Late Night with the Devil (2023)
6
8 615
27. TopUživateljsem filmový kazatel, jehož chrámem je kino
https://www.csfd.cz/uzivatel/455959-klajnik/prehled/ Praha, Hlavní město Praha, Česká republikaHodnocení 2 900
Opičí muž (2024)
2
Pravda vs. Alex Jones (2024)
4
Šógun (2024)
5
Rebel Moon: Druhá část - Jizvonoška (2024)
0
Komentáře 1 324
Oblíbené
Oblíbená díla
+186
Oblíbení tvůrci
+56
Nejzajímavější jsou nějaké okolnosti celého případu, Alex Jones, jeho fanoušci a přesah celého problému se svobodou projevu, jenž bývá zneužívána takovými tlučhuby s megafonem. Tomu se dokument ale příliš nevěnuje.
Samozřejmě chápu, že se Jonesovi dostává víc pozornosti, než by mělo, ale myslím, že by bylo dobré se na něj pořádně podívat v režii někoho jiného. To se tomuto dokument docela podařilo, ale stejně mi to přišlo dost řídké a nezáživné, ačkoliv je v té látce mnoho podmětného. Fakt mě nezajímá, jak rodiče obětí vykládají, jak jejich děti byli láskyplní. Zajímá mě, jestli je americké právo schopno učinit Jonesovi přítrž. Dokument ovšem končí tím, že Jones odškodnění obětem stále nezaplatil a jeho infoWars stále vysílá. Takže fraška. V antickém řecku by byl vyobcován jako nákaza obce. To Jones přesně je - rozkladný živel, který bude na lžích vydělávat, dokud mu to bude umožněno. Žádné projevy soucitu, žádné svědomí, žádné ohledy, žádná sebereflexe - jen lži, popírání a pochybný byznys. Nekteří lidi si nemůžou pomoci. Asi je to patalogickej případ, ale vlastně je jedno, kým je. Důležitý je, že jiný nebude a taky to, jaký má jeho jednání dopad. Svoboda projevu zní suprově supr, ale věci nebývají tak jednoduché a každá svoboda je také podmíněna mírou zodpovědnosti. Měla by tu být nějaká tolerance (jen fašisti jsou nekompromisní a nerozlišují), ale to, co dezinformátoři předvádí, je už za hranou. Názory lidí lze ovlivňovat jak represí projevu tak jeho neregulovaným proudem. Lidi nejsou roboti. Nelze se spoléhat na jejich důsledný kritický rozbor každé jedné problematiky. Většina z nich není moc bystrá, studiu se moc nevěnuje, ale zato je líná a zaujatá. A přiznat chybu bývá také o to těžší, o kolik se jedinec provinil. Když někdo roky říká ty nejhorší nesmysly, tak už z pudu sebezáchovy neudělá krok zpátky.
Americká ústava byla sepsána v době, kdy žádné sociální sítě neexistovaly. Principiální lpění na bezvýhradnosti je destruktivní. Náš svět utváří i to, co si o něm myslí ostatní. Proto je důležité, aby lidi byli v kontaktu s realitou. Pomluva, která jedince poškodí, je přeci taky žalovatelná, tak proč si státy nechávají rozesírat obyvatelstvo cíleným a intenzivním dezinfem? USA nebude v konvenční válce nikdy poraženo, ale může se rozpadnou jaksi zevnitř a některé jejich svaté principy to umožňují. Vymírají ty systémy (stejně jako lidi nebo celé živočišné druhy), které se nedokáží přizpůsobit, navzdory tomu, že si to okolnosti žádají.
1. Kulturní diference mezi Angličanem a Japonci je jedním z motivů, který mě k této show zrvu připoutal, ale v tomto ohledu to nejde zas tak moc do hloubky, protože předmětem není pojednání na kulturní rozdíly. Očividně tu ale byl narativní záměrem nechat protagonistu, Angličana Blackthorna, přilnout k Japonské kultuře. Je to zjevné, protože se čím dál tím víc ztotožňuje s "japonstvím" a snad by mu předchozí schémata a manýry měly připadat čím dál tím víc zavrženíhodná. Ve skutečnosti se však ztotožňuje s japonstvím spíše s nouze, vypočítavosti. Přišlo mi, že si spíš chce být jedním z nich, aby zapadl, aby udělal dojem na Toranagu či Mariko, než že by se v něm něco doopravdy zlomilo, či v Japonsku objevil něco, po čem vždycky toužil... Divák ho samozřejmě poznává až v momentě, kdy do Japonska doplouvá, takže nemáme dostatečný zarámování. Blackthorn chce jakožto protestant nejdřív porazit katolíky, kteří drží Japonsko ve své sféře vlivu, ale tato linka rychle ztrátí na významu i proto, že seriál se moc nevěnuje vlivu katolíků na Japonsko případně nějakému Blackthornovo kříži s katolíky či katolicismem obecně. Následně se Blackthorne snaží získat srdce Toranagy a své překladatelky Mariko. Jakmile ale přestane vidět cestu, tak chce odplout z Japonska pryč. Pro mě to teda zas tak půvabná postava nebyla.
2. Postavy by ovšem divákovi k srdci přilnout měly, protože pozornost je centrována spíše na ně než na příběh, který ani není pořádně uzavřen. Po konci desátého dílu bychom mohli očekávat druhou sérii, ale jak seriál tak prý i kniha končí poněkud otevřeně. My sice víme, co by se má dále stát, plán byl zosnován, ale jeho exekuci neuvidíme a zase, nevím jak je tomu v knize, ale přišlo mi, že řada dějových linek seriálu buď nedostala mnoho prostoru k prokreslení, abych dostal náležitý pay-off anebo jaksi zapadla a ani se nedovyvinula. které mi ovšem k srdci nepřirostly dost na to, abych byl toliko zaujat jejich počínáním nebo abych z jejich činění měl toliko zábavy. U Mariko jsem pořádně nepochopil, co jí tak vnitřně tíží, proč je ke svému muži tak chladná a její poezie mi nic neříkala. Kashigi pro mě byl taky neuchopitelný a pořádně jsem mu neporozuměl. O Taranagovi jsem se toho za celou dobu moc nedozvěděl a to, co jsem se dozvěděl, jsem vytušil už v závěru prvního dílu (kdy bylo řečeno, že člověk musí v části svého srdce nést něco, co si bude nechávat jen pro sebe, načež záběr setrvá na Toranagovi, který dosud tvrdil, že nestojí o to být mocipánem). Tím mi došlo, že přesně o to usiluje a že právě on jím nakonec bude. Do jeho nitra jsem ovšem nenahlédl dost na to, abych pochopil proč o to tak stojí. Jasně, částečně asi neměl na vybranou, ale nevím, jestli je třeba tak mocichtivý, nebo jestli má rád mocenské hry, protože je v nich tak dobrý, a Šogunát je jen přirozeným důsledkem potencionální výhry. Kdo ví.
3. Mysteriózní aspekt je každopádně tím, co diváky má držet a vzhledem k tomu, že mě to udrželo navzdory tomu, že mě postavy toliko nebavily, tak to rozhodně nebylo úplně marné, ale nakonec jsem byl neuspokojen. Zajímalo mě, co postavy udělají, co budou muset podstoupit, kam se to vyvine, ale zajímalo mě to kvůli očekáváním, která ovšem nebyla příliš naplněna, protože ty postavy buď nic moc nedělají, příliš se neprohloubí, nebo dělají to, co očekávám, že budou dělat. Divák by si mohl užívat onu šachovou partii, kterou postavy hrají a která je součástí mystéria, jenže ta hra není moc strhující. Pravidla hry nám nejsou pořádně odhalena. Kolikrát jsem pořádně nevěděl, proč postavy dělají to, co dělají a co mají k dispozici: (Proč se matka následníka trůnu spojila s Išidem a kde byla do té doby, než se objevila na scéně? Proč chce Išido tak urputně odrovnat Toranagu? Jaký přesně vliv mají katolíci? Jakými vojenskými silami přesně vládne Toranaga a jakými Išido?). Z těchto důvodů jsem tím intrikářství nebyl tak strhnut. Zajímalo by mě, jestli by kniha fungovala lépe, když má skoro 1000 stran.
Seriálem jsem ale nebyl uspokojen. Nebyl jsem uspokojen ani jednou ze 3 kvalitativních rovin této show a nemyslím si tedy, že to nestojí za 10h času, i když je to určitě nadstandard televizní tvorby.
Jeho největším nedostatkem ovšem je, že mu chybí příběh, který by tam zajisté dostat šlo. Příběhy lze vystavět i kolem pasivních postav, ačkoliv je to trochu těžší. Zdejší protagonista (pokud ho tak lze vůbec nazvat) nám zůstává cizí a většinou se zaplete do zmatku, případně upadne v nějaké nedorozumění, čehož prostřednictvím se nám poodkrývá další vrstva témat, která si autor předsevzal k vykreslení.
Musím dodat, že zde se poněkud zdráhám vynášet soudy o tom, jaký by takový svébytný a originální film měl být. Možná, že by důraz na nějaké dějové drama nebo postavy narušil tvůrčí záměr, kterým je odosobněnost, ztráta individuality, unifikace, zmatečnost lidského mravenčení, technologie, které spíše obtěžují a obchod zaprcaný různými debilními serepetičkami, které člověk nepotřebuje. Vše, co Tati satiricky kritizuje, je směšné svou povrchností.
Osobně ale nevěřím tomu, že by to nešlo skloubit. Naopak si myslím, že postavy a děj jsou ve vyprávění klíčovými prvky zábavy a zábava je pro diváky účinným zprostředkovatelem významů/přesahů, které jsou dílem neseny. Nuda toto zprostředkování naopak tlumí nebo znemožňuje (jak u koho).
Tím nechci tvrdit, že Playtime je film vyloženě nudný - na to je moc originální. Jen by mohl být více dramatický, vícestrhující a více osobnější. Já jeho významy uchopil poměrně rychle, tudíž to pro mě nebyla taková záhada a přál bych si, aby mě u něj drželo víc rovin, než kolik tak činilo.