je: Je to problém zarámování:
    Kdybych do adaptace vstupoval nepolíben, tak by můj dojem byl jiný - Kdybych předlohu nečetl a neviděl trailery, byl bych nejspíš uchvácen tou audiovizuální stránkou a celou tou tajemnou a zvláštní fikcí a pravděpodobně bych chtěl víc, načež se pustil do knih. Já se ale do předlohy pustil hned poté, co bylo oznámeno, že slavné literární sci-fi bude adaptovat režisér druhého Blade Runnera. Než vyšla první část, tak jsem měl přečtený první dva díly ságy a jedničku dokonce 2x. Kvůli tomu, že jsem měl původní látku v natolik živý paměti, že samotné vyprávění filmu mi jen nabídlo něco, co dobře znám, ale v podvyživené a uspěchané podobě. Furt to ale na vysoké kvalitativní úrovni udržují herecký výkony, Zimmerova hudba, produkční design, efekty, kamera a tak dále. V nejrůznějších kvalitativních ohledech se většina filmové produkce na Dunu ani nechytá, tudíž to fakt nenudí, ale mě osobně to neuspokojilo jakožto adaptace.

    Herbertova sága tvoří fikční svět, který je jediným, jemuž jsem kdy propadl a propadl jsem mu, protože je obsahově a tematicky hutnej, má podmětné myšlenky, jejichž přesah považuju za hodnotný a baví/přitahuje mě i jednotlivými nápady, které utváří děj této fikce. Předloha zkrátka stojí na jistých intelektuálních kvalitách, které tato adaptace (a to Lynchova už vůbec ne) dostatečně neakcentuje a láká spíše na audiovizuální opojení, spektákl a Timotheé Chalameta jedoucím na červovi.

    Já však kladu důraz hlavně na obsah a vyprávění, přičemž Villeneuve podle mě musel udělat velké kompromisy: Dovolili mu sice rozdělit první knihu na dvě části s tím, že se ale musel snažit udržet stopáž maximálně na 2,5h (hlavně teda toho prvního dílu), ačkoliv by bylo potřeba minimálně 3 a ideálně 4. Lidi ale odrazuje tříhodinová stopáž, takže tomu tvůrci naslouchali (jako i finančnímu neúspěchu zmíněného Blade Runnera 2049). Já tvrdím, že redukcí obsahu a myšlenek byla zredukována i přední kvalita Herbertovy předlohy. Samozřejmě, že to hlavní v jednodušší podobě přetrvá a Villeneuve, Fraser, Zimmer i herci to hodně vytahují skrze sobě vlastní řemeslné kvality. Já se ale obávám, že právě rozsah vyprávění a tematická hloubka jsou natolik klíčovými aspekty kvality díla, že takové "zeštíhlení" může stát příliš velkou cenu. 

    Herbertův styl skáče mezi hlavami všech postav a odkrývá myšlenky, které rozvíjí dialog, který mezi s sebou postavy vedou, předává tak i více informací o všem možném a dává nahlížet do všech těch plánů v plánech jiných plánů. Styl, při němž by čtenář zůstával jen v hlavě jedné postavy, umožňuje čtenáři se na tuto postavu lépe citově napojit. Herbertův styl však spíše umožnuje intelektuálně oceňovat všechna ta témata a myšlenky, spíše než cítit spolu s postavami. I proto může být pro diváka těžké, dostatečně se citově napojit na to, co se postavám děje.
    Villeneuve chtěl vyprávět hlavně obrazem a zvukem, takže nás o vnitřní monology připravuje, čímž připravuje sám sebe i o efektivní prostředek vyprávění celého toho fikčního komplexu. Velmi tím navíc znemožnil vystihnout to, co se stalo, když Paul vypil onen melanžový extrakt z červa; Film sice odhalí, že tyto získal nějaké rozšířené vědomí díky přístupu ke vzpomínkám na životy svých předků, ale opět to není dost prokreslené na to, aby byl vůbec vytěžen význam původního nápadu. 

    DV však nechce toliko prezentovat fikci v celém jejím rozsahu, jako spíš že chce naznačovat a nechávat na fantazii diváka. To ale bude fungovat spíše na ty, kteří Dunu nečetli – ovšem ani na všechny z těch to fungovat nebude; Některé frustruje, když se dost nechytaj (což se stane i pro nedostatečné prokreslením různých frakcí, vazeb a souvislostí).

    Snad bych byl radši, kdyby DV raději pracoval na jiném projektu, protože adaptaci Duny prostě nemohl udělat tak, aby to bylo uspokojivé. Jasně, že mu studio nedá naprostou kontrolu a nepustí do kina 4h filmy. Vím ale, že by mohl vzniknout director's cut, protože byly natočeny scény, které to celé více rozvíjely, ale skončily na podlaze střižny. DV však nejeví o nic takového zájem. Přesto mnozí tvrdí, že právě on se na adaptaci Duny připravoval celou svou kariéru, tak já se odvážím tvrdit, že Villeneuve navzdory diváckému i finančnímu úspěchu tak docela neuspěl, a to možná právě proto, že se snažil být až moc věrný předloze, její vážnosti a rozmáchlosti, ačkoli neměl dost prostoru k tomu, aby to dílo mohl právě s těmito kvalitami náležitě přenést do filmové podoby. Proto bych radši viděl něco volněji inspirovaného, odlišnějšího, eRkovějšího a snad i ujetějšího, protože takhle jsem dostal – a furt se mi to vtírá na mysl – to stejné, ale horší.

    DRUHÁ ČÁST DUNY je ovšem výraznější po autorské stránce, má o něco lepší tempo i fázování a konečně něco uzavírá. Tím se druhá část nejspíš stává požitkově lepší, než jaká je část první, což je dáno i tím, že staví na tom, co již bylo etablováno. Zde se totiž témata prokreslila a příběh se uzavřel aspoň s nějakou pointou.
    V první části se toho sice stane hodně, ale nevidíme v tom dění takový význam. Někteří to bez okolků nazvou expozicí ke druhé části. Já to nazývám uspěchanou expozicí, která toho však mnoho neříká. V této komplexní fikci se toho hodně odehrává skrze jednání různých frakcí, které usilují o různé věci a staví svá přesvědčení na různých základech. Na tom lze třeba prezentovat potencionální kvality a vady různých přístupů k moci, což mohlo být spolu s ekologií a dospíváním jedním z hlavních motivů první části; Nějaké rozhřešení by poskytl onen pád atreidské vlády na Arrakisu, jenže to by nesměl tento zvrat v událostech přijít tak brzy (v půlce první části) v tak krátkém filmu. Chápu, že ve vymezeném času, je asi potřeba hlavně odvyprávět ten do široka rozkročený hlavní příběh a že pak není mnoho času psychologizovat postavy a zkoumat témata, což je ale problém, který třeba filmová trilogie Pána Prstenů nemá, a proto se s ní filmová Duna nemůže měřit, ačkoliv mě její knižní svět a témata berou spíše. Palčivé je to právě proto, že divák cítí, že Duna tu hloubku má, že tam je ukryto více, protože film furt obsahuje základy té hloubky – bohužel pouze ty základy.
    Ve druhé části se třeba Paul vzpírá svému osudu, protože ví, co bude následovat, když přijme. Ví také, že jiné možnosti nepřinesou nic kloudného. Žádný krok by se rovnal ponechání Fremenů, lidí, kteří ho přijali a mezi něž patří i nová jeho milovaná osoba, útlaku Harkonnenských sil. Pokud bychom třeba strávili víc času s postavami, mohli bychom spíše rozumět Paulovo bolesti ze ztráty otce a přátel a případné jeho vůli se pomstít bijící se s obavami nad budoucností. Ani tohle dilema však není ve filmu dost akcentováno na to, aby mě to k něčemu intelektuálně či citově pohnulo. 
    Téma fanatismu je ve druhé části asi akcentované nejvíc ze všech, ačkoliv zrovna jeho důsledky se naplno projeví až v adaptaci druhého dílu knihy, Spasitele Duny. V první knize jsou v rámci předzvěstných vizí flashforwardy, kde si zfanatizované hordy Fremenů klestí napříč vesmírem svou cestu plnou krve. Zfanatizované pluky se budou vrhat do bitev s válečným pokřikem: „Muad’Dib“. Tento film to sice naznačuje, ale takové sugestivní výjevy nadcházejících událostí nenabízí. 
    Protagonista zde ovšem aspoň pomstí svého otce a přítele Duncana Idaho a převezme kontrolu nad impériem, tak si troufám tvrdit, že divák není toliko na stejné vlně s protagonistou příběhu: Divák nechce, aby Harkonneni pochcípali jako psi. Spíš si jejich tajemnou přítomnost na scéně užívá a chce o nich vědět více (což mu film nedá). Divák si ani dostatečně neoblíbí Fremeny na to, aby byl silně citově zainteresovaný do jejich osvobození od Harkonnenské nadvlády, přičemž by viděl, jak toho činí skrze propůjčení se jiné, mnohem zákeřnější, "nadvládě". Přál bych si, aby mě film vzal mezi běžné lidi různých planet a ukázal něco čemu se předloha toliko nevěnuje. Předloha se drží u klíčových hráčů příběhu a tato adaptace též; Díky tomu to tedy působí trochu stroze, vykalkulovaně a uměle. Není nám nabízeno mnoho vhledu do toho, jak různé společnosti žijí a jaká jsou rozpoložení jejich individuí. Je nám řečeno, že Fremeni to mají těžký, že voda je vzácná, ale pak je vidíme, jak zůstávají krásní, čistí, neupocení. Nevidíme ani, jak si běžní Fremeni projektují do Paula své vlastní touhy a sny, což by tomu třeba dodalo na živoucnosti. Mám rád, když mě tvůrci nechají nahlédnout za hranice toho nezbytně nutného. Dle mého to ale činí výrazný rozdíl. Dobře to slouží vyprávění, protože nás to efektivně noří do fikce a poskytuje nějaké kontrasty. Zde však příliš nevidíme, jak různí lidé žijí ve svých prostředích. DV nás třeba vezme do arény na Giedi Prime, aby představil Feyd-Rauthu, ale neukáže z blízka tváře po krvi lačnícího publika, které je všude kolem. Nevezme nás ani do ulic nějakého města, abychom viděli, k jakému žití vedou různá prostředí a systémy.
  28. Chudáčci
    Chudáčci (2023)
    8
    Dr. Godwick Baxter je variací na Dr. Frankensteina a protagonistka filmu, Bella, je variací onoho slavného monstra, které je možná lidštější než normální lidé. Vzhledem k tomu, jak jí doktor přivede na svět, tak má zprvu mentalitu dítěte, ale dělá rychlé pokroky vzhledem k tomu, že film chce vyprávět o dospívání, objevování a vyrovnávání se s traumaty. Bella je zprvu držena doma, ale pak uteče/odjede za dobrodružstvím a poznáním s milencem, zatím co nechá svého nastávajícího čekat. Všichni 3 herci, jenž mají ve filmu nejvíc prostoru jsou skvělý. Emma Stone skvěle hraje rychle se mentálně měnící protagonistku a role si od ní jistě žádala odhodlání. Druhý největší prostor na plátně má asi Mark Ruffalo, který zde zajebal možná nejzábavnější roli své kariéry. Chudáčci se přirovnávají k Barbie kvůli stejnému tématu ženy, která poznává nějaký jiný svět, díky čemuž dospívá k nějakým přesvědčením a na té cestě ji chvíli doprovází zhrzený milenec. Ken fungoval v podání Ryana Goslinga i zde v podání Marka Ruffala. Třetí velkou roli hraje můj oblíbenec, Willem Dafoe, který ztvárňuje doktora a otce - onu variaci na Frankensteina. Jeho prostor na plátně je však možná rovný s postavou zaslíbeného manžela, kterého zahrál ucházejícím způsobem Ramy Youssef. Většina herců je skvěle obsazená a svou roli zahráli dobře. Snad ještě vedlejší postava cynika, který protagonistku přivede k dalšímu poznání, je v podání Jerrod Carmichael dost herecky vyprázněný. Tyhle dvě castingové volby se podle mě moc nepovedly, ale naštěstí jsou jenom dvě a nemají tolik prostoru. ___Ač jsou Poor Things art house a Lanthimos je součástí podivné řecké vlny a Humr nebo Špičák na vás mohli být trochu "moc", tak jeho nového filmu se "bát" nemusíte, protože je velmi zábavný. Jeho předposlední film, Favoritka, už byl širšímu publiku nakloněnější svou zemitostí, čitelností, uchopitelností a menší subtilností... Chudáčci navazují na Favoritku tím, že sex (resp. objevování sexuality) hraje v příběhu silnou roli, ale i nějakými stylistickými prvky, ačkoliv celkový styl je jiný, ještě okázalejší, což je dáno celkovou fantaskností světa (steam punk, pohádka, old school horror), v němž se příběh odehrává, jako i tou inklinací k rokoku, které se projevuje v setech ale i v lehce manýristickém přístupu. Herci ve filmu hodně prcaj, film baví výjevy různých zkřížených zvířat a tvůrci točili na různé objektivy a světlo-citlivé materiály, díky čemuž je film velmi vizuálně různorodý, obecně hravý. Ač to může působit lehce lacině, tak na mě to furt dost dobře fungovalo, protože v zásadě oceňuju, když se mě tvůrce snaží i bavit a zde to mělo nějakou uměleckou úroveň, většinou i nějaký smysl (B&W scény se nachází na začátku filmu, kdy je protagonistka držena v domě, mimo nebezpečí a dobrodružství. Když v tuto dobu ale její otec odhaluje, jak ji přivedl k životu, tak třeba scéna znovuzrození a pak další scény filmu odhalující "barvy" a mnohosti života jsou natočeny na barevně sytější ektachrome film. Je ale pravdou, že jedna scéna ze začátku filmu, kde doktor vede přednášku a protagonistka v ní nevystupuje, je rovněž černobílá...).___POZNATEK: Asi ve 48 minutě filmu, kdy protagonistka už utekla z domu a prozkoumávala ulice cizího města, se následně dostala na nějakou terasu, kde se jí (i nám) ukáže výhled na fikčního steampunkového digi-město, a protože na tom nedělal Villeneuve s blockbusterovým rozpočetem, tak to vypadá hnusně a kýčovitě. Protagonistka chvilku udiveně kouká na digitální panorama a pak se na místě zeblije, což mi od tvůrců přišlo sympaticky sebeironické.
  29. Nebohá paní Pomsta
    Nebohá paní Pomsta (2005)
    7
    Po Old Boyovi a Thirst jsem se těšil na další Čchan-uk Pakův/Park Chan-wookův film těšil a opět dostal skvělý a technicky poměrně přesný film. Tohle je teda třetí část trilogie tematizující pomstu. Nutno uznat, že hlavní Čchan-uk si to dobře promyslel, takže jeho vyprávění nejsou ohraná a morálně neproblematické. Zde se to značí na samotném faktu, že protagonistka příběhu byla spolupachatelem v případě zavražděného dítěte. Odseděla si tuto vraždu, kterou ale sama nespáchala, protože byla k přiznání donucena tím, kdo ji spáchal - tedy její bývalý zaměstnavatel, na němž má být spáchána ona pomsta. Už v tomhle výčtu lze vidět různé zajímavé motivy: Kdo má právo se mstít? Záleží vůbec tolik na té násilné pomstě? Je zadostiučinění splacené působením bolesti na těle nepřítele i vykoupením z vlastních hříchů? Ideálně tím, že postava mstitele bude zkonstruovaná jako sympaťák, postava záporáka jako k nafackování zralou svini a na konci prvního aktu nechat záporáka velmi ublížit postavě, k níž nás bylo manipulováno citově přilnout. Pokud je oběť morálně čistá, tak se to nijak eticky neproblematizuje a celý příběh může fungovat lépe na širší publikum. Není to ale tak zajímavé, protože je to jednoduché. Jde ale o to, že pokud je mstitel sympaťák, tak mu u obecenstva projde i to, že sám není morálně čistý. Většina diváků samozřejmě není tak morálně puritánská; Jdeme na film, takže se klidně necháme okouzlit i sériovým vrahem! Čchan-uk si to, zdá se, uvědomuje. Jeho Lady Vengeance nese jistou grácii, takže si mé sympatie získala. Tvůrce té postavě ovšem dodává i hloubku skrze prozkoumávaná témata. Promyslel si to však i formálně, takže to celé povyšuje i jeho hravý a přesný styl; Různé jevy nebo rozložení vztahů mezi dvěma postavami jsou prezentované i vizuálně. Film dokáže být odlehčený, elegantní, cynický, vážný i melodramatický. Hodně tomu napomáhá i soundtrack plný smyčců a klavírů. Velmi se taky promění tón, tempo i barevnost: Z počátku je to živé, odlehčené, barevné a nelineární - možná trochu chaotické. Představí se nám postava (spoluvězenkyně), následuje její flashback a to, jaký má vztah k protagonistce. Je sice pravda, že to trochu hraničí s manýrou, ale vhledem k tomu, že jsou ty minipříběhy poutavé a humorné, tak s tím nemám problém a to i proto, že je to dobře sestříhané a dřív než se to omrzí tak autor změní tempo a tón. Protagonistka se nám na úplném začátku v patetickém proslovu ukazuje jako napravená hříšnice a správná křesťanka. Krátce na to jako chladná paní pomsta, která má navzdory svému přečinu smysl pro spravedlnost i vůli ji vykonávat, ale v součinnosti se znovunavazováním vztahu s dcerou a navracejícím se mateřském pudu se ukazuje i to, že tak chladná přeci jen není. S tím, jak se film chýlí ke konci, tak se stává tematicky hutnější a film bledne, ztrácí na barevnosti až je v závěru úplně černobílý.
  30. Žízeň
    Žízeň (2009)
    8
    Převyprávění upírské tematiky v moderním hávu není něco, co vidím prvně. Znám patetické Stmívání, vyrůstal jsem na béčkovém Underworld a viděl jsem i Jarmuschovo Přežijí jen milenci nebo minisériálovou Půlnoční Mši. Pak Čchan-ukova Žízeň je z nich ale nejlepším filmem, protože ho dělal prvotřídní režiséř. Dosud jsem od něj viděl jenom Old Boye, ale brzy toho zkouknu více, protože to vypadá slibně. Celé je to skvěle natočené a nenuceně černohumorné, což se dobře slučuje se Zolovým typickým dramatem vdané ženy prosící svého milence, aby ji vysvobodil z nešťastného manželství tím, že zabije manžela. Francouzský naturalista to ale pojímá dost vážně a psychologicky. Tento film prý vychází z jeho románu Thérèse Raquin, který jsem nečetl, ale vzpomínám si, že Člověk Bestie si vykládal svou potřebu zabíjet jako zděděné hříchy svých předků, jenž ho nutí k tomuto konání. Dokázal si to obhajít tak, aby nepropadal vině, ale když měl zabít manžela své milenky, tak toho nebyl schopen, protože vražda z vypočítavosti by tuto omluvu zbořila. Zdejší protagonista s tím však velké trápení nemá. Nechtělo se mu do toho, ale jakmile začal podezřívat manžela, že jeho milou týrá, tak měl jasno. Osobně bych ale ocenil důraznější psychologické prokreslení, protože protagonista projde výraznou změnou. Na počátku je katolickým knězem, který chce pomáhat nemocným, ale jamile chytne virus a zjistí, že lidská krev mu poskytne nejenom zdraví, nýbrž i sílu, tak si své parazitování rázem poměrně snadno obhájí. Jasně, je to odstupňované, ale stejně... Tento děj totiž skvěle tematizuje to, jak jsou si lidi často schopni pokrytecky racionalizovat a pseudo-obhájovat všelijaké konání - stačí, když se v nich ozve dostatečně silný citový impulz. Potřeba pít krev takový impulz supluje a pokud by protagonista byl hlouběji psychologizován, mělo by toto dílo větší tematický přesah; Výpovídalo by to něco podstatného o lidském nitru. Film se do toho ale nenoří tak moc, jak by mohl. Přesto to funguje - je to zábavné i zajímavé i vizuálně poutavé. Herci to také odehráli skvěle; Za sebe pak říkám, že mě tentokrát zaujala spíše hlavní ženská postava v podání Ok-bin Kim než velká mužská jihokorejská hvězda, Kang-ho Song. To proto, že mužská postava je z dvojice ta ohleduplnější a morálnější, ale já si více užíval roli jeho milé, která trpěla v manželství s debílním mamánkem a když byla z ješitných důvodů protagonisty přeměněna na upírku, tak snadno přijala stav krvesajské bestie, protože do té doby ostatní pili krev jí. Možná by to na mě fungovalo emocionálně silněji, kdybych příběh sledoval více z její perspektivy.
  31. KIMI
    KIMI (2022)
    1
    V posledních 10 minutách si typka dobře poradila s nájemnými vrahy, ale bylo mi vlastně jedno, kdo to schytá a 70 minut před tímto závěrem je ukecanou komorní nudou o týpce bojící se opustit byt a pracující z domova jako IT pracovnice vyhodnocující verbální pokyny pro KIMI (variace Siri nebo Alexi). Tato protagonistka objeví nějaký znepokojující záznam napadené ženy a tak ho nejdřív vyhodnocuje a zjišťuje info, pak se to snaží nahlásit u zkorumpovaných nadřízených, pak utíká, pak bojuje, pak happy end. Důvod, proč to nefunguje, tkví v tom, že moc nepřilneme k protagonistce i v tom, že oběti a padouši nemají v příběhu takřka žádný prostor. Navíc to má poněkud ohranej příběh, kombinující hitchcockovo Okno do Dvora s filmy odehrávajících se na obrazovce monitoru jako je třeba Pátrání. Mnoho napětí to ale nevygenerovalo...
  32. Upír Nosferatu
    Upír Nosferatu (1979)
    0
    Herzogův Drákula na mě nefugoval, protože mi přišel topornej, což je dáno snahou vyjít z němého Nosferata. Navzdory pomalému tempu, je to poměrně málo obsažné. Filmař pracuje s omezeným prostorem a musí tedy pochopit, co žene příběh kupředu a na čem by se měl vést i divák. Jestliže Harken jede do zahraničí uzavřít obchod s nějakým hrabětem Drákulou, protože chce vydělat peníze, aby si zařídil život a mohl žít ve štěstí s ženou, kterou miluje, tak je třeba vzít diváka na tuto vlnu - tzn. vylíčit vztah Harkena s jeho milou tak, aby do toho byl divák zainteresovaný, aby jim přál přesně to, co si přeje samotný Harken. Tragické dopady příběhu pak budou působit silněji. Mně to však bylo docela jedno. Pochopil jsem, že Harken miluje svou milou, protože se s ní dlouho prochází po pláži a protože o ní řekne, že je tím nejcennějším, co má. Chápu, ale je to málo k tomu, abych se stal zainteresovaný. Není to dostatečně prokreslený, což je problém, protože jejich vztah je motivem k mnoha klíčovým bodům příběhu a vyplývá z něj i část tragiky. Další část tragiky tkví v pojetí samotné postavy hraběte Drákuly; Je to muž bez svobodné vůle. Nemůže si vybrat a nemůže přestat být. Je jakousi inkarnací zla, ale je také muž, který trpí. Drákula však ve 100min příběhu nemá mnoho prostoru. Celé mysteriózno rovněž nefunguje, protože ta postava je už jednak příliš zprofanovaná a všichni víme, co očekávat, ale pokud je dílo velmi imerzivní a atmosférické, což jsou kvality udávané i postupným vypracováváním děje. Zde se to bere ale poměrně zhurta...
  33. Řím
    Řím (1972)
    2
    Filmu jsou vlastní jisté kvalitativní aspekty. Dokonalé a strhující filmy nabízí vysokou úroveň kvality ve všech bodech. Nelze ale říci, že každý film by měl dosahovat co možná největšího propracování každého jednoho aspektu. Akční film nepotřebuje intelektuální přesah. Barva je kvalitativním aspektem, ale některé filmy fungují lépe v B&W režimu. Nedostatek dramatického rámce je však velkým rizikem. Felliniho Roma je milostným dopisem Římu. Film se seskládává z volně vázaných scének, které jsou fantazií a vzpomínkami, a vypovídají zkrátka něco o Římě. Mně to však vůbec nezajímalo. Nebylo to dostatečně vizuálně dravé a strhující, aby se to obešlo bez jiných kvalitativních aspektů. Bylo to poměrně utahané, čemuž se měl tvůrce vyvarovat. Jednotlivé scénky měli být humoristické (ony jsou, ale né dost - to se Fellinimu povedlo jen v Městu Žen, což je jediný jeho film, který doporučuji) a humor měl tkvět v postavách, v dialozích jimi pronášených a v obsahu pasáží (užil jsem si jen církevní módní přehlídku, kterou tu rovněž ostatní vyzdvihují). Pakliže by tvůrce dal více těmto kvalitativním aspektům filmu, tak by mě jeho dílo mohlo udržet navzdory absenci sevřené dramatické linie. Výsledná podoba však způsobovala výpadky mé pozornosti a já zažíval frustraci ve snaze se tím prokoukat.
  34. Krysař
    Krysař (1985)
    6
    Výtvarná stránka je nejsilnějším aspektem Bartova Krysaře. Zakroucené a kostrbaté město mi připomínalo německý expresionismus (viz Kabinet doktora Caligariho). Loutky v kombinaci s motivem lidských neřestí mi zase připomněly Fimfárum, je ale tématem pracováno lépe. Příběh lze shrnout do dvou vět a ačkoliv je odvyprávěn dost dobře na to, aby se obešel bez dialogů (přítomná jsou pouze různá citoslovce a huhlání), tak já bych je tam raději měl, protože by mi mohly poskytnou další potěšení - krom toho vizuálu tam totiž žádné další nevidím. Obsahově je to příliš povrchní a klidně by to mohlo mít jen 20 minut.
  35. The Wild and Wonderful Whites of West Virginia
    The Wild and Wonderful Whites of West Virginia (2009)
    3
    Dokument o jižanské rodině Whiteů, což je rodina neprůzpůsobivých špíňáků - tzv. white trash. Nejsem žádnej fanda stádnosti a konformity, ale nezdá se mi, že se těmhle lidem jejich způsoby žití příliš vyplácí, ač oni jsou hrdí na to, jak vyjebávaj se systémem. Na to jsou ale moc malými pány. Když se úplně nevymknou kontrole, tak jen žijí v bídě od níž si pomáhaj drogama a když se té kontrole příliš vymknou, tak končí za mřížema nebo mrtví. Nepracují, prodávaj léky, které získavají díky předpisům, které jim zařídil již zesnulý patriarcha, který prokoukl korupci a rozhodl se trochu se ze systému vyvázat a rovněž si něco urvat. Doufal jsem, že se na jejich účet aspoň zasměju, ale nezasmál. Neviděl jsem nic, co bych už neznal a neslyšel nic, co by mě pobavilo. Nutno ale dodat, že mám disk plnej videí nejrůznějších delikventů a třeba taková Svatba Jiřího Káry, reportáž o Romanu Rácovi z Náchoda, Svarta nebo fanoušek Džeky vykopou lépe, takže mě už moc věcí nepřekvapí. Zde mi byl poskytnut jen povrchní vhled do rodiny, která mě ničím nepřekvapila. Týpek jménem Jasco si čucháním benzínu udělal díry do mozku a když není pod vlivem, tak je prý nesnesitelný (bohužel nevidíme). Typka porodí, pak si dá na kameru čáru a později brečí, že jí sociálka vzala dítě. Přemýšlím, co by v dokumentu muselo být, abych jím byl více zaujat: 1. Více informací o městě, kde žijí, protože prostředí do nějaké míry determinuje (to je předestřeno cca 25min před koncem). 2. Více psychologizovat členy rodiny, ukazovat jejich trampoty a jejich vzájemné soužití. Dostat se prostě hlouběji. 3. Vyzpovídat sousedy a obyvatele městečka. 4. Natočit a sestřihat dokument působivěji.
  36. Deutsche Kettensägen Massaker, Das
    Deutsche Kettensägen Massaker, Das (1990)
    0
    To byla ale otravná sračka. Ač mám rád bizáry, ale Schlingensiefovy filmy mi nesedí, protože v nich všichni přehrávaj a afektovaně vzdychaj a řvou, což začne brzy obtěžovat svou monotónností. Při vší té snaze šokovat bývám uveden v nudu díky jeho undergroudové lacinosti v kombinaci se scénáristickou neschopností podepisující se na nudných dialozích, monotónnosti tempa a nevystupňovatelném příběhu. Vždy je to jen taková uřvaná série ujetých scének, které po chvilce uvedou diváka v netečnost. Poslední film jeho volné německé trilogie (Terror 2000) už byl ale aspoň jakž takž koukatelnej, ale zde ta lacinost bije moc do očí. Týpek s motorovkou třeba nahání oběť, pilu slyšíme, ale taky vidíme, že je vypnutá. Něco takového považuji za spolehlivě neimerzivní, umělé a levné. Není mi ani zřejmé, co tím chtěl básník říci; Po pádu berlínské zdi spousta východních němců emigrovala do bohatšího západního Německa. Ve filmu se jich ujme skupinka západoněmeckých zdegenerovaných kanibalů, která si z nich chce udělat jitrnice. Pokud tím mělo být řečeno, že západ do sebe zahrnul východ stejně surově jako kanibal svou oběť, tak musím dodat, že já v tom žádný přesah necítil. Člověk si ale do všeho může vtisknout cokoliv, když se bude snažit (nebo naopak: když se snažit nebude). Podle mě byl Schlingensief patlal.
  37. Terror 2000 - Intensivstation Deutschland
    Terror 2000 - Intensivstation Deutschland (1992)
    3
    Terror 2000 prý pojednává o sérii násilí, které následovala po pádu zdi a znovusjednocení Německa, ale vzhledem k tomu, že Schlingensief bez nějaké svazující linky vystupňovaného narativu jenom servíruje afektovanou sérii výjevů plných úchylných dezolátům, co řvou, prcaj, slintaj, onanujou a zabíjí, tak jsem v tom nebyl schopen detekovat nějakou hloubku či výpovědní hodnotu a současně se mi jeho navzdory neustálé snaze šokovat rychle omrzí. Po půl hodině už jenom znuděně čumím a je mi úplně jedno, kdo koho prcá nebo zabíjí. Žádné zvláštní pozdvižení ve mně vzbuzeno nebylo a vlastně jsem se ani moc nebavil. Film mi přišel spíše otravnej, protože je příliš samoúčelnej a afektovanej. To byl problém i United Trash, kterýžto jsem viděl v kině v rámci festivalu otrlého diváka a který je sice o něco bizarnější a má více humorných momentů, ale i v jeho případě jsem byl od půlky tím neustálým řevem a afektovanými postavami obtěžován. Nutno dodat, že jsem typ člověka, u něhož jsou predispozice, že si takové bizarní a explicitní filmy oblíbí, ale přesto se to často neděje. Problém netkví v tom, že by toho bizáru bylo až moc nebo moc málo. Všiml jsem si, že nejvíc záleží na tom, jak se pracuje s tím, co onen bizár svazuje; tedy tempo, formální stránka zvuku a obrazu, psychologizace postav, kvalita dialogů, vystupňovaný příběh a zkrátka vše, co činí dílo imerzivní... Někteří s těmito kvalitativními aspekty dovedou pracovat zdařileji než jiní a proto lépe fungují filmy jako Lighthouse, House That Jack Built, Americké Psycho než třeba Terror 2000 nebo Pink Flamingos (- což je film o dvou klanech špíňáků, kteří spolu vedou souboj o pozici nejoplzlejšího špíňáka pod Sluncem). Přitom bych nerozporoval soud, který by tvrdil, že Pink Flamingos a Schlingensiefovy filmy jsou bizarnější, neurvalejší a přepálenější. Nejspíš jsou, ale jsou taky příliš kvalitativně mdlé a monotónní na to, aby výsledný dojem odpovídal svou silou tomu, co skýtá obsah. Taková Lidská Stonožká 3 zde má pouze 32%, ačkoliv se jedná skvělou syntézu onoho vysokého bizáru typu Amerického Psycha a undergroundového bizáru zosobněného Schlingensiefovo filmy. U třetí Stonožky jsem se smál neustále i neustále žasnul nad tím, co vidím, zatím co Terror 2000 mě poměrně rychle uvedl v letargii. Čím to je? Třetí Stonožka je skvěle prostorově situovaná s vhodně zvoleným egomaniakálním protagonistou a jeho psychologickým konfliktem, díky němuž je příběh zdařile vystupňovaný. Obsahuje rovněž skvěle napsané dialogy a herecký koncert Dietera Lasera má vyloženě divadelní kvality. Byl bych rád, kdyby ten film lidi konečně patřičně docenili. Jde vidět, jak stádovití ovčani nejsou schopni používat vlastní hlavu; Jakmile jim je nějaká pár desetiletí stará sračka představena jako kultovní, tak tomu dají aspoň ty 3/5, ale třetí stonožka tuto pozici nemá, ač je samozřejmě lepším filmem, a tak sklízí odpady.
  38. Pohrdání
    Pohrdání (1963)
    2
    Mám rád žánr partnerských sond (alespoň já ho tak nazývám), protože bývají psychologicky a myšlenkově velmi podmětné. Podoba vztahu odráží psychologii postav a psychologie postav odráží podobu vztahu. Pohrdání však je příliš obsahově plytké, což je zvláštní, když jím Godard reflektoval svůj vztah s Annou Karinou (proto Brigitte Bardot nosí tu paruku). O 10 let později se Bergman ve svých Scénách z Manželského Života zmohl na podstatně hlubší - vlastně asi dosud nejhlubší - sondu, skrze níž rovněž reflektoval svůj vztah se Liv Ullmann. Scény jsou sice původně televizním miniseriálem, takže nejsou tak vizuálně atraktivní, ale obsahově se jim Pohrdání nemůže rovnat. Film začíná erotickou scénou (kde se samoúčelně mění filtry), kde se  nahá a zamilovaná manželka vyptává svého zamilovaného manžela, jestli se mu líbí její nohy, prdel, ramena, kozy, tvář a tak. Následující den manžel-scénárista dostane práci u filmu a nechá svou ženu nastoupit a odjet s producentem do jeho domu, kde se později setkají. Manželce se moc nechce, ale manžel ji k tomu přes to povzbudí. Když manžel dorazí, manželka už je divná. Když se vrátí k sobě do bytu, tak manželka nadále dělá zagorku. Také manžela uráží. Ten se tomu snaží přijít na kloub, ale ona později jen přizná, že už ho nemiluje a že jím dokonce pohrdá. Není však ochotna vyslovit proč ani co se od včerejška změnilo. Film neposkytne uspokojivé rozhřešení tohoto problému, takže si s tím musíme poradit sami: Vzhledem k tomu, že změna v jejím chování nastává poté, co ji manžel nechá odjet s producentem, tak tento moment musí hrát nějakou roli. Manželka asi chtěla, aby její muž více žárlil a neprokázal mnoho ochoty v tom, ji svěřit jinému muži. Na wikipedii se píše, že manželka pojala podezření, že ji manžel využívá k upevnění svých vazeb s poducentem, ale jelikož byznys byl už stejně uzavřený, tak bych tomu nepřikládal takovou váhu.  Jedná se prostě o banalitu, kterou by šlo obhájit tím, že jí manžel věří a že neočekává, že na ni jeho zaměstnavatel bude něco zkoušet, protože by to hodilo vidle do byznysu, který mezi sebou mají. Manželka asi prostě měla od manžela jiná očekávání a když je nenaplnil, tak z té lásky vystřízlivěla. Může se to zdát příběhově dost neopodstatněné, ale vztahy bývají křehčí, než bychom očekávali nebo chtěli. Kord když dva z páru nemají mnoho společného a divák nemá důvod se domnívat, že by tyto manžele pojilo něco víc než jen afekt zamilovanosti, jehož vylíčením nás film do jejich vztahu uvádí a který se tak snadno zlomí. Nezdá se však, že manželé jsou schopni toto nahlídnout, takže manžel furt dolejzá a vyptává se, proč ho už nemiluje, když včera ho ještě milovala a manželka není ochotna se v tomto směru pořádně vyslovit. Dvě nesympatické postavy tedy řeší povrchní vztah, který mě vůbec nezajímal. Odpovědi na jeho rozpad jsou poměrně zřejmé, čímž se znovu vracím k tomu, že je to obsahově plytké. Do toho se tam prý řeší motiv zaprodávání se na úkor tvorby umění, ale ten také není patřičně rozpracován. Manželka v první třetině řekne manželovi, že se změnil od doby, co poznal lidi od filmu a on tak na konci filmu střílí od boku ve snaze odvrátit manželština pohrdání, když se snaží vyvlíknout z práce na scénáři k filmu, protože prý chce psát divadelní hry. Najednou... Na wikipedii píší, že když se manžel přikloní na stranu producenta ve sporu interpretace řeckého eposu, tak se tím potvrdí manželčino podezření o manželovo podlézavosti a prohlubuje se tak její pohrdání k němu, protože ji vyměnil za producenta, ale já to tam příliš nečetl. Očekával bych ale, že u takto opěvovaný film bude více scénáristicky prokompovaný - tedy že bude docházet k zajímavějšímu prolínání se příběhu Odysseia s manželským dramatem hlavních postav: Například že se manžel bude snažit vrátit k žene (čti: do její přízně) navzdory již zašlé manželštině lásce a jeho neschopnosti nazřít vlastní situaci jako se Odysseus snažil navzdory nepřízni bohů vrátit k té své. Líbí se mi taky jedna intepretace řeckého eposu; tedy ta, že Odysseus se tak dlouho nevracel zpět za svou ženou po bitvě u Troji, protože se mu za ní prostě nechtělo - i ta ale padne jaksi samoúčelně. Ve výsledku jsem z toho filmu moc neměl; ani zábavu ani intelektuální stimul ani estetické opojení (- Zdá se, že v očích mnoha je ono estetické opojení dáno hlavně Bardotkou, na níž padla polovina rozpočtu a jejíž půvab mi uniká. Její neustále odhalovaná prdel mě taky nechala chladným, ale chápu, že v roce 63 bylo větším ternem vidět ženské pozadí než ve 20 letech 21. století, kde mi své tělo cpe na sítích každá druhá děvka).
  39. 100 Jahre Adolf Hitler - Die letzte Stunde im Führerbunker
    100 Jahre Adolf Hitler - Die letzte Stunde im Führerbunker (1989)
    1
    Schlingensief měl skvělou příležitost vykřesat z toho skvělého námětu mnoho bizarní zábavy, ale já se tím prokoukal bez jakékoliv odezvy, ačkoliv tenhle film měl veškeré predispozice mě bavit. Děj se totiž odehrává v nacistickém bunkeru nad nímž se ozývají dopady bomb a zešílenšivší Hitler a jeho štáb se dopouští řady excesů pod vlivem ponorky a hroutícího se megalomanského tripu o tisícileté říši. Mnoho dobrých námětů však bylo znehodnoceno nedostatečně vypracovaným dějem a situacemi v něm. Problém je, že to, co se ve filmu děje, působí jen jako série random scének a dialogů, které nejsou ani zdaleka tak zábavné a bizarní jako to, co mě samotného při sledování napadalo a co bych viděl raději než to, na co jsem se zrovna koukal. Jak hodnotit film, jehož námět považuji za náramně humorný, ale ve výsledku jsem se ani jednou nezasmál? Šlo z toho vykřesat podstatně více.
  40. Sladký život
    Sladký život (1960)
    5
    První hodina filmu mě docela nadchla, ale vzhledem k tomu, že to má ty hodiny 3 a to není příliš dramaticky sevřené a vystupňované, tak výsledný dojem byl docela mdlý. Fellini chtěl vyprávět o životě tehdejší smetánky a o tom, k čemu tento život vede. To celé nám je předestíráno skrze protagonistu-novináře, který tomuto typu životu postupně podléhá. Dramatický oblouk je zjevný; nejdřív jsme životem smetánky oslněni, následně mu spolu s protagonistou podléháme a pak přichází deziluze. Toto samozřejmě lze odvyprávět lépe či hůře. Tvůrci nové vlny se však snažili o originalitu i v rámci způsobu vyprávění, což dle mého často nepadlo na úrodnou půdu. V zásadě nemám nic proti mozaikovitému, nechronologickému nebo snovému vyprávění. Scénárista ale musí vědět, o čem vypráví a co v rámci vyprávění musí ukázat a čím není třeba diváka zatěžovat. Autor si vybere téma a pak ho skrze dějem vytesá/ozřejmí divákovi. Zdařilé odvyprávění dramatické výstavby má klíčový podíl na divákovo zainteresování do celého díla. Rovněž stojí za případnou emocionální odezvou u diváků, která je výsledkem kvalitní scénáristické manipulace. Pokud v nás chce scénárista vzbudit lítost, musí příběh a postavy vystavět tak, aby v nás tuto emoci v závěru vyvolal. Vše si ale žádá čas (built up > pay off). La Dolce Vita však není dost dobře dramaticky vystavěné na to, abych byl do celého dění dostatečně zainteresovaný. Protagonista i všechny vedlejší postavy mi byly poměrně fuk, takže jsem nepociťoval třeba lítost nad tím, jakým směrem se ubírá a filmem jsem se tedy bez většího zaujetí prokoukal. Fellini to sice celé hezky natočil, ale vzhledem k tomu, že to není dramaticky tak zdařile vystavěné, tak jsem podléhal dojmu, že autor ztrácí můj čas prezentací scén, které nejsou příliš relevantní. Pokud by mi Fellini řekl, že má supr námět, ale nějak se mu to nedaří dramaticky vystupňovat, tak bych mu řekl, že je třeba věnovat více pěče psychologizaci protagonisty, jeho neuspokojivého manželství, vedlejší postavě jeho přítele Steinera (hanebně neprokreslený) a ideálně i vylíčit, všemožné důvody, pro něž může člověk tomuto marnivému životu podléhat. Z té 3h stopáže se mi totiž zdálo, že důvodem je hlavně zpestření života a krásné povolné ženy. To je ale málo. Vzhledem k tomu, že jaký dramatický oblouk je předurčen (zaujetí životem>opojení životem>znehodnocení takovým životem) tak není třeba nutno nelineárně vyprávět. Pokud bychom přejímali deziluzi už v začátku, mohli bychom diváka táhnout na záhadě toho, proč to s postavami  dopadlo tak, jak to s nimi dopadlo nevýhodou je jisté vyzrazení děje, čímž se může znehodnotit emocionální odezva diváků. ____Je ovšem zajímavé sledovat spolupráci režiséra Felliniho s hercem Marcellem Mastroianni ve třech filmech, kde hrál hlavní roli. Ve všech třech filmech hraje smilníka. Ve Sladkém Životě však není příliš zábavnou postavou. V nápaditějším 8½ je už humoristicky pojatý a některé postavy protagonistovi přezdívají Snaporaz, což je jméno postavy, kterou hraje ve Městu Žen (což je jediný Felliniho film, který jsem si velmi užil), kde hraje již plně humornou postavu, která se neustále dostává do humorných situací, jejichž předmětem je feminismus a vztah mužů a žen, který byl již předestřen v jedné pasáži 8½, kde bylo vyobrazeno protagonistovo idealizované soužití s jeho ženou i jeho milenkami.