Tak nepřesné, jak jen to jde. Kultovní vesmírné filmy optikou odborníků z NASA

K Zemi se blíží zkázonosný asteroid, který po srážce vyhladí takřka veškerý život na naší planetě. Ač vědci a vědkyně trvale uklidňují, že podobný vývoj je minimálně po dobu našich životů vyloučený, lidstvo tento scénář fascinuje. Nejenže se pravděpodobně odehrál před 65 miliony let, kdy dopad asteroidu ukončil vládu dinosaurů, ale NASA si odchýlení letové dráhy vesmírného tělesa poprvé úspěšně vyzkoušela před osmi měsíci během mise DART. A Hollywood v této apokalyptické hrozbě nachází námět pro hrdinské příběhy, což vyvrcholilo koncem devadesátých let.

Armageddon i Drtivý dopad zamířily do kin v létě roku 1998 a v obou případech šlo o velké kasovní hity, jimž prospěla mimo jiné vzájemná odlišnost. Armageddon byl výbušnou produkcí Michaela Baye a Jerryho Bruckheimera, která napodobovala spíš Emmerichův Den nezávislosti. Konec světa musela odvrátit parta vrtařů, jejichž přecvičení na kosmonauty bylo pro NASA z neznámých důvodů účelnější, než kdyby skutečné kosmonauty naučili vrtat. Posádka přistála na nehostinném povrchu „ničitele planet“, zarejdovala si na jaderných hlavicích a následně je umístila dost hluboko, aby jejich detonace celý objekt rozdělila a nasměrovala mimo Zemi.

Drtivý dopad v režii Mimi Leder následoval obdobný scénář, ale vyvaroval se akčního heroismu a nabídl přízemnější a rovněž komplexnější popis. Lidstvo v něm nejenže vysílá své zachránce a zachránkyně k přibližujícímu se tělesu, ale také si preventivně buduje podzemní bunkry. A dle dotázaných lidí z NASA je daleko realističtější než Armageddon, i když stále vyznívá nepravděpodobně.

Astronom Phil Plait, jenž se podílel na vývoji Hubbleova dalekohledu, zmínil podobnost Drtivého dopadu se skutečnou misí robotického modelu Philae Lander, který roku 2016 přistál na povrchu komety a pořídil z ní fotografie a nasbíral další data. S vyšší věrohodností tohoto snímku souhlasí i Seth Jacobson z michiganské univerzity. Pro něj však zůstává záhadou, proč by umístění bomby do asteroidu vůbec mělo být považováno za dobrou strategii.

S tím souhlasí i Plait. Podle něj se musí použít kinetická energie jako v případě mise DART, při níž „raketa fungovala jako obrovský prak, který vychýlil kurz tělesa“. Tento postup se sice v praxi osvědčil až čtyřiadvacet let po premiéře obou filmů, ale dle Williama Bottkeho ze Southwest Research Institute mají jejich zápletky i jiné mouchy. „Vyhodit do vzduchu asteroid je těžší, než si lidé myslí,“ tvrdí. Vysvětluje, že fyzikální reakce po výbuchu by měla spíš negativní účinek. Asteroid by se prý proměnil z pouhé kulky ve smrtící výstřel z brokovnice.

Na to ostatně poukazoval už zesnulý americký geofyzik Jay Melosh, jenž podle Bottkeho navrhoval zneškodnit asteroidy koncentrovanou solární energií. Bylo by to podobné jako použít lupu a sluneční paprsky na spálení papírku.

Filmy jako Drtivý dopad nebo novější Greenland navrhují jako případné řešení pro lidstvo vybudování sítě podzemních bunkrů. Jejich užitek a účinek by však dle Bottkeho závisel na spoustě proměnných. V prvé řadě by záleželo na tom, jak velká by kometa byla a jak daleko od místa dopadu by se úkryt nacházel. Jedinci by mohli přežít, ale srážka s velkým tělesem by proměnila zemskou atmosféru, ztížila zemědělské podmínky a planetu uvrhla do hladomoru.

Takové scénáře jsou však dle vědců a vědkyň v současnosti nereálné. „Žádné asteroidy k nám během našich životů nemíří,“ uklidňuje Paul Chodas, ředitel Center for Near Earth Object Studies v NASA. Vesmírná společnost nebere tuto hrozbu na lehkou váhu a aktivně monitoruje okolní vesmír. Roku 2027 se například plánuje spuštění NEO Surveyor mission, jejímž cílem bude odhalit alespoň dvě třetiny objektů blízkých Zemi větších než 140 metrů.

Pokud by se na obzoru zjevila zkázonosná kometa, NASA i veřejnost by o tom věděli s ohromným předstihem. Nikoli jako v Drtivém dopadu, kde na přípravu zbýval necelý rok, nebo v Armageddonu, kde měl Bruce Willis jen 18 dní. „Kdyby na přípravu zůstávaly dekády, což je pravděpodobné, vědecké a politické elity z celého světa by přišly s účinným plánem,“ nepochybuje Bottke. Katastrofický scénář nedávné mediální a společenské satiry K zemi hleď!, v níž se lidstvo nedokáže shodnout na určitém postupu a nevěří, že hrozba je reálná, by tedy nejspíš nenastal.

Vše je nicméně jen hypotetické. Podle Chodase už NASA objevila 95 % asteroidů schopných vyvolat krizový scénář. A žádný z nich si to v blízké době k Zemi nezamíří. Sami vědci a vědkyně tudíž na hollywoodské filmy hledí jako na zábavu vyhledávající potřebný dramatický efekt. Pozitivní na nich shledávají už to, že dokážou probudit zájem o vědu, jakkoli ji překrucují a znehodnocují. 

Ze zmíněné dvojice se to týká hlavně Armageddonu. Jackie Faherty, astronomka z newyorského muzea přírodní historie, pro Yahoo Entertainment už roku 2020 lamentovala, že film Michaela Baye je „tak špatný a vědecky nepřesný, jak to jen jde“. Podle ní nám navíc v realitě pomáhá Jupiter, který se svým obřím gravitačním polem schytá většinu menších i větších ran.

Odborníci se celkově shodnou na tom, že Hollywood by měl vesmírné projekty lépe konzultovat. Třeba jako Stanley Kubrick při natáčení Vesmírné odysey, která vycházela ze studií tehdejších oborových kapacit. „Chce to popracovat na scénářích, a s tím jsou planetární vědci, obrovští nerdi a milovníci sci-fi vždy plně ochotní pomoci,“ věří Bottke. Filmaři by se tak vyvarovali řady fyzikálních nesrovnalostí, kvůli nimž míří posměch také na oscarovou Gravitaci nebo Ad Astra s Bradem Pittem. Chcete-li vidět nejlepší a nejhloubavější snímek o konci světa a osudovém asteroidu, pusťte si existenciální Melancholii Larse von Triera.